Discover Top Posts Tagged with #x-press 2

Lazy by David Byrne

Does it fit Jax from TADC?

Does it fit?

Yes

Lyrics, but not vibes

Vibes, but not lyrics

Voting ended onMay 10

Lyrics below cut:

#the amazing digital circus #jax tadc #x-press 2 #david byrne #lazy

#David Byrne #OH HELLO THERE DAVE #x-press 2 #idk if i have posted these before

https://www.mixcloud.com/grant-bishop/infantile-2000-x-press-2/

#acid house #porkypunkradio #x-press 2

rec.desky

X-Press 2 - Muzikizum

klip ke skladbě Lazy

klip ke skladbě I Want You Back

X-Press 2, tedy DJs Ashley Beedle, Diesel a Rocky patří mezi jistoty britské houseové scény. Svůj první singl „Music X-Press“ vydali už v roce 1992, po kterém následovala řada dalších. Kromě houseu se později ve stejném týmu pod jménem Ballistic Brothers věnovali jemnějším breakbeatům a také vedlejším projektům, mezi jinými: Black Science Orchestra (Ashley Beedle) nebo Problem Kids (Rocky). K projektu X-Press 2 se tato trojice vrátila až v roce 2000 singlem „AC/DC“, který nešetří na bpm. Následovalo jednání s brightonskou značkou Skint, která (po zkušenostech v nadnárodním showbusinessu díky Fatboy Slimovi) mohla této trojici nabídnout zázemí a podmínky důstojné desetileté historii a kreditu uznávaných X-Press 2. Výsledkem je deska naplněná pulsujícími houseovými rytmy, klasickými přechody, jímavými smyčcovými party, klávesovými zvuky a plochami, kterým se dnes snad už nedá říkat jinak než acidhouseové retro. Ve třech skladbách se objevují hostující vokalisté: Dieter Meier (Yello), Steve Edwards (Presence) a David Byrne (Talking Heads), který pomohl udělat ze singlu „Lazy“ hit, díky němuž se house opět toulá hitparádami. Deska Muzikizum je pravděpodobně dalším důkazem, že taneční scéna se od svých acidových počátků v 80. letech rozvinula natolik, že je záležitostí dvou generací. X-Press 2 hrají spíš pro ty starší, na Muzikizum se totiž nijak zásadně nerevoltuje, nešokuje, nedráždí, ani nesvádí, tady se zpívá třeba o lenošení...

Télépopmusik - Genetic World

klip ke skladbě Breathe

Popravdě řečeno své debutové album Genetic World vydala skupina Télépopmusik už vloni, ale album se dočkalo reedice vzhledem k výraznému úspěchu singlu Breathe. Genetic World se žánrově rozbíhá do mnoha směrů, ale základem zůstává silná inspirace z let osmdesátých: především německá elektronická scéna a raný hip hop. Ostré hrany electrobeatů se Télépopmusik podařilo zaoblit místy jazzovými, ambientními, jindy houseovými jemnůstkami a divoké střídání žánrů vyrovnávají nápaditými mezihrami. Stejně jako kdysi Air i tato pařížská trojice (Stephan Haeri, Christophe Hétier a Fabrice Dumont) s rockovou minulostí o sobě dala poprvé vědět prostřednictvím kompilace SourceLab – konkrétně skladbou Sonic 75 na jejím třetím dílu. I přes několik úletů, které jaksi nevkusně balancují mezi popem a hip hopem a které doplňuje rapující dvojicí Juice a Mau, se na Genetic World nachází několik výjimečných tracků. Především jde skladby vzývající kult právě elektronické scény osmé dekády minulého století a s převahou vítězí písničky, které nazpívala hostující Skotka Angela McCluskey: již zmiňovaný hit Breathe a dále třeba Smile nebo Love Can Damage Your Health (myslíte, že kdyby se láska prodávala v papírových krabičkách jako cigarety, varoval by nás takto ministr zdravotnictví?)

Moby - 18

klip ke skladbě We Are All Made of Stars

Moby – snad jeden z největších patetiků současnosti - vydává další album, které pochopitelně uvádí s významným povídáním v obalu desky. Vysvětluje, že album pojmenoval 18 podle počtu zařazených skladeb, že jich natočil 150, ale pouze pro 18 z nich se jeho album stalo jakýmsi záchranným člunem… Na všech svých předcházejících deskách Moby hledal, a jak se najednou zdá, nehledal dokonalý zvuk, ani dokonalou kompozici, hledal obyčejnou slávu - polní trávu. On, který se s každým svým albem ubíral zcela novým směrem (rave, hard core, filmová hudba), na své aktuální desce okopíroval koncept, který se mu osvědčil na té předcházející s názvem Play (1999). Jako jediná na světě se deska Play může pochlubit faktem, že každá z jejích skladeb byla použita v televizi, reklamě nebo ve filmu. 18 obsahuje epické kousky s piánem, smyčci a retro soulovými či gospelovými vokály i breakbeatové tracky. Co se nálady týká, sentiment a vyznání střídají bojovnost. Kromě samplů letitých vokálů, se za mikrofonem vystřídal sám Moby s dvojicí černých zpěvaček MC Lyte a Angie Stone, The Shinning Light Gospel Choir, nebo Sinéad O‘Connor. Takže: kdo desku Play poslouchal a poslouchal a poslouchal, až mu přišlo líto, že tam není ještě víc takových krásných písniček, bude spokojen. Ti ostatní se s tím už nějak poperou...

Jesus Jones - Never Enough: The Best of Jesus Jones

klip ke skladbě The Devil You Know

Best of skupiny Jesus Jones, jehož ústřední postavou je kytarista a zpěvák Mike Edwards, je vzpomínkou na přelom 80. a 90. let, kdy se především v Británii začaly míchat kytary se samplovaným tanečním rytmem. Jesus Jones patřili mezi ty, jejichž rytmus byl ostřejší a zvuk kytary říznější, melodie byly vždy chytlavé, ale nikdy lacině líbivé. Taneční psychedelii, místy celkem naštvané nálady (zčásti inspirované agresivní EBM, zčásti undergroundovou techno scénou), ale i relativně popové písničky Jesus Jones si oblíbila Evropa i USA. První singl Info Freako a album Liquidiser vydala pětice Jesus Jones v roce 1989, o dva roky později následovalo jejich nejvydařenější album Doubt, na kterém se objevily hity jako Right Here Right Now, International Bright Youg Thing a Real Real Real. V roce 1993 přišli Jesus Jones s tvrdším soundem, jejich album Perverse nedosáhlo na úspěch předcházejícího Doubt, přesto obsahuje snad vůbec nejlepší skladbu z repertoáru JJ The Devil You Know. O jakýsi comeback se Jesus Jones pokusili s deskou Already (1997), která ve srovnání se staršími tituly neměla příliš šancí na úspěch. A tak je možná daleko rozumnější sáhnout po letošní kolekci shrnující celou třináctiletou historii Jesus Jones, která je navíc doplněna o druhý disk s raritami a remixy (např. od The Prodigy nebo Aphex Twin).