Vždy je těžké dopadnout jak se tak říká na hubu. Celá se vodřít, cítit na sobě krev a z ran vytahovat kousíčky čehosi, co se tam vrylo. Ale pořád je to pouze fyzická, otupělá bolest. Za pár dnů či týdnů už si na ni ani nevzpomeneme. Kdyby to tak bylo i s hlavou a srdcem, vše by bylo mnohem jednodušší. Strachujeme se o lidi, kteří jsou nám blízcí, snažíme se udělat dojem na lidi, kteří chceme, aby byli blízcí, a děláme vše, abychom vyhověli všem. Co když ale všechna snaha nestačí? Nechci tady filozofovat, za prvé to neumím a za druhé v dnešní době najdeme filozofický moudra u každé druhé dvacetileté blogerky. Všichni jsou strašně správní, utužují své rodinné štěstí a přitom vědomky i nevědomky ubližují všem ve svém okolí. Mě spíš zajímá jak najít tu správnou cestu? Tu rovnováhu, která je v životě důležitá. Skloubit spokojenost svou i nejbližších. To je sakra těžký a jen tak se z toho nedá vypsat, o což se teď pravděpodobně snažím. Ale z nějakýho důvodu to ze sebe musim dostat. Co když vám ten správný člověk proklouzl mezi prsty? Co když věříte, že co se má stát, stane se, ale zároveň se děsíte, že to co se mělo stát, už se stalo? Co vlastně rozhoduje v dnešní době o tom, co je důležitý? Pokládám tady sama sobě i vám otázky, na které neznám odpověď. Vrtají a šíří se hlavou tak rychle a pořád dokola, jakoby byl na odpovědi jen omezený čas. Obecně jsem netrpělivý člověk, nesnáším fronty v obchodě, nesnáším, když musím na cokoliv čekat nezbytně dlouho dobu. Možná odtud vítr vane. Možná bych se měla do něčeho zakousnout a nepustit po tak dlouhou dobu, která je nutná k tomu dosažení toho, po čem toužím. Považuji tuhle svojí vlastnost za velmi špatnou a komplikující mi život. Bohužel paradoxem v mém životě nebo možná to můžeme nazývat zákonem schválnosti. Vždy, když jsem trpělivá byla (nebo se o to aspoň snažila) přišla rána, kterou jsem nebyla schopná jen tak zalepit náplastí. Dezinfikovat ránu, aby mi nezůstala žádná jizva. Tak, jak to bývá, když si takzvaně nameleme hubu. Trpělivost růže přináší. No to nevim teda. Vidim to takhle jen já? Jsou všichni tak perfektně srovnaný se svou osobností, že se sebou a s druhými umí zázračně pracovat a manipulat, aby byli šťastný? Já ty otázky nenávidim, utvrzují mě stále více v tom, že je na světě ještě spousta věcí, které nevím. Chci odpovědi a ne otázky. Chci vědět, ne se celý život ptát. Chci tečky, a ne otazníky. Celý můj život je jeden velký otazník. A taky překvapení. Sama sebe překvapuju. Máte to taky tak? Překvapila jsem sama sebe vždy, když jsem odletěla za oceán. Vždy, když jsem nastoupila do letadla a dorazila do cílový stanice. Možná proto ráda lítám. V oblacích i na zemi. Jeden můj blízký člověk mi řekl, že jsem snílek. Asi měl pravdu, asi nedokážu pevně definovat, jak by mělo vypadat moje štěstí a budoucnost, ale myslím, že jsem na správné cestě ke zjištění. Už ji vidím, už si ji umím i mlhavě představit a je skvělá. Snílek nesnílek, trpělivost, netrpělivost. Jsem to prostě já a budu se s tím muset naučit žít. Nikdo jiný než já to neudělá. Rozhodně to nebude jednoduchý. Někde jsem tuhle četla, že pokud je vše jednoduchý ve vašem životě, tak neděláte žádný pokrok. To musel psát nějakej, s prominutím, debil. Nebo alibista. Každý přece toužíme po tom, aby vše bylo jednoduchý. Abychom měli zdravou, šťastnou rodinu. Jednoduše. Abychom měli kariéru jako Steve Jobs a zároveň pomáhat chudým lidem a naší planetě. Jednoduše. Už jen pomyšlení na vše výše zmíněný není jednoduchý. Už jen ta představa za sebou táhne tíhu zodpovědnosti. Ten pocit v žaludku. Tu úzkost, které je poslední dobou tak težký se zbavit. A permanentní strach, že když už jednou šťastní jsme, tak že to ztratíme. Jako dítě jsme si hrála s panenkami. Vytvářela jsem si příběhy, hrála jsem si s osudem, stříhala jim vlasy, dokonce jsem vymýšlela intriky. Netušila jsem, jak reálný svět jsem tvořila, a to jsem o něm věděla tak málo. Pořád vím málo. Docela často si vzpomenu na různá přísloví, která mi uvíznou v paměti. A tu mám fakt hodně špatnou. I když po pravdě. Možná jen filtruju informace, který chci, aby se mi do hlavy dostaly a který ne. Je jich jen pár, ale něco pro mě znamenají. Asi chuť jim věřit a snažit se řídit podle nich. Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. To je jedno z nich. V tom je tak krásná prostá pravda, že to není třeba vysvětlovat. Češi na tohle přísloví moc nejsou. To už jsem za těch pár let na světě zjistila. Dalším příslovím, kterým bych se ráda řídila, je zároveň mé neoblíbenější. Co je důležité, je očím neviditelné, správně vidíme jen srdcem. Asi v těch mých plkách nenajdete hlubší smysl nebo vysvětlení nebo prostě cokoliv, ale taková jsem. Vše je otevřené, nic zatím nedává moc smysl, chaos mám v hlavě, ale jsem to já. Občas to bolí, občas některé jizvy jen tak nezmizí. Občas závidím, i když vím, že je to přísně zakázáno. Občas si vzpomenu na slova blízkého člověka. Štěstí je zvláštní věc. I když to věc není, tak je bezpochyby zvláštní.
