v(d)ěčná duše

[vilenka]

docela hodně teď chodím, třeba zrovna včera. bylo úterý a já jsem chodila možná zbytečně moc. ale pak mi vždy dojde, že ostatní chodí víc. ale i míň. ale pak mi vždy dojde, že je to fuk. že můžu chodit kolik chci a je to tak akorát. ani moc ani málo. ale

[vilenka]

je neděle, skáču si do řeči, přes švihadlo už dlouho ne, škoda. jím jednu mrkev za druhou a voním jako žlutý citron ze žluté síťky. chtěla jsem psát o tom, jak jsem si psala o tom, jaká byla středa, protože mi rozhodně nechutnala. ale nechám to v poznámkách. bylo by to trapné. nebo jen ztrápené, já bych byla.

[vilenka]

nevím, pěstuji si svou nevědomost, točí a obtáčí se kolem a okolo šňůrky jako hrášky. nevím, je to přece fuk, ne?

[vilenka]

Praha je zakletá, bojím se jí.

[vilenka]

Zakletá bude navždy, ale stejně se máme rády.

[vilenka]

nah

[vilenka]

bylo pondělí, hladila jsem se po vlasech a říkala si, že to bude dobré.

[vilenka]

byla třeba středa. po bradě mi teklo světlo a za nehty jsem měla tmu. v klíně si hrály drobné korálky a ve vlasech se mi zmítala nit a. a dál nic

[vilenka]

byla sobota, chtělo se mi brečet. to je matroš, sice blbá. ale.. to je matroš. asi jsem ráda, že nejsem matroš a že jim neplním hlavy a že se jim krví neplní pyj. ale blbou bych býti chtěla. by mě to nemuselo tak srát, nebylo by mi z toho blbě, nechtělo by se mi z nich blít. možná jsem jenom moc vážná, to mi říkali vždycky. nebo málo odvážná, to mi nikdo nikdy raději nepřipomínal. zabijte někdo tu realitu, kde jsou ženy prosto prostým objektem a řve se po nich, když špatně umyjí taléřek od guláše.

[vilenka]

saturday funday be like: gin tonic, az kvíz a jehla se zlatou nití, ne na čele nýbrž v ukazováčku

[vilenka]

dělat bordel hezký. hezčí. hezkým

[vilenka]

je skoro 8pm, ožívám. po prázdném dni nedni plného spánku. spolu se mnou žije i kousek limetky v hrnečku, se kterým bude ale za chvilku amen. s tím kouskem, ne s hrnečkem.

[vilenka]

už jsem na to přišla. spontánní pohyb is the key

[vilenka]

nesnáším plivance na chodníku

[vilenka]

pohyb nepomáhá (zatím. navždy budu věřit, že jednou pomůže) a i když je fajn, že to zkouším, tak mě to nebaví, protože to nepomáhá (zatím). počkat, ale neříkala jsi, že je fajn nemít očekávání? ano, ale. třeba zase zítra. zato jsem dnes zjistila, že vrásky mám z pláče a ne od smíchu a že to není ani trochu hezké, ale už nemám kapacitu se tím zaobírat, protože vymýšlím, jak se přestat bát být sama venku a jak o tom mluvit. nejen o tom, ale vlastně o všem(?) a hlavně jak to vše pojmenovat(?), aby tomu někdo rozuměl(?). nevim

[vilenka]

dnes je to čtrnáct dní, co se snažím se snažit se hýbat. snaha mi celkem jde (lžu, viz níže). ten pohyb taky. náležitě jsem se pochválila, je příjemné se pochválit, zkoušeli jste to někdy? ale to psaní.. je fakt, že tam tu snahu moc nemám a nejspíš nikdy mít nebudu. holt nemám každý den co říct. (ale mám, zase lžu)

[vilenka]

je až neuvěřitelně osvobozující. nemít žádná očekávání. je neuvěřitelně těžké.

[vilenka]

něco je jinak. jinak mám ráda.

[vilenka]

sedím si přemítám sedím si přemítám sedím si přelítám sedím si přelitá celým tím procesem, do kterého jsem se ponořila (tak přelila nebo ponořila????). a sice neponořila (ani nepřelila), protože vím, že bych mohla dělat víc, ale! its enough. nerada bych se vyplašila. byla by to škoda. musím se k tomu všemu přece teprve dostat. o tom je proces. ne?