srkám studený kafe, oddaluju moment, kdy budu muset svý místo uvolnit někomu dalšímu. tady každej jenom zabíjí čas; mezi tím než musí jít do školy, než mu přijede další vlak. ranní keleti je neúprosný, i teď když celou tu anabázi nahlížím prizmatem dvou dusivejch tejdnů strávenejch v praze.
rozbitej termostat v kupé se postaral o pekelnou noc, kluci se kterejma jsem ho sdílela se smáli, že jsou kao klinci u inkubatoru. netušili, že všemu rozumím, i tomu jak se dojemně staraj o moje pohodlí. hodně mladejch srbů preferuje angličtinu, i když se je snažím při našich smalltalkovejch kláních přesvědčit, že potřebuju trénovat. prodavač v triumviratu se též chce bavit jen anglicky, pokládá doplňující otázky a pousmívá se mýmu trochu schizofrennímu výběru kazet a klíčový desky od josipy lisac, pořízený po téměř nulovým rozmejšlení.
vedle u stolku sedí tři holky, každá datluje do svýho telefonu, chlap po mojí levici je totálně ponořenej do tabletu a popotahuje s kadencí co tři vteřiny. je v tom něco podobně rušivýho jako v hlubokejch hlasech mejch spolucestujících, co mi se svejma historkama neustále rozstřelovali soustředění nad patagonským expresem, kterej celou cestu nočním srbskem činil snesitelnějším.
legitimovaná ve vlaku 2x, jentak. odkud jsem kam jedu a proč tam jedu. ještě se mi to nestalo. maďarský celníci chtějí vidět můj batoh. a obě tašky. spekulace nad každou podezřelou věcí. neustále se ptají, jestli mám cigarety k proclení. nemám. kluci sledujou z okna policejního labradora a řeší, jak je to pěknej pes. když mě celníci konečně nechají, kluci řikaj anglicky "no to seš chudák, to byla hrůza" a navazují smalltalkem. v kupé je k zalknutí, otevřený okno, návaly vedra, koženková uzoučká sedačka je rozpálená do běla. potácení na hraně vědomí mezi spánkem a bdělostí. mladší kluk naproti mně má asi dva metry a nemůže se na sedačku poskládat. občas se navzájem kopneme. poslouchám ruins a když konečně zaberu, vzbudím se s úplně zpoceným čelem.
keleti je synonymum zranitelnosti, neprohlídnu maďarštinu a nevím, kdo co říká, po komfortu bělehradu je to nepříjemný. pomalu se rozednívá, holubi v nádražní hale vybírají zbytky pod lavičkami. babičky si upravují kabáty a šátky. kluk v zelený šusťákovce rozdává něco jako metro. sedím v chodbě za mastnou a bohužel zavřenou nádražkou. jablko, zbytek čaje. za oknem se pomalu rozednívá.
jsem v praze dva tejdny. život tady mi přestal dávat smysl, to, z čeho jsem neměla v bělehradě strach, mě teď fackuje a požírá. plus to divný a nepřístojný teplo, bolavý zuby a nálady. cesty metrem, otrávený obličeje a miliony turistů. dny jsou prapodivný. to po čem toužíme nás nakonec zotročí, prohlížely sme si s a. v knížce během předvánočního rekomanda. teď mi to rotuje v hlavě během bezesnejch nocí pořád dokola.
2087
gummygunk
stormborns
snowghoul
blakekathryn
germansingergirl
