Alfonz Mergell Trip

Šest mladých lidí se rozhodlo, že objede západní Evropu, bude hrát po ulicích, fotit, kreslit a psát. Alfonz Mergell je kapela na vlnách Bright Side, hudbě nejvíce blízké British inde rocku. Zpívají o kráse, existenci a svobodě. Pavel Schlemmer je profesionální fotograf, který za poslední měsíce fotil na dvou kontinentech, v měsíci následujícím bude svým přístrojem zachycovat každý okamžik a střípek naší cesty. Karol jako malířka a designérka vyvede trip do barevných linií svých obrazů a Vojta vás bude provázet na tomto blogu svými slovy každým dnem.

[voiko-blog]

Bujón pro Francouze

Znáte to, pokud se má něco pokazit, pokazí se to ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Spřátelená punková skupina z Marseille, která koncertovala před několika měsíci v Olomouci, na poslední chvíli volá, že koncert Alfonze Mergella padá.

Marina nám před odjezdem z Montpellier napsala několik tipů a tak plánujeme odpoledne v přírodní rezervaci. Předtím ještě vjíždíme do Marseille a vyhazujeme Jiřího s kytarou, který míří zkusit štěstí na ulicích v centru.

Známé francouzské město, jehož jméno nese i hymna, má pro nás tvář špinavých paneláků a zmateně propletených cest, na kterých bloudíme další hodinu, než se dostaneme ven. Za Marseille vyšlapujeme na jeden z vrcholků u pobřeží, odkud se nám rozevírá pohled na skrytou zátoku pod námi.

Calanque de Morgiou.

Když se vracíme, zaskočí nás další problém. Mladší Jiří totiž zůstal ležet po náročných dnech v autě a záhy se ukazuje, že nejde o obyčejnou únavu, jak jsme si mysleli. Bubeníkovi je čím dál hůř, rozpaluje se mu čelo zvýšenou teplotou, a tak vytahujeme igelitku s léky. Paralen v několika hodinách zabírá. Mezitím nabíráme v Marseille staršího Jiřího, který se vrací s úsměvem a několika láhvemi vína.

Plán je jasný. Noc strávíme v zátoce.

Vinuté serpentiny nás vedou několik kilometrů z kopce. Za západu slunce přijíždíme do malé vesničky s přístavem, posazené do útesu. Z Bohem zapomenutého místa se nese pouze halas z jediné hospůdky. Bereme si spacáky, karimatky a láhve vína a nad mořem nacházíme místo na spaní, kde je vybudovaných několik chatek.

V šest ráno nás budí ohař, který pobíhá mezi námi na útesu s obratností kamzíka. Slunce se koupe v moři a já s Pavlem nemarníme čas a vytahujeme foťáky. Vesnička ještě spí, jenom několik mužů míří se svými loďkami na širé moře.

Dopoledne přichází další problém. Jiří s Miguelem zamířili k autu vařit a teď volají zpátky, že nad nimi stojí nějaký nepříčetný místní a musíme okamžitě odjet z vesnice. Mladší Jiří je ještě bledší než předchozí den, domlouváme se tedy, že zůstane ležet ve stínu a později pro něj přijedeme.

Když s Pavlem a Karol dorazíme na parkoviště, po naší dodávce se vznáší jen prach ve stále sílícím slunci. Vytáčím Miguelovo číslo.

„Stala se taková menší nehoda,“ povídá do telefonu, když vysvětluje, proč odjeli bez nás. „Jiří na toho Francouze chrstl polívku. Po dobrém se s ním nedalo domluvit.“

Kdyby vůbec po dobrém, nebo po zlém, vždyť vůbec nemluví anglicky.

Miguel dál povídá, co se dozvěděli. Calanque de Morgiou je součást přírodní rezervace, kam se smí jen na zvláštní povolení. Dokonce i správci areálu tam nemohou vjet, tudíž nás těch několik kilometrů serpentin čekají pěšky.

Závora večer byla ale otevřená.

Co se dá dělat.

Vesnicí se mezitím nese historka o bandě Čechů, kteří se chovají jako zvířata, přesto však narážím na vstřícné obyvatele a nechávám nám napustit vodu na cestu. Polední slunce je nemilosrdné a v polovině serpentin vybíhá ze zatáčky Jiří s baseballovou pálkou, který už myslel na nejhorší, připraven vyrvat nás ze spárů vesničanů.

Po hodině dorážíme k autu mimo rezervaci, kde vysíleni padáme do stínu. Nastává přesně ten okamžik, kdy shledáte, že už bylo všeho dost. A především s ohledem na nemocného Jiřího se rozhodujeme pro dvou tisíc kilometrovou cestu z Marseille domů. Bez přestávky.

[voiko-blog]

Na východ od ráje

Ztratíte se uprostřed ničeho, kde zní pouze zpěv ptáků, a s výhledem na kamennou stodolu s červenou střechou a barevnými okenicemi si vychutnáváte ubalenou cigaretu. Pod nohami se vám točí černé kotě, pro které je stále každý kousek světa tou největší záhadou, snažící se dostat na dřevěné poličky prosté kuchyně, aby převrhlo tu jahodovou marmeládu, tu dózu nasušených bylinek. Ve vzduchu voní uležený sýr, z okolí se line zvuk kytary a čas toto místo už dávno opustil.

Hodinu cesty od pobřeží je ve francouzské krajině zapadlá vesnička Arcais protkaná vodními kanály. Velké stavení se dvorem a zahradou je domovem pro komunitu mladých lidí. Většinu produktů, jako je zelenina a ovoce si pěstují sami, dokonce i pečou chleba. Spousta lidí zde bydlí v Jurtách, o kousek dál je z nich postavená i malá osada.

S Antoinem se kdysi seznámil náš kamarád Petr na Novém Zélandě a přes něj jsme domluvili tuto návštěvu. Jako všichni Francouzi je malý a hubený. Dlouhé vlasy nosí v culíku a na nohách má plátěné kalhoty. Dva, tři dny zpátky se vrátil z desetiměsíční cesty po Thajsku, Japonsku a dalších asijských zemích, takže je naše návštěva doprovázena návštěvami spousty jeho blízkých, s nimiž se vřele vítá. Francouzi jsou zvyklí zdravit se líbáním na tváře, což je spíš takové mlaskání ve vzduchu kolem uší, a dělají to všichni se všemi, ženy, muži, děti.

Ve dne s Antoinem a jeho kamarádem Arnoldem projíždíme vesnici na loďkách, Alfonz Mergell hrají na farmářském trhu a procházíme si nedaleké město Niort. Jeho uličky jsou prázdné a tiché, sem tam proběhne po zídce kočka a nad domy se tyčí kostel, který vypadá jako z Mafie. Ve stodole se učíme „palé“, další vrhací hru, které Francouzi, zdá se, že opravdu milují. Princip je jednoduchý, železnými kolečky se snažíte trefit jiné železné kolečko.

Ve stodole trávíme i večery. Sedíme kolem dřevěného stolu, který je obložený jídlem a vínem a vyprávíme si své zážitky z cest. Nikdy jsem nerozuměl tomu, jak může víno nahradit pivo u jídla, ale po třech dnech v Arçais tomu přicházím na chuť. Největší specialitou je však kozí sýr. Antoine jej přináší od místního výrobce a vypráví, že právě tohle mu v Thajsku nejvíce chybělo.

„Není to každý den, kdy můžete jíst sýr.“

Opravdový sýr. Zkurveně dobrý, francouzský domácí fromage.

Při rozhovoru o lokálních produktech se Antoine velmi rozvášní. Přesvědčuje nás o tom, že i když je dodržován přesný postup při výrobě té, či oné speciality, nikdy ji nemůžete nazývat stejným jménem. Nejde jen o postup, jde o místo a podnebí, kde byly dané suroviny vypěstovány. Šampaňské tedy můžete dostat pouze z Champagne, koňak pouze z Cognac, Bordeaux pouze z Bordeaux, Calvados pouze z Calvados. Tečka.

Poslední večer přichází sousedi a pečeme chleba a pizzu. Vedle stodoly je kamenný přístěnek s pecí, kterou rozpalujeme půl dne. Skoro nestačíme nosit dřevo. Celé to diriguje asi desetiletý pekařský synek, všechno je od mouky a od těsta a mezi tím pobíhá dvouměsíční místní kotě Tui.

Pastis je populární mentolový alkohol, který se po zředění s vodou mlhově zakalí. A pastis je taky důvodem, proč jsou zakaleny všechny mé vzpomínky na poslední večer.

Ráno míříme společně do La Rochelle, výletního městečka na pobřeží, kousek od slavné Fort Boyard. Alfonz Mergell zabírají hned dva spoty a získávají si místní publikum. Já se snažím vychodit kocovinu v uličkách historického centra, lehce vyděšen tím, jak si moje hlava a žaludek budou rozumět s několika hodinovou cestou, která nás čeká. Odpoledne se loučíme s Antoinem, který nám ukázal, že nejlepší věci v životě jsou ty nejjednodušší, a míříme – po tolika dnech naší cesty již opačným směrem – na východ.

Jsme za polovinou.

[voiko-blog]

Přijeli jsme rozvrátit Evropu

V Nantes, městě na západě Francie trávíme celé tři dny. Celé tři dny. Tři dny. Tři. V nedaleké vesnici Carquefou navštěvujeme Jocelyna, spolužáka naší kamarádky, se kterým jsme se seznámili již před rokem v Olomouci. Je to pohodář v kostkované košili a vypadá jako jedej můj kamarád, který se dokonce jmenuje stejně jak já, ale to je jedno. Umí anglicky líp, než všichni Francouzi, které jsme zatím potkali dohromady, což shledáváme jako awesome. A tak se s námi ihned pouští do rozhovoru, zdá se, že máme dost společného.

Provádí nás městem. Nejprve míříme do prostoru starého skladiště, které funguje jako muzeum a zábavné centrum Les Machines de l'île. Před vstupem se točí bizarní kolotoč a velkou halou prochází několikametrový mechanický slon, z nějž se line pára a jeho chobot stříká vodu na všechny strany. Na tom chci jezdit, až budu pán světa.

V centru se k nám přidávají Jocelynovi kamarádi, procházíme místní kluby a snažíme se domluvit koncert na další den. Nakonec jsme více úspěšnější, než jsme čekali a máme hned dva gigy v Le Live bar a Chat Noir. Kluci si ubrnkaj prsty do krve.

Ubytováváme se zpět v Carquefou u Jocelynova kamaráda Maxima, jehož rodiče jsou na dovolené. Rozpalujeme grill a hrajeme mölkky, dřevěné kuželky, do kterých se trefujete kusem dřívka a sbíráte body. K večeři nás hostí párky, které balí do těsta, připomínající kakaovou palačinku, spolu se špagetami, sýrem a omáčkou, jako do tortilly. Divné, ale dobré. Palačinka byla nakonec přece jen slaná. A bez kakaa. Do teď se nemohu rozhodnout, jestli jsem za to rád nebo ne.

Zahrada se postupně plní lidmi a Francouzi přináší ochutnat jejich alkohol. Mentolový, naoranžovělý likér na způsob absintu nás v této zemi nepřekvapuje, ale nestačíme se divit, když někdo další donesl domácky pálenku z jablek. Zajímalo by mě, jak to mají se švestkami.

Zhruba o půlnoci jsou už ulice Carquefou prázdné a tak je vyrážíme v šestici brázdit na longboardech. Malá vesnička překvapuje několika strmými, ale kratšími kopci. Ecce homo, je sice ecce homo, ale i tady se těch 50 km/h dá udělat. Nechybí pořádné zatáčky a spousta kruháčů – ty jsou ve Francii vlastně úplně všude, křižovatky asi dávno vyšly z módy - už jen ty rukavice s puky pro pohlazení asfaltu, které jsem nechal doma. Whatever. Vracíme se zpátky na party.

Druhý den vstáváme pozdě po poledni, musím přiznat, že velice těžce, i když je to po dlouhé době první příležitost vyspat se v posteli. Odpoledne trávíme v nedalekém parku ve stínu stromů. Čas rychle utíká a po sedmé míříme do Le Live bar nachystat nástroje a nasvětlit pódium, které je pod taktovkou vystupující ilustrace groteskních hudebníků v noční ulici. Koncert sice zaplacený nebude, ale máme domluvené pivo zdarma a později dostáváme každý pizzu. Nice.

Alfonz Mergell párkrát hrábnou do strun, rozezní bicí a všechny holky v místnosti na nich mohou oči nechat. Francouzi jsou vřelí a užívají si život stejným bohemistickým způsobem, jako my. Ze všech ostatních, které jsme na cestě potkali, mi přijde, že mají svojí náturou a vkusem k Čechům nejblíže. Alespoň my si s nimi dokonale rozumíme. Jakpak by ne. Po tolika vypitých pivech padají i jazykové bariéry.

Chat Noir v Nantes je pravděpodobně poklona slavnému pařížskému kabaretu stejného jména. Klub je uvnitř divoký a stísněný, za barem se točí malý snědý muž v plátěných kalhotách s dredy a náušnicí, která se mu houpe až k rameni a tahá skleničky z větví umělého stromu. Ve chvíli, kdy dorazíme, je už večer plně rozjetý, před klubem postává dav lidí a uvnitř právě končí skupina beatboxerů svoji show. Alfonz Mergell je rychle střídá, skvěle rozjetí z předchozího koncertu prohání skrz Chat Noir vlny Brightside, a já zůstávám venku v neprostupném davu lidí, který mě rychle obklopuje.

Abyste mi rozuměli, v Amsterdamu jsem si pořídil vojenskou košili s holandskou vlajkou na rameni, ve které – ještě se dva měsíce neholenými vousy - z dálky vypadám jako levicový intelektuálský revolucionář, co právě přiletěl z Kuby rozvrátit Evropu. A protože se opravdu sem tam dopustíme nějakého toho přestupku či pohoršení místních obyvatel dokonce, i turistů, přijde tak vše na vrub Holanďanům, a ne Čechům. Dokonalá zástěrka. I am fucking genius.

A tak nějak jsem to podal tomu o hlavu většímu chlápkovi, když za mnou přišel s úsměvem, plácal mě po rameni a něco mi říkal jazykem, který rozhodně nebyl francouzštinou ani ne angličtinou, ale právě holandštinou, jak se nakonec ukázalo.

Naštěstí pochopil, že jde o vtip. Zuby mám všechny. Plácali jsme se po ramenou dál a plácali pátý přes devátý o tom, jak sladký je život v takovým Amsterdamu nebo Nantes.

Vracíme se pozdě v noci a ještě pokračujeme s flaškou whisky u Maxima. Další den v poledne balíme věci, které jsme si během návštěvy stihli konečně vyprat, uklízíme auto a domlouváme návštěvu Jocelyna a jeho kamarádů, kteří plánují trip do Česka. Vřele se loučíme, ty tři byly totiž skvělý.

Cesta nás vede podél pobřeží a tak se v podvečer zastavujeme na pláži, vábení moře jednoduše nedokážeme dál odolávat. Vrháme do hlubin Biskajského zálivu, voda je tu krásně osvěžující, vzduch voní solí a rybami a v dálce se vlní Atlantský oceán. Stavíme hrad z písku a ležíme dlouho na slunci, dokud příliv nesahá po našich chodidlech.

[voiko-blog]

Ovečky, ovečky hejbejte se.

Máme za sebou zatím nejdelší a nejnáročnější přejezd. Nejnáročnější ze dvou důvodů: protože proběhl v noci a protože francouzské značení cest je definitivně sucks. Po dálnicích jezdit nechceme, jsou tam zpoplatněné brány za dvanáct euro.

Další den úspěšně nacházíme kemp se sprchami. Na každém rohu je pískem vysypané hřiště na pétanque, obsypané francouzskými důchodci. Svojí náturou mi zde připomínají Čechy, skoro bych čekal ponožky v sandálech. Nechci ale vytvářet ukvapené domněnky, uvidíme později dál na jihu.

Večer se dostáváme k Mont St Michel, opevněnému klášteru v deltě severního moře. Tyčí se na skále se svojí nejvyšší věží, uprostřed ploché krajiny a v noci osvětlený připomíná Disneyho zámek. Přečkáváme noc na asi pět kilometrů vzdáleném odpočívadle u pastvin, kde nás ráno budí mečením stádo ovcí.

Nejblíže k Mont St Michel se dá zajet pouze na placené parkoviště, dražší než parkovné v centru Amsterdamu, od nějž míří free autobusy ke klášteru, a tak před ním vyhazujeme většinu skupiny. S Miguelem parkujeme auto zpět na odpočívadle a vyrážíme na longboardech po silnici, brzy ale zahýbáme na polňačku, bereme prkna do rukou a míříme dál přímou čarou pěšky přes pastviny. Zanedlouho rozrážíme stádo ovcí, a z pozice zalehlé ovčí bobky fotím panorama Mont St Michel. Co byste neudělali pro dobrou fotku?

Klášter je za hlasitého skřehotání oblétáván hejnem racků, a od pevniny oddělený mořem, které se během dne podle přílivu a odlivu postupně zvedá a klesá. V podvečer hladina zatopí část spodní brány, ke které nyní míří davy lidí přes most, obehnaný železnými ohradníky, které se používají na stavbách. Přelézáme s Miguelem několik plotů a z pastvin se dostáváme přímo na rozestavěný most, který běží paralelně s tím hlavním. Pokládáme prkna na kolečka a míříme směrem bráně. Pokřikuje na nás několik hlasů, na konci mostu zjišťujeme proč. Přístup k hlavnímu tahu je uzavřen, most končí právě zaschlou plochou betonu, z nějž ještě trčí několik železných prutů. Rychle přebíháme, prolézáme dírou v ohradnících a ztrácíme se v davu.

Začínám si říkat, že nás brzo někde za něco zavřou.

Alfonz Mergell hrají pod hradbami, za dřevěnou lávkou mířící přes vodu k bráně asi půl hodiny. Z vnitřku Mont St Michel už byli vyhozeni sekuriťačkou, která poté přibíhá i na nový spot. V doprovodu policie není co řešit. Ženská byla tak ostrá, že ji ani náš šarm neztupil.

Chvíli se potloukáme v podhradí, z něhož se stal komplex restaurací a hotelů. Odpolední slunce nám peče do zátylků a davy turistů se prodírají na všechny strany; sem a tam, sem a tam a pořád dokola. Protože je Mont St Michel přístupný až do půlnoci, rozhodujeme se raději pro noční návštěvu.

Zajímalo by mě, jestli zde stále přetrvává nevraživost vůči ostrovním sousedům, každopádně Francouzi nedokáží kváknout ani slovo anglicky. Nezáleží na tom, jestli jde o mladé či staré, v hotelu, v restauraci nebo dokonce v informačním středisku, kde jsem předpokládal, že budou vzhledem k počtu turistů disponovat alespoň elementární znalostí tohoto jazyka.

Tohle bude ještě náročné.

Večerním Mont St Michel se prochází několik málo skupinek lidí, spíše páry a jedinci. Klášter je klidný, tichý a nasvětlený obřími reflektory, které sahají až do mraků na obloze. Rozdělujeme se a já ztracenými uličkami a schodišti mířím nahoru ke katedrále. Zoufale se snažím najít cestu k nejvyššímu bodu, ale vše nasvědčuje tomu, že v tuhle hodinu se dostanu pouze do prostřední úrovně celého komplexu. Přelézám alespoň zazděné schodiště na hradby a užívám si pohled na pode mnou proudící japonské turisty a střechy v podhradí.

Po cestě dolů se na lavičce dávám do řeči s postarší paní s mopsíkem. Fádní rozhovor o tom, jak je to tu pěkné se rychle dostává do jiné roviny a Dee Flyn ze svobodného Irska mi vypráví svůj příběh.

„World is about archangel Michael,“ odpovídá na moji otázku, o čem si myslí, že je svět.

S sebou má malý přístroj připomínající televizní ovladač, na němž bliká jediné zelené světélko. Asi dvacet metrů od nás je kaplička s archandělem Michaelem, kde škála diod na ovladači vyběhne do červené.

„There is such a strong spirit power“ říká a vypráví mi o svém cestování za dušemi zesnulých. Na plážích v Normandii jich prý pobíhá tisíce a tisíce, navždy zatížené olověnými nábojnicemi.

Skřehotání racků se nese přes střechy Mont St Michel a zní jako smích mrtvých.

Těsně před půlnocí se scházím s ostatními.

[voiko-blog]

Já a Bruggy. Já a Alfonz Mergell. Já a slova.

Belgie nám smrdí hnojem. Smrdí hnojem natolik, až hádáme, jestli název tohoto státu neznamená hnůj v nějakém cizím, dávno zapomenutém jazyce. Krajina, kterou projíždíme, je rozdělená na domečky se zahrádkou nebo plochy s hospodářským využitím. Ani píď louky, vysoké trávy či lesa, kde by se dalo přespat. Nakonec nacházíme místo v opuštěném výběhu pro zvířata, vedle kukuřičného pole v zákrytu pásu osik.

Bruggy voní wafflemi. S čokoládou. Liduprázdné uličky proplétající celé město připomínají obří skanzen, a vedou nás do centra. Zdá se, že veškerý ruch v podobě stovek až tisíců hlav turistů je koncentrován na hlavní třídě plné obchodů a v okolí dvou velkých náměstí. Vypadá to tu spíš jako stylové nákupní středisko, což podle mě kráse města a místních domů spíše ubírá. Na turistech se nějak vydělávat musí. Lidé proudí z jednoho krámku do druhého, nebo se stupidně fotí stylem: Já a náměstí. Já a věž. Já a kostel. Já a kašna. Já a kočár s koňmi. Já a waffle. Já a cizí sporťák. Přesto jsou Bruggy kouzelné. Jemná architektura malých domků pastelových barev a jednoduchých detailů zaměstnává můj foťák každých deset metrů, a tak se s Alfonzem Mergellem střetávám až po několika hodinách, co jsme se rozdělili.

Kluci právě hrají skupince slečen u rohu menšího náměstí, na kterém je postaveno velké pódium a jedno menší pro zvukaře. V těchto dnech v Bruggách probíhá festival Cactus, srovnatelný přibližně s českým Rock for People a na náměstí byl pravděpodobně zahajovací koncert. Díváme se na sebe, na pódium a naše úsměvy říkají, že se to stane. Není co řešit.

První se nahoře ocitá Jiří s kytarou, poté Jiří s kachonem.

A nakonec Miguel s basou.

Alfonz Mergell zabírají pódium pro zvukaře a ozvučují svými brightside tóny náměstí Brugg. Lidé se srocují, natáčí, fotí a tancují za jemného mrholení belgického počasí po celou hodinu.

Na kraji od centra je parkoviště „gratis“, kde jsme nechali auto, takže pokud někdy navštívíte Bruggy, určitě nezajíždějte zbytečně hluboko, parkoviště je schůdné tak do patnácti minut. Vyjíždíme ven a hledáme festival - kde dnes vystupuje oblíbená zpěvačka frontmana Jiřího, Selah Sue - abychom po hodině jízdy zjistili, že Cactus se koná ve velkém parku hned u centra. Spěcháme na longboardech k backstage, ale ani přesvědčivá historka o tom, že za chvíli vystupujeme, ani psí oči nám nepomohou dostat se dovnitř.

Zbývá tedy čas pro večerní Bruggy a křivolaké uličky vymalované světlem pouličních lamp. V jednom zapadlém baru se zastavujeme na třetince piva a po chvíli rozhovoru s obsluhou se z repráků nese Sunday Afternoon od Alfonze Mergella, zatímco zbytkem Brugg černošsky zbarvený hlas Selah Sue.

[voiko-blog]

Czechs of Amsterdam

V Badhuis Theater je malé divadlo úzce spjaté s českou komunitou. Pepa a Miky, kteří v divadle běhají kolem všeho od baru, až po jevištní techniku se nás s radostí ujmou a Pavel diriguje nasvícení a rozestavení kapely. Alfonz Mergell u přítomných sklízí úspěch, holandská nátura se však nezapře a vrcholem večera je utkání s Argentinou.

„Já jsem fotbal nikdy nesledovala, ale tady vás ta euforie pohltí,“ vysvětluje nám Hanka z Brna v oranžovém tričku. „Oni si prostě užívají každé volné chvíle. Fandění je zábava, jde jen o to si to pořádně užít s ostatníma.“

„Zábavu se Holanďani snaží udělat z celého života,“ popisuje nám Hanka dál své zkušenosti s místními. „Buď jdou do parku, nebo na pláž sportovat, anebo se zhulí, přesně tak.“

Pochvaluje si především volnost a otevřenost. Problémy se tu řeší až ve chvíli, kdy konečně nastanou, a přitom stále respektují osobní svobodu a nejdou přes práh slušnosti. Stejné zkušenosti máme i my, když nás o den později policisté chytnou hrát na místě, kde je to zakázané. Rozhovor je prostý arogance a povýšenosti, tolik běžné u českých příslušníků bezpečnostních služeb. Kluci můžou hrát dál, i když pouze akusticky, a se mnou strážník vtipkuje ohledně fotek, které jsem si neodpustil udělat.

Celý den doprovázím kapelu po buskingových spotech a projíždím si okolí míst, kde hrají. Na Waterloosplein je velké tržiště s oblečením a různou veteší. Jedna paní za stánkem s pletenými čepicemi a ručně vyráběnými věcmi z kůže se se mnou dává do řeči. Studovala v Amsterdamu fotografii, a teď prodává svoje výrobky na stánku. Spiklenecky na mě mrká a sděluje, že povolení tu stojí pouze sedmdesát euro na rok. Když se jí ptám, jestli se tak dá uživit, spokojeně odpovídá, že ano.

Odpoledne projíždím centrem Amsterdamu na longboardu, jehož ulice s pruhy pro cyklisty jsou i pro tento styl dopravy dokonalé. Kolemjdoucí jsou zvyklí uskakovat před rychleji se pohybujícími vehikly, sem tam se prožene někdo na skútru. V malých uličkách protkaných vodními kanály s mosty snadno zabloudím, a tak jen odhaduji směr zpět ke spotu, kde hrají Alfonz Mergell. Všude je živo, hloučky turistů se prodírají mezi zahrádkami narvaných podniků. V Red Light District, čtvrti vykřičených domů na mě klepají kurvy za barevnými skly a hranatí bodyguardi s tvářemi opice jsou připraveni mi pěstmi vysvětlit, že tady se nefotí.

V podvečer se všichni scházíme a kapelu doprovází Jacques. Čech, kterému po letech v zahraničí už dávno zkomolili jméno Jakub, před dvěma dny přiletěl z Lisabonu. Sedáme si na pivo na zahrádce podniku s výhledem na kanál.

„Bylo to pět let nádherných prázdnin, pití a surfování. No, a teď chci strávit minimálně rok v Amstru,“ povídá Jacques, režisér několika reklam, videoklipů a krátkých spotů, který vidí další své směřování v brazilských ateliérech. „Na tohle je nejdřív třeba vydělat.“

Noc, stejně jako tu předchozí trávíme v prostorách, které nám poskytl Badhuis Theater. V Amsterdamu se dá od dvacáté čtvrté hodiny do devíti ráno parkovat zdarma, čehož využijeme, v den odjezdu se nám to však vymstí. Nestíháme se zavčasu sbalit a už před desátou máme na čelním skle nalepenou velkou žlutou pokutu.

„To neřešte,“ říká Pepa z Badhuisu. „Jeden chlápek, který tu byl pět krát, dostal pětkrát za sebou pokutu a nikdo po něm nic nevymáhal.“

A tak se loučíme a vyrážíme k hranicím. A protože podezřelý je hlavně ten, kdo utíká, trávíme odpoledne na pláži v Haarlemu. Vítr tam zvedá vlny metr do výše a domečky za pláží vypadají jak z Hitchcockova hororu Ptáci. Od nich se táhne cyklostezka na jih mezi kopečky, připomínajícími rozbombardovanou krajinu. Ledabyle rozházené homole písku byly natěsno vedle sebe, zarostlé trávou a mechem a plotem obehnané. Ideální krajina na focení, během něhož někde ztrácíme náhradní klíče do auta.

Neklesáme na duchu, večer už projíždíme Belgií a míříme na Bruggy.

[voiko-blog]

I amsterdam (I amwetdamn)

V Hoornu se zastavujeme v autoopravně a necháváme spravit zásuvku v autě. Všem se zvedá nálada vidinou, že už nemusíme řešit zdroj elektřiny a můžeme se opět spolehnout na mobilní telefony a fotit dál jak zběsilí.

Amsterdam je rušný v neustále v pohybu, jak se na hlavní město sluší. Kombinace původní a moderní architektury propletené vodními kanály v nás nechávají příslib spousta zajímavých míst a my už se nemůžeme dočkat, až konečně vylezeme z auta. Co v Leipzigu vypadlo jako rozvinutá cyklistická doprava, bylo jen nepatrnou kosmetickou úpravou ulic proti amsterdamské síti cyklistických pruhů, běžících souběžně se silnicí na úkor chodců. Rozděleni na dvě skupinky necháváme Pavla s Karol o samotě a na longboardech kroužíme městem. Plavé Holanďanky projíždí na arabech s dřevěnými košíky mezi námi a vlasy jim vlají za koly.

Happy people je zapadlý bar s obřím pinballem na čtyřech nohách, kde se stáváme dalšími happy people holandského turistického ruchu. Chvíli posedáváme a necháváme se vynést až na oběžnou dráhu našich myšlenek, poté míříme na krásu denního světla. Zastavujeme se až na Nemu, umělé vyhlídce kousek od centra, která připomíná záď potápějící se lodi a slouží jako tunel. Panorama Amsterdamu splývá s obzorem.

Večer nacházíme skvělý buskingový spot na rohu ulice Dam Raadhuisstraait, kde kapela během hodin vydělá pětačtyřicet eur, já se mezitím vydávám za hosta blízkého hotelu a na recepci nabíjím baterky do foťáku. Na cestě k parkovišti utopíme v majonéze několik hranolek, které tu prodávají do kornoutů. Parkovné na den, které mělo stát osm euro, se prodražilo na dvacet čtyři, takže jestli budete někdy nechávat auto na Zeeburgu, dějte si pozor, před desátou ranní platí jiná pravidla, než po ní. Podle muže za recepcí už všechna pravidla platit přestala, takže ani na podruhé si nejsme jistí, kolik nás to bude stát. Vařit lunchmeat na elektrickém rozvaděči vás tam taky nenechají. Nápisy jsou natolik tourist-freindly, že zůstaly pouze v holandštině.

Čtyři kilometry za Amsterdamem na silnici N247 za vesnicí Galggouw nacházíme louku s malým parkovištěm, kam lidi jezdí auty venčit své psy. Podařilo se nám zde kempovat celé dva dny, opuštěné stany nechali místní bez povšimnutí a vždy se s námi srdečně zdravili, když šli venčit své čtyřnohé přátele.

Další den ráno se probouzíme do deště a pršet nepřestává. Hledáme alespoň ve městě fastfood, kde bychom se mohli připojit na wi-fi a dobít elektřinu. V klasických řetězcích jako KFC nebo MC Donald´s většinou zásuvky chybí, a pokud tam jednu jedinou najdeme, není zde zase připojení na internet. I amnotonlinedamn. Pod mostem aspoň fotíme cruisery, které jsem přivezl z Lesmíru na prodej, a na Jiřího kachon přestříkáme Follow your heart.

Největší událostí celého dne zůstává příběh bot frontmana Jiřího. Představte si Jiřího, je vysoký s černými vlasy padajícími do čela, má pruhovaný svetr a kytaru na zádech, jak stojí bosý na amsterdamském chodníku. To se stalo loni v září. Teď si představte Jiřího, je vysoký s černými vlasy padajícími do čela, má pruhovaný svetr a kytaru na zádech, jak stojí na amsterdamském chodníku v jediné žabce. To se stalo právě teď.

Středeční ráno je opět pod mrakem. Jako správní srdcaři míříme do centra již v poledne a kapela za mírného mrholení nachází busking spot v průchodu do Rijksmusea. Někteří lidé prochází, jiní se nadšeně zastavují a dávají se s námi do řeči. Na letáček jim píšeme název místa, kde bude Alfonz Mergell hrát dnes večer.

Badhuis Theater.

[voiko-blog]

Na cestě do země tulipánů

Překračujeme hranice s Německem, které se vlní vlajkami, a kde je vše seřízeno podle večerního fotbalového utkání. Ačkoliv celou situaci s ekoznámkou bereme s humorem, každým kilometrem, kterým se blížíme k Leipzigu, stoupá nervozita. U čelního skla máme přiloženou krabičku orbitek v místě, kde kolem projíždějící auta vystavují svá potvrzení o šetrnosti k životnímu prostředí. Jsme nad věcí. Náš hostitel, kterého jsme našli přes couchsurfing nás ujišťuje, že nám to projde a tak riskujeme a vjíždíme do města. Jeho dům nalézáme snadno podle napsané adresy. Dveře starého činžáku nám schází otevřít pohublý mladík s bradkou, brýlemi a dlouhými vlasy, které mu z uzlu, posazeného vysoko na hlavě trčely v chomáčích na všechny strany.

Vcházíme do Hendrikova podkrovního bytu, který je stejně neuspořádaný jako zevnějšek jeho nájemníka. Divoce pomalované stěny zmenšují už tak stísněné pokoje, zároveň však poskytují jistou útulnost. Nejvýraznějším prvkem jsou filmové plakáty, které pokrývají vše od obou stran vchodových dveří až po nejzazší kout na toaletě. Rozhovorem o filmech se Hendrik okamžitě rozvášní a svojí plynulou angličtinou dlouze popisuje a rozvádí nadhozené téma, z něhož přeskakuje k příběhu o svém spánku a snění, jež pokládá v životě za velmi zásadní. Náš hostitel je vegan a na otázku, zda můžeme v jeho bytě vařit maso, kategoricky odpovídá ne, necháváme se tedy zavést do parku, kde je domluvený koncert.

Německé město je plné cyklistů a kol, která jsou opřená úplně všude, často nezamčená. Procházíme parkem až na most, obskládaný skupinkami mladých lidí, uprostřed něhož nás již čeká organizátor Mike a kapela z Polska. Alfonz Mergell hrají první a přítomní si sesedají okolo, místem proudí lidé a energie, do nás proudí první německé pivo. Po skončení je zábava opět soustředěna mezi jednotlivé skupinky a Němci se nedokáží moc rozproudit. Po půlnoci, když odchází Mike s Poláky, míříme zpět do Hendrikova bytu.

Vyspaní z gauče se ráno loučíme se svým hostitelem a hodinu hledáme po Leipzigu kavárnu s připojením na wi-fi. Vypadá to, že město je zastavěno pouze obytnými budovami, najít kavárnu se zdá nemožné, tím spíš s připojením na internet.

Po návratu zjišťujeme, že zásuvka v autě přes noc přestala zázrakem fungovat. Většinu laptopů a mobilů máme vybitých a ve staré mapě chybí strana právě v místech, kde se nacházíme a tak dlouho bloudíme, dokud nenajedeme na správnou silnici. Bloudění nás doprovází ještě další dva dny. Blog píšu dál na psacím stroji.

Za Leipzigem zastavujeme auto u hardcorového festivalu, kde navštěvujeme známého z Česka, který spolupracuje s Alfonzem Mergellem. Den zpět přicestoval z Anglie s kapelou, která právě obsadila hlavní stage. Vzduchem se nese screamo jako z jámy pekelné, škoda že tu není Vlček.

Čeká nás několik hodin jízdy směrem na Amsterdam. Pozdě v noci zastavujeme kousek u hranic a přespáváme za polem, kde nás ráno probouzí sedlák na traktoru. Pokračujeme dál do země tulipánů, německá policie naše auto s chybějící ekoznámkou nechala bez povšimnutí. Po odpoledni stráveném u jezera, kde konečně nacházíme sprchu, přejíždíme hráz Afsluitdijk, která dělí Severní moře od uměle vytvořeného jezera, zakousnutého jako zub do holandské krajiny. Zůstáváme v městečku Hoorn a procházíme si liduprázdné ulice nedělního večera. Zamilováni do cihlových domů se štíhlými okny přespáváme na parkovišti. Od Amsterdamu nás dělí necelých čtyřicet kilometrů.

[voiko-blog]

Intelektuálové, zločinci a nepohodlní lidé

Kolem zámku Jezeří se rozléhá měsíční krajina. Stojíme na kopci a pod námi za věžičkami z pohádek se rozléhají povrchové doly s těžebními stroji, které v dálce blikají jako světlušky. Jednou ty díry zatopí a vniknou obří nádrže vody. Kromě nich tu nezbude nic jiného. Čekáme do západu slunce a pak míříme zpět do Horního Jiřetína.

„Pojďte se na něco podívat. Pak mi řeknete, jestli tu fakt chcete spát,“ vybafne na nás Jiří básnička, když dojedeme na dvorek starého činžáku. Na stěně domu se jako obří billboard vyjímá Davidova hvězda, reklama na události dávno minulé.

„Bydleli tu židi. Já nevím, jak jste na tom vy, ale někomu to vadí.“

„My jsme v pohodě.“

„Možná v noci zaslechnete nějaký divný zvuky, nebo hlasy.“

„My jsme v pohodě.“

Byt v posledním patře s nízkými stropy je plný hořkosladkých emocí. Uvelebíme se v obýváku bez oken a dlouhé hodiny rozvádíme širokou paletu rozhovorů o životech, Jiří básnička vypráví s osobitým sarkasmem historky svého mládí. Ukazuje se, že člověk s tak prořízlou hubou je neustále vystavován pěstem svého okolí a vítězem se stane ten, kdo vydrží stát si za svým co nejdéle. A na nohách.

„Sem v uplynulých letech přesouvali všechny intelektuály, zločince a nepohodlný lidi. No a my jsme jejich potomci,“ uzavírá a jde spát.

Zůstáváme uvelebeni na gauči a posouváme hovor do osobnější roviny. Myšlenkami se na stránkách blogu budu zabývat, ne tak díky momentálnímu prostředí, které je čím dál tím více a více podnětnější, ale spíše proto, že chci donutit přemýšlet tebe, čtenáře.

„Známá si nedávno našla novou práci, což komentovala slovy: Doufám, že už je to naposled a nějak to těch dvacet let doklepu,“ dělí se Jiří, frontman kapely o příběh ze svého okolí.

„Doklepu? Dvacet let? Vždyť to je třetina života, co chce jako doklepávat?“

A tak se dál bavíme o tření, které probíhá mezi naším světem, a světem našich rodičů. O pevných pravidlech a jistotách, které se nám snaží vštěpit, proti čemuž stojí snaha ukázat, že to jde všechno jinak.

„Nedávno za mnou přišla máma s tím, kdy si jako dodělám školu,“ povídá Pavel, který opustil střední ještě před maturitou a již několik let úspěšně jde po dráze profesionálního fotografa. „Proboha jakou školu? Pozvali si mě na dvě největší fotografické konference na světě a mám si dodělávat školu? Co je to za blbost? K čemu?“

Večerem se neslo opovržení nad jistotou diplomu a kariérního postupu, který donutí člověka zbytek života jen doklepávat. Většina lidí stejně svoji práci nesnáší a berou ji jako nezbytnou nutnost, aby byli schopni zajistit si existenci. A pak existují pět dní v týdnu a poslední dva dny žijí. Tedy aspoň někteří.

„Lidi nechali někoho, aby rozhodl, že dva dny v týdnu ovlivní jejich chování. Někteří lidi plánují svůj život jen podle víkendu,“ shrnuje Pavel do dvou vět.

Panuje všeobecný názor, že jen pár vyvolených může dělat, to co je baví. Podle mě to platí právě díky podobnému přístupu. Buď si děláš, co chceš, nebo děláš, co nechceš. A to přece nechceš.

Dalšího dne po poledni míříme do Mostu pro ekoznámku. Paní za přepážkou zůstává vstřícná i poté, co se ji pokoušíme uplatit.

„To je marný, stejně to musím prohnat systémem,“ ukazuje na počítač. A přestože se nám snaží pomoct, systém neúprosně sděluje, že naše dieselová dodávka z šestadevadesátého nesplňuje ekologické podmínky ani na tom nejnižším stupni. Co se dá dělat. Iniciujeme alespoň společnou fotografii před střediskem a instantní snímek jí dáváme na památku. V následující hodině překračujeme hranice a míříme na Leipzig.

[voiko-blog]

Jiří je boží, Bože chraň Horní Jiřetín

Vstáváme s výhledem na Okoř. Polňačka, u které jsme si ustlali, nebyla roubená stromy, jak se zpívá v té písničce, ale polem ječmene, které se celou noc vlnilo pohybem neznámého zvířete. Vyzbrojeni baseballovou pálkou přečkáváme noc v klidu a ráno s Pavlem a Karol vyrážíme na prohlídku zříceného hradu, zatímco kluci vytahují nástroje a zkouší na dnešní koncert. Karol, studentka dějin výtvarných umění kriticky komentuje nově naplácanou fasádu na částech polorozpadlých zdí.

„Zajímá mě, jestli si ten hrad na sebe vůbec vydělá?“ říká, a já vidím Okoř v nekonečném koloběhu chátrání pod nohami turistů, jejichž peníze umožňují zříceninu zas a znova opravovat.

Dnešní zastávkou je Horní Jiřetín, městečko na Mostecku, které chtějí zbourat a místo něj udělat povrchový důl. Kluci říkají, že koncert organizuje jejich známý na podporu zachování města, já si říkám, že to bude díra tak jako tak.

Na cestě nás brzdí obří rudý kamión, který se rozhodl couvat v protisměru. Fucking genius. Nervózní čeští řidiči troubí jeden přes druhého a my s úsměvem na rtech sníme o německých dálnicích. Ve tři dorážíme na místo a z balkónu kulturního domu na nás mává vousatý muž s poetickým jménem, Jiří básnička s malým b. Než stihne sejít za námi, už skáčeme do vedle tekoucího potoka. Studená voda je jako balzám po dvou hodinách v zapařené dodávce.

Horní Jiřetín je malým městem s velkým kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který vždy platil za poutní místo okolních desítek vesnic, než je v uplynulých letech neústupná těžební mašinérie ve jménu pokroku srovnala se zemí.

„Tady je to nádherný místo,“ říká Jiří básnička na naši otázku, jak se vyvíjí místní politické a ekonomické poměry. „Odjel jsem z Olomouce s tím, že tu budu mít klid.“

Snad tedy vše dobře dopadne.

Vede nás na prohlídku kulturním domem, který má na starosti. Každý třímáme plastový kelímek s rozpustnou kávou, tou chemickou tekutou energií, základním kamenem pro spoustu následujících dní. Procházíme místností proměněnou v knihovnu a já si prohlížím hřbety přítomných titulů. Z jedné poličky vytáhnu Dobrodruha od Konstantina Biebla, básníka s touhou v dálky, nyní tak příznačnou i pro nás. Jako mladý bojoval v první světové válce, která se stala předmětem několika našich rozhovorů. Jedeme v dodávce s laptopy na klíně, online, uploadujeme naše zážitky na web a ptáme se: „Jak by naše cesta vypadala před sto lety?“

Stejně jako dnes, mířili bychom na západ. Do Francie. Do zákopů.

  YORCK

Konstantin Biebl

  Německou vlajkou pyšní se Yorck,

loď, která pluje do tropů.

  V noci se pije!

           Do rána se tančí!

  Nazpátek pospíchá do moře hozený kork. (Korg)

         Zátko od vína,

         bojíš se opustit Evropu?

  Viděl jsem Etnu,

tu její ďábelskou slávu.

Vše vonělo, kvetlo, jako u nás v květnu.

         Přes všechno hrnula popel

         a horkou lávu.

          Naposled loučí se s námi Kréta,

podobna tolik jednomu dívčímu jménu.

Za ní je moře!

         A jiný díl světa

         pro jinou ženu!

  Na vodě loď se lehce kývá,

vlna za vlnou –

           už si zpívám!

  Na širém moři začíná listopad.

         Na širém moři

tak jako doma v aleji.

  Sbohem, má země! Na shledanou?

         Snad!

Každá loď má kotvu.

         Svou naději.

Na širé moře jsme se zatím nedostali, pouze na koupaliště v Horním Jiřetíně, kde kapela Alfonz Mergell právě odstartovala svůj bright side koncert. Slunce svítí, voda chladí, skluzavka nechybí a struny zní. Večer je před námi.

[voiko-blog]

Svět patří jen nám

Říkejte si, co chcete, ale šílené nápady jsou základem života. A protože mi jsme stále mladí, krásní a svobodomyslní, postavili jsme základ následujícího měsíce na cestě. V duchu myšlenky, že nic není nemožné a svět může patřit jen nám, nakládáme v pozdních hodinách první červencové středy dodávku s cílem objet státy západní Evropy. Plán je jednoduchý: koncertovat na ulici, fotit, kreslit a psát. Zásoby, které si vezeme, nám dávají přibližně týden času, pak se staneme závislými na ovocích našeho umění.

Za hlasitého potlesku spolubydlících a přátel pod bytem v centru Olomouce jsme vynulovali tachometr a odpíchli se vstříc neznámému. Kytary rachotí v kufru a u volantu sedí Jiří. Tedy ten starší a vyšší Jiří. Jako frontman kapely Alfonz Mergell se vžil do role kapitána a ujal kormidla našeho plavidla, které jsme posadili na vlny Green Day, hlasitě si pozpěvuje, a upíjí kávu z termosky. Basák Miguel sedí přímo vedle, a zatímco celý den navigoval porozlučkovou kocovinu ke zdárnému konci hektolitry koly a vincentky, teď se rozhodl navigovat naši výpravu ke zdárnému začátku. Jiří, ten mladší Jiří s brýlemi na nose potvrzuje, že si vezeme tři balíčky těstovin. Skvělá zpráva, pokud máte rádi těstoviny. Je třetím členem kapely, hraje na bicí a na cestu opatřil dopravní prostředek, dodávku ocelově šedou, stejně jako nebe nad západem slunce přímo před námi. V Praze se připojí Pavel a Karolína, s úlohou uchopit celý trip do obrazů. On, za pomocí fotoaparátu, světla, lidí a okamžiků bude vytvářet mozaiku celého příběhu. Ona barvami a štětci vyvede na papír linky svých dojmů a jako jediná žena se stane okrasným prvkem naší výpravy. A já, Vojta, jsem prozaickým a poetickým doprovodem, očima, ušima a jazykem následujícího dění, prostředníkem mezi dálkou, kterou urazíme a vámi, čtenáři.

Protože jsme, jak jsem již napsal, mladí, krásní a svobodomyslní a stále se držíme svých ideálů, tato cesta je uskutečněním několika z nich. V první řadě ideálu o životě v pohybu, životě ze dne na den, kdy nevíte, co přinesou další hodiny. Ideálu volnosti, kterou si hodláme užívat plnými doušky. V hledání krásy prostých okamžiků hrábneme do strun a vystavíme slovo vedle slova, a ať už to dopadne jakkoliv, zůstáváme klidní, protože i špatná rozhodnutí vytváří dobré příběhy.