modrá.

Od jisté chvíle jsem se začala věnovat modré barvě. Vše to začalo událostí před třemi lety. Řešila jsem nepříjemnou situaci, při které jsem zkolabovala a uhodila se hlavou o zem. Viděla jsem v tu chvíli modro. Přirovnávám to k modré obrazovce smrti, která se vám zobrazí na počítači, když zamrzne a přestane pracovat tak jak má. Je možné, že jsem v ten den přechodila lehký otřes mozku. Modrá mi od té doby zůstala v paměti a já jsem ji začala o to více vyhledávat, fotografovat a využívat ve svých pracích. Zároveň se pro mne stala osobní terapií.

[vsudejemodra]

Vizuální styl ve filmech Wese Andersona

Wes Anderson je americký filmový režisér a scénárista. Je bezpochyby originálním autorem s nepřehlédnutelným rukopisem. Jeho filmy nejsou primárně zaměřeny jako trháky, ale vymezují se jako čistě artové snímky pro úzkou skupinu diváků. Jeho umělecký filmový rukopis je snadno rozpoznatelný a originální. Anderson si vytváří vlastní fikční mikro světy, které ve finále evokují pohled na domeček pro panenky. Když mu bylo osm, jeho rodiče se rozvedli. Rozvod pro něj byl velmi bolestivým momentem, který později často projektoval do svých filmů. Děti jsou často vyspělejší a chytřejší než dospělí a naopak dospělí se chovají nezodpovědně a infantilně. 

Ústředním tématem jeho filmů je rodina a její interní vazby, případně vztahy jedinců vůči okolnímu světu. V rozporu mezi těmito protipóly vznikají paradoxy, které vyvolávají úsměvné reakce, ale pod povrchem se skrývá často nějaký problém. Anderson mistrně vystihuje paradox, kdy děti touží být dospělými a dospělí se chovají jako děti. Formálně často dělí děj filmů na kapitoly, čímž odkazuje na způsob jakým jsou strukturovány knihy.

Mezi jeho další charakteristické znaky patří symetrické záběry a postavy vycentrované na střed. V každém z jeho filmů se objevuje i záběr skrze tzv. rámec. Kamera snímá děj skrze okno, poklop, díru ve zdi, výstřižek v novinách, případně pozoruje okolní svět skrze dalekohled. Dále uplatňuje styl natáčení zvaný tracking camera. Kamera zabírá prostředí horizontálně, pohybuje se po interiéru dle zdí, ale nikdy se neponoří hlouběji do prostoru místnosti, čímž nám dává pocit nekonečné perspektivy. 

Herecké obsazení je velmi široké a čítá mnoho slavných jmen. Anderson má ale své oblíbence, na které nedá dopustit a ty s jistotou obsazuje, jímž jsou Luke Wilson, Owen Wilson, Bill Murray, Jason Schwartzman, Edward Norton, Jeff Goldblum či Adrien Brody.

Naivní a vtipné dialogy postav bývají řečeny seriózně a naopak vážné dialogy jsou bez zbytečného patosu. Postavy mívají originální kostýmy, většinou jde o uniformy s pokrývkou hlavy, například skautská čepice s kožichem, červený kulich, hotelová uniforma recepčního, policejní úbor. Vše bývá se spoluprácí s prestižními módními návrháři.

Co se týče grafického designu, oblíbeným fontem Wese Andersona je font futura. Ve filmech se objevují záběry na různá grafická vyzobrazení. Mapy, ručně psané vzkazy, psaní na stroji, vizitky, pohledy s ilustracemi, plánky budov a jiné. Vše realizuje s pomocí jeho bratra, který je grafik a ilustrátor. Všechno je ve filmech Wese Andersona pečlivě inscenované, naaranžované a barevně sladěné. Záběry se spíše blíží světům současné umělecké fotografie či designu.

[vsudejemodra]

Flanér.

Je poklidné sobotní ráno, venku tepleji než obvykle a já pospíchám mojí oblíbenou Heřmanovou ulicí směrem dolů k Vltavské. Mám na spěch jako vždycky. V hlavě mám nespočet roztěkaných myšlenek, které neumím roztřídit ani utišit. Myslím na to, že bych měla dělat věci včas. Myslím na to, že jsem si zase opět nechala vše na poslední chvíli. Myslím na to, že jsem unavená, vyčerpaná a nechce se mi nikam mezi lidi. Hlavně se soustřeď a přestaň fňukat. Napomenu sebe samotnou svým vnitřním a pořádně naštvaným hlasem. Přidám do kroku. Nenávidím chodit pomalu. Protože na to není čas. Blížím se k Řezáčově náměstí, přebíhám ulici U Smaltovny, která kříží Heřmanovu. Kavárna Liberál. Čtu už po stopadesáty při svém příchodu do kavárny. Na tabuli letmo zahlédnu: Špenátový krém a Kuřecí medailonky s dušenou zeleninou a jasmínovou říží. “Psh!” Ufrknu si. Paráda, nemám chuť vůbec na nic. Otevírám dveře. Jistě by za ně šlo zatáhnout mnohem šetrněji a tišeji, ale to si uvědomuji až po té co třísknou o zeď uvnitř, vedle stolu. Pár hlav se na mě vylekaně otočí. Jen se pousměju na pozdrav a jejich nechápavé pohledy oplácím svým pohledem omluvným. Zavírám za sebou, už o něco opatrněji a mířím si to přímo k baru, k velkému stolu, kterému říkáme osmnáctka. Koukám, že dnes pracuje Lucie s Emou. “Čau, Terezo!” Vzhlédne Lucie hlavu od počítače s kasou, kam zamyšleně a soustředěně zapisuje objednávku ze šestnáctky. Vřele se usměje. Ta holka je vždy tak pozitivně naladěná, až mě to bolí. Je to sice obdivuhodné a určitě jí to šlechtí, jenže já si nemohu pomoct, působí to na mě vynuceně a mnohdy až křečovitě. “Čau, čau.” Přidá se k ní i Ema, která zrovna vychází z kuchyně a v rukou nese několik hrnků a tácků, které následovně pomalu otírá modrou utěrkou. Já mám tu malou blondýnku stejně ráda. Dnes má zase každou ponožku jinou a její obličej prozrazuje, že včera asi byla na nějakém pátečním mejdanu. “Zdravim všechny.” Pronesu a sundavám si svůj nový černý batoh z materiálu proti dešti. Odhodím ho vedle židle a sundavám si i kabát, který pověsím na věšák vedle reproduktoru. Hraje celkem příjemná hudba. Jak už nám Jakub několikrát připomínal, neměly bychom pouštět nic, co by mohlo zvednout návštěvníky ze židle a donutit je opustit prostor co nejrychleji. Sbohem The Soft Moon. Jdu rovnou za bar a začnu si dělat kafe. Vezmu automaticky dvojpáku. Tentokrát budu potřebovat trochu nakopnout. Sáhnu po největším hrnku a spustím to. Ta vůně, je naprosto fantastická. Na pár vteřin se zamyslím, jestli nejsem závislá na kofeinu. Myšlenka mě však opustí stejně rychle, jako ke mě příjde. Kávu ještě dotočím horkou vodou a zasypu dvěmi plnými lžičkami třtinového cukru. Profesionální barista specializovaný na přípravu kávy by mě nejspíš zkritizoval za to, že sladím, ale na to já kašlu. Přeci si ten život musím trochu osladit! Pousměji se nad vlastním vtipem a usednu konečně k tomu stolu, který je dnes v těchto brzkých hodinách výjmečně prázdný. Většinou tohle místo obsadí jinačí frajeři s notebookama. “Jak to de. Dneska pracuješ? Nebo děláš něco do školy?” Ptá se mě Ema, která si právě vymačkává citron do plného půllitru Coca Coly s ledem. Aha, tak tady někoho bolí hlava po včerejším tahu. Pomyslím si a otevírám svůj notebook. “Jojo, do školy. Dělám takovou věc na vizuální kulturu. Flanér se to jmenuje,” Koukám do otevřeného notebooku. Obrazovka je od čehosi umatlaná a za klávesnicí se usadil nějaký hnus. “Fakt. To vůbec nevim co je.” Uchechtne se, zavrtí hlavou a náruživě začne hltat Colu. “Prostě pozoruješ a zapisuješ co se děje kolem tebe. Je to na vizuální kulturu.” Dovysvětlím jí a pokusím se setřít veškerou špínu ze svého počítače. Ema chce ještě něco poznamenat, ale přeruší jí hlas příchozího staršího tejpka, takovýho štamgasty, kterej je tu pečenej vařenej, a ve finále děsně nalitej. “Prosím jednu velkou dvanáctku, slečno.” Odvrátím hlavu od baru a zhluboka se nadechnu. Založím si nový soubor s prázdnou stránkou. Stránka je stejně tak prázdná a blbá, jako moje dnešní nálada. Podívám se směrem z okna. Na náměstí je obvyklý sraz místních bezdomovců, kteří v nejhorším případě chodí dovnitř a otravují lidi, jestli jim nedají na chleba. To jim tak budeme věřit, že na chleba. Stačí je pak chvíli sledovat a už si to valí rovnou za roh do krámu, pro to nejlevnější krabicový víno. A jsou šťastní. Jak málo jim stačí. Najednou mě napadne, že já si vlastně vůbec nemám co stěžovat. Najednou se zastydím. Mám se vlastně dobře. V rámci možností. Uvědomím si, že se mračím. Promnu si čelo a pohédnu zpět do monitoru na tu prázdnou stránku. Začnu psát.

[vsudejemodra]

PRIMAVERA - SANDRO BOTTICELLI

Základní popis obrazu

Obraz Primavera, nebo-li Jaro, je namalovaný temperou na dřevo s rozměry 203 x 314 cm, na třech 8 cm silných dřevěných deskách. Malba vznikla okolo roku 1482.

Základní popis postav

V levé části obrazu stojí Merkur. Jeho váha počívá na levé noze, jako je tomu u některých renesančních soch. Merkur je oděný červeným plášťem, který je vpředu spojený perlami a ozdoben vzorem zlatých plamenů. Levou rukou přidržuje dva konce svého pláště. U levého boku mu spočívá v pochvě meč. V pravé ruce Merkur drží krátkou berlu.

Tři grácie vedle Merkura tančí kruhový tanec. Jsou vysoké, hubené, mají elegantní dlouhé ruce, sličnou šíji, oválný obličej a blond vlasy. Grácie napravo má vlasy zapletené do copu spolu s perlami. Kolem krku má vedený jeden z copů, na které visí přívěšek ze tří safírů. Přes prsa jí splívají dva pruhy průhledné látky se zlatým lemováním. Druhá z grácií, stojící nejblíže k Merkurovi, má také blond vlasy, které má spletené do složitého účesu. Ve vlasech má zapletenou perlu. Jejím dalším doplňkem je perlová brož umístěná na šatech. Poslední z grácií je k nám otočená zády. Je oblečená též do průhledného šatu, který splývá až na zem. 

Venuše je umístěna v centrální části obrazu. Její pánev je předsunutá dopředu, záda jsou v mírném záklonu. Oblečená je ve volné bílé róbě se zlatým vyšíváním, připomínající plameny. Okolo krku jí visí zlatý řetízek s perlami. Přes šaty jí splívá bohatý plášť s červeno-zlatým vzorem. Plášť má přehozený přes pravé rameno, levou rukou si jej lehce přidržuje. Venušin pohled směřuje vpřed, jakoby se dívala přímo na nás, na pozorovatele obrazu. Nad Venušinou hlavou se vznáší její syn Kupid. Má bílá křídla, zlaté vlasy a zavázané oči. Na zádech červený toulec a natažený luk se zlatými šípy. Oheň míří na prostřední z grácií. V pravé části od Venuše se nachází Chloris. Je zpodobněna jako nymfa s dlouhými plavými kadeřemi, oblečená do průhledných šatů. Zde můžeme vidět, jako u Tří Grácií, náznak nahých ňader, která jsou ale záměrně skryta za její rukou. Zefyros obepíná ruce kolem jejího těla. Má otevřená ústa ve výkřiku. Flóra vedle Chloris má na sobě šaty s bohatým vzorem květin a šperky tvořené též květinami. Svým postojem připomíná zobrazení Venuše. Má modré oči a upřeně se na nás dívá s mírným úsměvem. Zefyros v obrazu v části nejvíce v pravo je zobrazen jako velký modrozelený bůh vynořující se zpoza stromů. Natahuje své ruce kolem Chloris. Jeho tmavě-modré vlasy za ním v proudu vyfukovaného vánku vlají stejně jako jeho plášť. Celý děj obrazu probíhá uvnitř zarostlé zahrady.

Ikonografický popis obrazu

Obraz vypráví mytologický příběh o bohu mírného vánku Zefyrovi, který se zamiloval do krásné nymfy Chloris. Její krása jej natolik okouzlila, že neodolal a nymfu, i přes její odpor unesl. Zefyros posléze svého násilného zmocnění lituje a pojímá Chloris za svou manželku a proměňuje ji v bohyni květů a jara Floru. 

Ikonografický popis Venuše 

Postava Venuše je v řecké i římské mytologii jednou z nejčastěji zobrazovaných postav. Venuše je bohyní lásky a krásy, ale také patronkou manželství a plodnosti. Nejčastěji je zobrazována jako bohyně roznášející kolem sebe vášeň a lásku.

Ikonologická analýza obrazu

Obraz může být vykládán určitě mnoha způsoby. Jedním z důvodů je také fakt, že nezobrazuje jen jeden konzistentní mýtus, ale dotváří scénu pomocí integrace dalších mytologických postav, které spolu zdánlivě přímo nesouvisí. Další skutečností, kterou musíme brát v potaz, je také dobové zabarvení obrazu. Není možné, aby byl Botticelli při své tvorbě naprosto nepolíben sociální, či politickou situací, která v 15. století ve Florencii převládala. 

Ikonologická analýza Venuše

Venuše spojuje obě části obrazu. Působí zde jako ochránkyně manželství a patronka panen. Zároveň také spojuje levou a pravou polovinu obrazu. Je zde zobrazena jako bohatě oděná žena dostávající své úloze, kterou na obraze plní. Nejen její postoj, či oděv, ale i moudrý výraz symbolizuje její postavení olympijské bohyně. Její způsob postoje byl pro ženy v 15. století velmi populární. Žena na obraze, tímto způsobem zobrazená, byla vnímána jako krásná. Její oděv i šperk symbolizuje čistotu.

[vsudejemodra]

John Berger - způsoby vidění

Odjakživa lidstvo vnímalo svět pouze přes své vlastní oko. Vše bylo jedinečné, vše se odehrávalo pouze jednou, v jeden okamžik. To se ale rychle změnilo s příchodem fotoaparátu a později kamery. Ty nabídli doslova úplně nové a jinak formované pohledy na svět a zároveň umožnili obrazům cestovat a množit se.

S tímto pokrokem však nepřišla jen pozitiva. S množstvím reprodukcí přišla umělecká díla o svoji jedinečnost. S kopiemi jde také velice snadno manipulovat. Kontext obrazu můžeme změnit například pohybem nebo hudbou, kterou při jeho promítání použijeme.

Žít jako žena, znamená být neustále pod dohledem. Na ženu je pohlíženo nejen muži a ostatními ženami, ale také sebe samou. Zobrazování žen a mužů bylo vždy odlišné. Často hlavně tou myšlenkou co má zobrazení říci. Muži byli v dávné historii vždy zobrazováni ty silní, vznešení, mocní a nejdůležitější. Ženy naopak v jejím postoji, jak by se k ní mělo přistupovat, nebo jak chce aby se k ní přistoupilo. Pohlížení na ženu jako na obejkt touhy můžeme vidět na příkladu evropské malby. Akty byli určeny hlavně pro mužské diváky, na které se žena z obrazu často dívá vyzívavě a ukazuje své tělo pro potěšení pozorovatele. Také byly ženy zobrazovány se zrcadlem jako symbol marnivosti. Ženy se také museli neustále pozorovat a hlídat se, aby bylo vše tak jak má. Tento pohled na ženu je v naší kultuře tak zakořeněn, že ho můžeme vidět neustále kolem nás, ať už sledujeme na instagramu Kim Kardashian nebo obdivujeme téměř nereálné siluety modelek na molu Victoria’s Secret.

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]

[vsudejemodra]