Král je mrtev! Jak Autodlak k nový káře přišel
Většina lidí se ten den šokovaně probudila do světa, kde se právě bezcharakterní lhář bez morálky stal americkym prezidentem. Já byl ale v klidu. Jednak už v Česku takovýho prezidenta ňákej pátek máme, takže jsem otrlej, a hlavně jsem si tenhle den nehodlal nechat ničim zkazit. Určitě ne něčim tak bezvýznamnym, jako je hrozba termonukleární apokalypsy. Ten den jsem totiž šel podepsat poslední papíry ke svý nový káře. Respektive, ona je teda psaná na naší firmu, nebo vlastně spíš na úplně cizí firmu, protože je na operák, jenže každej poradce z OVB vám na motor svý naftový Octavie RS odpřísáhne, že na to se už dneska takhle nekouká. Takže prostě – mám novou káru!
Na jednu stranu obdivuju kluky z Autíčkáře, který si plněj klučičí sny o starejch amerikách, alfách nebo MX-pětkách, jenže mně už péče o věčně vysypanou ojetinu stačila. Takže jsem měl od začátku jasno, že koupím nějakej ostrej hatchback. Prostě něco praktickýho, za rozumnný prachy, ale taky rychlýho a ideálně trochu zábavnýho. Třeba takovej Golf GTI se dá na operák sehnat za vážně parádní peníze. Tak jsem si zkusil představit, že jsem právě dostal klíčky od Golfu GTI. A necejtil jsem absolutně nic. Ani náznak vzrušení nebo radosti. Jen totální prázdno. Ne, tohle auto mě přitahuje asi jako jedničkovej Superb v naftě, takže popojedem.
Co Leon Cupra, ten má přece 300 kobyl! To už je lepší, jenže kromě čirý rychlosti toho ve skutečnosti moc nenabízí. Na operák je navíc dost drahej a dodací lhůty jsou pekelně dlouhý, dočkal bych se nejdřív na jaře. To Fiesta ST se dá sehnat úžasně levně a je to malej ďábel. Ale ruku na koule, vážně chcete jezdit ve třiceti Fiestou? Focus ST už nabízí parádní svezení, jenže interiér mi vůbec nesedí a za ty prachy je hrozně stísněnej. Přiznávám, chvíli jsem racionálně zvažoval i Octavii RS. No jen si plivněte! Pár tejdnů jsem se intenzivně vnitřně přesvědčoval, že poslední generace v benzínu a s manuálem je vážně dobrý auto (a taky je!). Jenže každej, komu jsem to řek, se mi vysmál. A přítelkyně zděšeně prohlásila, že „oktáfkou snad jezdit nebudem“.
Uznávám, na silnicích jich každej den potkáte deset tisíc, a i když jsem nedávno jezdil v parádní verzi RS230, připadal jsem si výjimečně asi jako ve Fabii. Nejspíš je to jenom věc mentálního nastavení, ale bohužel pro mě nepřekonatelná. Navíc když jezdíte jako prase v Octavii RS, tak jste za dvakrát tak velkýho idiota než obyčejně. Každej si nad váma odplivne, místo aby ocenil vaší čistou stopu. A tak jsem rozhod. Mr*at hatchbacky! Vždyť sakra, jsem mladej, nemám děti a můžu ještě chvíli utrácet za úplný hovadiny. A taky se někam řidičsky posunout.
Když svůj novej povoz srovnám s předchozím 13 let starým Mondeem ST220, vlastně je to návrat do pravěku. Už nemám elektricky ovládaný ani vyhřívaný sedačky, přišel jsem o vyhřívaný čelní sklo a koženej interiér, rádio se nedá ovládat na volantu a nemá navigaci, místo šestiválce mám čtyřválec a menší je i výkon. Prostě strašná blbost. Jenže, zase teď mám pohon zadních kol, samosvor, volant bez jedinýho tlačítka, dvoulitrovej boxer s nízkým těžištěm a o dobrý tři metráky váhy míň. Zkrátka, vyrazil jsem do Subaru, kde zrovna stálo poslední volný BRZ ihned k odběru, a inspirován kolegou Petrem Hankem jsem podepsal smlouvu. Letos má bejt tuhá zima a na to je prej Subaru ideální.
Není to zrovna praktický auto, nemá skoro žádnou výbavu a bude mě stát docela dost peněz. Důležitý ale je, že je modrý, na rozdíl od Cupry se v něm můžu hodně naučit (a hodně toho posrat) a zadní gumy se dají sehnat skoro zadarmo. Král je mrtev, ať žije král! K dnešku má najeto sotva 150 kilometrů, takže ručička se ještě nepodívala nad 4 tisíce otáček, ale jak padne tisícovka, budou se dít věci!
Stejně velkou radost mám z toho, že autodlačí estéčko neskončí svojí slavnou pouť se zadřeným motorem v rukou nějakýho trotla. To auto přece stvořilo Autodlaka! Před ním jsem jezdil Escortem a o světě rychlejch aut jsem jenom snil. To kvůli němu jsem bouchnul stavební spoření a s rancem éček na zádech vyrazil do Německa. Uznávám, koupit za stavebko ojetýho Forda není zrovna nejlepší investice. Tímhle tahem jsem se z hlediska finanční gramotnosti zařadil někam mezi krotitele automatů a majitele věrnostní kartičky od Providentu. Dodnes mně fascinuje, že rodičům to tehdy bylo jedno. Ale nějakým zázrakem se tenhle ukázkově pitomej nákup vyplatil jako žádnej jinej.
Rád bych řek, že rčení „Fordem tam a vlakem zpátky“ je blábol. Pár cest ale proběhlo přesně takhle, a já nesnášim vlaky. I na odtahovce jsem se projel, když mě alternátor nechal u Benešova. Od dokonání finanční sebevraždy mě vlastně zachránilo jen havarijko, protože jen nárazník za 50 tisíc jsem měnil třikrát. Jenže ST220 mně zároveň následující roky definovalo a bez přehánění – změnilo mi život. Začal jsem se zapojovat do komunity, jezdit na kurzy sportovní jízdy, dostal nápad na blog a potkal skvělý lidi, se kterýma jsme založili firmu a práce s autama nás začala živit.
A tak je super, že se pro mondié prakticky okamžitě našel novej majitel, kterej je z auta doslova nadšenej. A protože je to mechanik, dokáže ho udržet v perfektním stavu za rozumný peníze a nad mejma fakturama z autorizovanejch servisů se válí smíchy. Mimochodem, pozdravuje vás – je to chlapík na týhle fotce. A musim konstatovat, že Mondeo se může těšit na nesrovnatelně lepší péči, než jakou mělo u mě. Tak přeju šťastnej důchod!