Den, kdy...

[denkdy]

4. červen 1989 - Den, kdy tanky utišily náměstí Nebeského klidu

Generální tajemník Komusnistické strany Číny Ču Jao-Pang na tehdejší poměry liberální reformátor usiloval od roku 1982 o hospodářské reformy a uvolnění cenzury. V roce 1987 byl proto svými vnitrostranickými soupeři odstaven od moci. A právě jeho smrt 15. dubna 1989 se stala počátkem masivních demonstrací, jejichž středem se stalo náměstí Nebeského klidu. Zprvu studentské povstání zachvátilo do půlky května 1989 postupně celou zemi a rozšířilo protesty do čtyřstovek měst. V době největší síly protestů se na náměstí Nebeského klidu sešlo až na jeden milion lidí. Protestující požadovali uvolnění poměrů v zemi, ekonomické reformy a zrušení cenzury.

 Čínská vláda vedená premiérem Li Pchengem a faktickým vůdcem Číny Teng Siao-pchingem (oficiálně nezastával žádný úřad) vyhlásila 20. května stanné právo a jen v Pekingu zmobilizovala 300 000 vojáků. Na zasedání stranického politbyra 2. června pak padlo definitivní rozhodnutí. Protesty již nelze dále tolerovat a budou potlačeny tvrdým zásahem. V brzkých ranních hodinách 4. června 1989 tak na náměstí a do přilehlých ulic nastoupili armáda a pomocí tanků a obrněných transportérů protestující střelbou rozehnala.

Počet obětí masakru se díky nedostatku oficiálních informací dnes pouze odhaduje a to mezi 240 až 2400. Zraněných bylo mezi sedmi a deseti tisíci. Po tomto zásahu byli ze země vyhoštěni všichni zahraniční novináři, zpřísnila se cenzura a byly posíleny bezpečnostní složky státu. V rámci Komunistické strany proběhla čistka, při které byli sympatizanti protestů zbaveni svých funkcí. Ekonomické a další reformy tak byly na několik dalších let odloženy.

[denkdy]

23. květen 1618 - Den, kdy se vyhazovalo z oken

Česká šlechta byla již delší dobu nespokojena se situací ohledně náboženské svobody v zemi. V roce 1609 si na slabém králi Rudolfu II. vymohla výměnou za jeho podporu tzv. Rudolfův majestát, což byl v podstatě zákon, který v Čechách umožnil náboženskou svobodu. Na to se následně šlechta zasadila o Rudolfovo sesazení v roce 1611, po tom co pasovská vojska s Rudolfovým souhlasem vyplenila téměř celou zemi. Rudolfův bratr a nový král Matyáš se však snažil v monarchii opět upevnit pozici katolické církve, což česká šlechta nesla nelibě. Odpor českých stavů vyvrcholil 23. května 1618. Stavové pod vedením Jindřicha Matyáše Thuna vtrhli do kanceláří královských místodržících, které následně odsoudili za velezradu k trestu smrti vyhozením z okna.

Přestože jako zázrakem všichni defenestrovaní pád z 20 metrů přežili, tento demonstrativní akt se stal pověstnou jiskrou, která stačí tomu, aby vybuchl sud se střelným prachem, který představovala tehdejší Evropa. Napětí již v té době existovalo mezi protestanskými a katolickými regiony uvnitř Svaté říše římské, mezi spojenými Nizozemskými provinciemi a Španělskem, nespokojeností Francie s politickým uspořádáním Evropy a tak dále. Vstup katolické Francie do války na straně protestanských státu dokazuje, že náboženský spor byl spíše záminkou a v samotné válce již šlo spíše o územní zisky a rozšíření politického vlivu.

Válku ukončil až vestfálský mír v roce 1648, který ve své podstatě upevnil zásadu „Cuius regio, eius religio“ (čí země, toho víra). V Evropě válka způsobila asi třiceti procentní úbytek obyvatel, přičemž počet mužů klesl až o polovinu. To vše v důsledku bojů a epidemií tyfu a moru.

Poznámka na závěr: jednou z mnoha bitev třicetileté války byla v listopadu 1620 v Česku donekonečna omílaná bitva na Bílé hoře. Ve skutečnosti to však, dle tehdejších měřítek, nebyla žádná bitva, ale spíše ozbrojená šarvátka, která definitivně ukončila české stavovské povstání a Čechy tak po zbytek války bojovali na straně Katolické ligy.

[denkdy]

8. květen 1429 - Den, kdy bylo osvobozeno Orléans

Jana v mládí často slýchala hlasy a v jejích snech se jí často zjevovali světci a andělé, ke kterým se modlila za záchranu Francie, neboť rabování a vypalování okolních vesnic anglickým vojskem bylo čím dál častější. Světci z jejich vidění mladou Janu přesvědčili, že je nade vši pochybnost vyvolena vést Francii k vítězství. Díky své neochvějné víře v Boha a ve své přesvědčení, se inspirována těmito hlasy vydala za Karlem VII., kterého během několika týdnů přesvědčila o svém poslání. Dostala od něj k dispozici vojsko a vyrazila vstříc obleženému Orléans.

Po jejím příjezdu se rozhodla pozvednout morálku obyvatel a tak chodila po městě, rozdávala zásoby a vojákům vyplácela žold. Rozhodujícími dny byly  4. a 6. května, kdy francouzské vojsko podniklo pod vedením Jany z Arku dva úspěšné protiútoky, které měly za následek stažení Angličanů z Orléans 8. května. Osvobození Orléans znamenalo totální převrat v dosavadním průběhu války. Postupně pak vojska pod Janiným vedením dobyla klíčovou pevnost Tourelles, město Jargeau a tehdejší hlavní město Francie Meungu. Následovalo Auxerre, Troyes a korunovační město francouzských králů Remeš.

Janě z Arku se dostávalo obrovského respektu jak od svých vojáků, tak od prostého lidu a byla Francií oslavována jako žijící legenda. Trnem v oku však díky svému rostoucímu vlivu začínala být jak šlechtě, tak samotnému králi. V letech 1430 a 1431 začaly oddíly vedené Janou dostávat stále méně významné, zato velmi nebezpečné úkoly. Na jaře 1431 byla Jana z Arku v důsledku zrady zajata Burgunďany, kteří ji následně prodali Angličanům. Ti se rozhodli s ní definitivně skoncovat.

Jana byla tak anglickým soudem obviněna a následně uznána vinou ze spolčení s ďáblem a z kacířství. Upálena byla na 30. května 1431 ve svých devatenácti letech.

Stoletá válka skončila v roce 1453 a Angličané v ní přišli o všechna francouzská území, která před válkou vlastnili, nebývalou zásluhu na tom měla právě sv. Jana z Arku.

[denkdy]

25. duben 1919 - Den, kdy byl založen Bauhaus

[denkdy]

Speciál - Martin Luther King Jr. (15. leden 1929 - 4. duben 1969)

"Takže vám chci říci, přátelé, že i když musíme dnes stejně jako v budoucnu čelit nesnázím, mám stále jeden sen. Ten sen je hluboce zakořeněn ve společném americkém snu, že jednoho dne se tento národ vzpřímí a zakusí skutečný význam svého kréda – „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“. Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním! Sním o tom, že jednoho dne, na jihu v Alabamě, ve státě nechvalně známém svými rasisty a guvernérem, jehož řeč oplývá slovy interpozice a nulifikace, že právě v Alabamě si jednoho dne budou moci malí černí chlapci a dívky podat ruce s bílými dětmi jako bratři a sestry. O tom dnes sním!" Zákon o občanských právech z roku 1964 (Civil Rights Act of 1964) postavil jakoukoliv rasovou diskriminaci na veřejných místech či v zaměstnání mimo zákon. V roce 1965 jej následoval Zákon o volebním právu (Voting Rights Act of 1965), který udělil všem Afroameričanům volební právo. Po tomto svém úspěchu začal Dr. King směřovat svou pozornost jednak na obecné postavení černochů, zejména na jejich ekonomickou situaci, a dále pak na probíhající válku ve Vietnamu. Boj za ekonomické zrovnoprávnění černochů zavedl Kinga na konci března roku 1968 poprvé do Memphisu v Tennessee, kam se vydal podpořit stávkující popeláře a následně se tam vypravil znovu, aby navštívil shromáždění Církve Boha v Kristu. Málokdo mohl tušit, že jeho projev ze 3. března 1968 I've Been to the Mountaintop (Vystoupil jsem na vrchol hory) bude posledním v jeho životě. Den poté na balkóně memphiského motelu Lorraine ukončil život Martina Luthera Kinga Jr. výstřel z pušky Jamese Earla Raye.

"Máme za sebou několik těžkých dnů, mě to ale nepoznamenalo, protože jsem vystoupil na vrchol hory! Chtěl bych jako každý žít dlouhý život, dlouhověkost má své místo. O tu se já teď ale nestarám. Chci teď prostě prosadit boží vůli. A byl to právě on, kdo mi umožnil vystoupit na vrchol hory. A já se tam rozhlédl. Uviděl jsem zemi zaslíbenou. Ale já sám, bez vás, bych tam nešel. Ale chci, abyste vy všichni tady dnes věděli, že se do země zaslíbené spolu jako jeden lid dostaneme! A tak jsem dnes večer šťastný. Nebojím se ničeho. Nebojím se nikoho. Mé oči zřely příchod Pána." Pohřbu doktora Kinga se zúčastnilo více než 300 000 osob. Vrah James Ray byl dopaden dva měsíce po atentátu. Za vraždu Martina Luthera Kinga dostal 99 let vězení. V roce 1977 Obdržel M. L. King posmrtně Prezidentskou medaili svobody a v roce 2004 Zlatou medaili Kongresu. Od roku 1986 je den jeho narozenin americkým státním svátkem.

[denkdy]

27. březen 1977 - Den, kdy se odehrálo největší letecké neštěstí

V onen osudný březnový den mají na letiště v Las Palmas na ostrově Gran Canaria namířeno mimo jiné i ony dva nešťastné stroje. Jeden americké společnosti Pan Am a druhý Nizozemských královských aerolinií KLM. Letiště v Las Palmas ovšem obdrží hlášku o připravovaném bombovém útoku dnes už neexistující kanárské separatistické organizace. Celé letiště je tedy evakuováno a lety jsou odkloněny na Tenerife, kde měly čekat na znovuotevření letiště v Las Palmas. Tenerifské letiště Los Rodeos však není na takový nápor letadel kapacitně vybaveno a tak někteří cestující nemají ani dovoleno opustit letadla. Zároveň jediná možnost, jak narolovat na ranvej, byla projet ji v protisměru, otočit se a teprve poté startovat.

Směrnice KLM povolovaly posádce letět 12 hodin v kuse. Jelikož se zatím nevědělo, jak dlouho bude letiště v Las Palmas zavřené, rozhodl kapitán Jakob van Zanten o plném dotankování svého letadla, čímž by následně zkrátil čas strávený v Las Palmas a pravděpodobně by se stihl vrátit do Amsterodamu včas. Mezitím však došlo k otevření letiště v Las Palmas a letadla tak mohly začít postupně opouštět Los Rodeos, na které se začínala postupně snášet mlha.

Letadlo KLM dotankovalo a kapitán požádal věž o povolení vzlétnout. Řídící věž povolila Boeingu KLM přejet na začátek vzletové dráhy, ale kvůli povětrnostním podmínkám mu nařídila vzlet z přesně opačného konce dráhy, než na kterém se nacházel. Stejným směrem vyslala řídící věž i letoun Pan Am. Letiště na Tenerife disponuje jednou ranvejí a jednou souběžnou pojezdovou drahou, které jsou spojeny několika spojovacími drahami pod různými úhly. (viz obr.)

Za normálních okolností by oba letouny pojížděly na opačný konec letiště po souběžné pojezdové dráze, kterou ale blokoval třetí Boeing 747 belgické společnosti Sabena. Letadla tak musely jet na druhou stranu přímo po ranveji. V ten okamžik začala mlha houstnout a obě pomalu jedoucí letadla zmizela dispečerům z dohledu.

Letadlo KLM dosáhlo konce dráhy a začalo se otáčet. Posádka letounu Pan Am dostala pokyn z věže, ať opustí ranvej třetí spojovací drahou, která však byla k ranveji pod úhlem 135°, což bylo pro obrovský Boeing značně problematické. Posádka se tak rozhodla jet až k další 200 metrů vzdálené spojovací dráze, která byla pod optimálním úhlem 45°. V tu chvíli však již kapitán letu KLM žádal o povolení ke startu. Věž mu potvrdila, ať je ke startu připraven, ale povolení vzlétnout nedostal. Viditelnost stále prudce klesala a van Zanten se obával, že budou lety kvůli počasí zrušeny. Neváhal tedy a s letadlem se rozjel.

Ve chvíli, kdy Boenig KLM dosáhl požadovanou vzletovou rychlost, spatřila posádka obrys Boeingu Pan Am vystupujícího z mlhy. Jedinou možností bylo americký Boeing přeletět. Kapitán tedy přidal na výkonu a pokusil se letadlo zvednout. Bohužel plně natankovaný letoun nestihl nabrat potřebnou výšku a střetl se s popojíždějícím letadlem. Následná exploze palivových nádrží usmrtila všechny cestující na palubě nizozemského Boeingu. Z amerického stroje společnosti Pan Am přežilo 54 cestujících a 7 členů posádky.

Při dosud největší letecké katastrofě zahynulo 583 lidí. Čest jejich památce.

[denkdy]

18. březen - Den, kdy skončil první ropný šok

Celý příběh začíná ve dvě hodiny odpoledne na židovský svátek Jom kipur, neboli Den smíření, 6. října 1973. Armáda arabské koalice vedená Egyptem a Sýrií zahájila útok na Izrael. Začala tak tzv. Jomkipurská válka, která skončila po 20 dnech vojenským vítězstvím Izraele, který byl výrazně podporován Západem (zejména USA). V souvislosti s probíhající válkou vydává OPEC (který tvoří tou dobou výhradně arabské státy) několik opatření, kterými chce západní země potrestat za podporu Izraele. Je to jednak snížení ropné produkce a za druhé embargo na vývoz ropy do USA, Kanady, Velké Británie, Nizozemska a Japonska.

Cena barelu ropy, což je cca 159 litrů (pro fajnšmekry 158,987294928 l), stojí před krizí 3 dolary. V březnu 1974, kdy bylo embargo odvoláno, již stojí přes 12 dolarů za barel. To je nárůst o více než 300 %. Evropa i USA se ocitají v hospodářské recesi, během které bankrotuje mnoho podniků a několik milionů lidí se ocitá bez práce. Tehdy se poprvé začalo mluvit o takzvané stagflaci - růstu cen a zároveň poklesu HDP. Zdražování ropy způsobilo růst cen dalších výrobků, čímž se snížila spotřeba domácností a investice firem.

Opatření světových vlád související s nedostatkem nafty byla různorodá. V Německu se například nesmělo v neděli jezdit autem a maximální povolená rychlost byla snížená na 80 km/h. Ve Francii přestaly vyrábět veškeré automobilky. Ve Spojených státech bylo možno natankovat pouze 10 galonů nafty. V Itálii skokově narostla poptávka po relativně úsporných mopedech, takže se daly pořídit pouze na černém trhu.

Stabilizace západních ekonomik se dostavila až v druhé polovině 70. let. Cena ropy se však už nikdy nedostala pod hranici 10 dolarů za barel. V roce 1979 dostaly zotavující se ekonomiky další ránu v podobě druhého ropného šoku, spojeného s Íránskou islámskou revolucí a následnou Irácko-Íránskou válkou. Do roku 1981 tak cena ropy opět vystřelila a vyšplhala se až k 40 dolarům za barel. Připravenost západních ekonomik byla však na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let daleko větší. Spolu s faktem, že závislost na levné ropě již nebyla taková, tak nebyla druhá ropná krize takovou pohromou a rokem 1982 začíná ve světě nový ekonomický růst.

[denkdy]

12. březen 1930 - Den, kdy začal Solný pochod

V době Velké hospodářské krize se v Indii razantně zvyšovaly daně a nově zavedená daň ze soli, proti které se rozhodl Gándhí bojovat, se dotýkala každého Inda. Po 387 km dlouhém pochodu dorazil se svými stoupenci 5.dubna 1930 do vesnice Dándí na břehu moře. Následující den symbolicky porušil solné zákony (uvalovaly daně na dovoz, vývoz a výrobu soli, zakazovaly lidem sůl vyrábět a prodávat čímž zaručovali státu monopol a zároveň bylo ilegální sbírat mořskou sůl na pobřeží) tím, že sebral mořskou sůl ležící na pláži a vyzval Indy aby následující týden opovrhovali solnými zákony a zahájily bojkot obchodů s alkoholem, opiem a se zahraničním oblečením. Dále požadoval, aby lidé opustili vládní školy a university. Jeho výzvám se dostalo silné odezvy. Stovky lidí opouštěly místa ve státní správě, porušovaly solné zákony a mnoho zastupitelů rezignovalo na své funkce, obchody s alkoholem po celé zemi čelily bojkotům a venkované odmítali platit pozemkové daně. Tyto hromadné protesty byly označovány jako tzv. hnutí občanské neposlušnosti.

Do hnutí se zapojily po celé zemi miliony Indů. Britská koloniální vláda reagovala represemi a zatýkáním. Do vězení se tak dostaly stovky lidí a to včetně Mahátmy Gándhího, což s sebou přineslo další stávky a demonstrace na jeho podporu. Jelikož demonstrace trvaly již několik měsíců, britská vláda uspořádala v listopadu první z několika konferencí u kulatého stolu, kde se mělo diskutovat o potřebných ústavních reformách.

Indie se nezávislosti dočkala až sedmnáct let po slavném solném pochodu 15. srpna 1947. V té době válkou zcela vyčerpané Velké Británii nezbylo nic jiného než se z asijského poloostrova stáhnout.

Mahátmá Gándhí si svobodného indického státu příliš neužil. 30. ledna 1948 půl roku po vyhlášení nezávislosti Indie byl na procházce po Novém Dillí zastřelen hinduistickým aktivistou Nathuramem Gódsém.

[denkdy]

6. březen 1863 - Den, kdy padla pevnost Alamo

Dnešní Texas je jedním z padesáti států tvořících USA. Ještě v průběhu 19. století však náležel pod Mexickou federaci, která získala v roce 1821 nezávislost na Španělsku. Vztahy mezi obyvateli Mexika a bílými osadníky z Ameriky, kteří obývali Texas, se postupem času zhoršovaly. V roce 1835 vešel v platnost zákon, který Mexiko centralizoval a Texasanům tak odebral jistou část autonomie. Vypukl tedy ozbrojený střet, kterému se říká Texaská revoluce.

Začátkem konce Texaské revoluce bylo obsazení San Antonia mexickou armádou na konci února 1836. V nedaleké pevnosti Alamo se ještě před pádem města do mexických rukou stihla předzásobit a opevnit posádka čítající zhruba 200 mužů. Od 23. února byla pevnost obléhána armádou pod vedením mexického prezidenta Santa Anny. Přes několikeré výzvy ke kapitulaci se texaská posádka v Alamu odmítala vzdát a čekala na příjezd pluku generála Hustona, který je měl z obležení vysvobodit.

V předvečer mexického útoku, po třinácti dnech obléhání, již byla situace pro Texasany zjevně bezvýchodná. Traduje se, že si velitel pevnosti William Travis svolal všechny muže, nakreslil na zem čáru a oznámil jim, že kdo chce zůstat a bránit se nevyhnutelnému útoku a čekat na pomoc od generála Hustona (která ale nikdy nedorazila), ať čáru překročí. Všichni muži až na jednoho čáru překročili.

Mexická ofenzíva započala hned z rána následujícího dne. Po urputné bitvě zůstalo na zemi ležet všech 200 obránců pevnosti spolu s přibližně šesti sty Mexičany. Alamo padlo.

Až za několik dní se pluk generála Hustona vydal na cestu proti armádě generála Santa Anny. Dne 21. dubna 1836 ji texaské jednotky rozprášily v bitvě u San Jacinta, čímž úspěšně skončila Texaská revoluce.

V roce 1840 byl Texas připojen k USA.

Velitelé posádky bránící Alamo William Travis, Davy Crockett a Jim Bowie jsou považováni za americké národní hrdiny. Pevnost Alamo je nejnavštěvovanější památka Texasu.

[denkdy]

24. únor 1582 - Den, kdy byl vydán gregoriánský kalendář

Takzvaný juliánský kalendář platil od roku 46 př. Kr. a zavedl jej Julius Ceasar, o kterém již byla zde na blogu již zmínka. Ceasar využil služeb předních astronomů a nechal zkoncipovat kalendář, jenž měl 365,25 dne a to podle délky tropického roku. Rovněž spolu s astronomy přišli s myšlenkou, aby byl každý čtvrtý rok přestupný čímž by se kalendář sám vyrovnával. Tropický rok však netrvá 365,25 dne, ale 365,24220 dne (přesně!). Na první pohled zanedbatelné zaokrouhlení, které však způsobí, že každých 133 let se kalendář opozdí o jeden den.

Tento byť zdánlivě malicherný posun však způsobil, že v době pontifikátu Řehoře XIII. byla odchylka od skutečnosti 9,8 dne, což bylo znát především v době rovnodennosti a slunovratu. A co je podstatnější, zejména z pohledu katolické církve, docházelo k posunu Velikonoc. Přestože pokusy o kalendářní reformu zaměstnávali desítky církevních hodnostářů i astronomů již od 14. století, rozuzlení se dočkaly až v roce 1582. Reforma spočívala ve vynechání 10 dní a stanovením pravidla, že rok není přestupný, jestliže je dělitelný číslem 100, ale je přestupný, pokud je dělitelný 400 (tedy roky 1700, 1800, 1900 přestupné nebyly, ale roky 1600 a 2000 ano).

Nový kalendář byl zaveden tak, že po čtvrtku 4. října následoval pátek 15. října 1582. V toto datum jej však přijali pouze z velké části katolické Itálii, Španělsku, Polsku a Portugalsku. V Čechách byl kalendář zaveden až v lednu 1584 a na Moravě až v říjnu 1584. Většina protestanských zemí přijala gregoriánský kalendář až po roce 1700. V Rusku byl jak známo přijat v roce 1919 (proto se Velká říjnová revoluce odehrála v listopadu) a v Řecku dokonce až 1923.

Rozdíl gregoriánského a juliánského kalendáře je v současnosti 13 dní.

[denkdy]

6. únor 1958 - Den, kdy fotbal ztratil své hvězdy

V roce 1945 byl hlavním trenér Manchesteru United jmenován skot Matt Busby. Zvolil tehdy originální přístup v prosazování mladých hráčů z juniorských týmů, který za krátko začal nést náležité ovoce. Man United vyhráli v roce 1948 Anglický pohár a v sezóně 1951/52 konečně vyhráli po jedenačtyřiceti letech ligu. Další ligový titul přišel v roce 1956, kdy průměrný věk jeho hráčů byl 22 let a týmu se tak dostalo všeobecně užívané přezdívky Busby Babes (Busbyho děti).

Právě ligovým vítězstvím z roku 1956 se kvalifikovali do nově vzniklého Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ, předchůdce dnešní Ligy mistrů), kde vypadli až v semifinále z tehdy suverénním Realem Madrid. Na jaře 1957 Manchester United obhájil ligový primát a i v další sezóně na ně čekal PMEZ, který tentokráte Busbyho děti plánovaly vyhrát. Po vyřazení irských Shamrock Rovers a pražské Dukly v prvních dvou kolech je ve čtvrtfinále čekal bělehradský tým Crvena Zvezda. Po domácím vítězství 2:1 se oba kluby střetly 5. února 1958 v odvetě, která skončila remízou 3:3 a poslala Manchester do semifinále.

Právě cesta z bělehradského čtvrtfinále se velké části Busbyho hochů stala osudnou. Protože Airspeed Ambasador neměl dostatečnou kapacitu nádrží na let z Bělehradu do Manchesteru, musel učinit mezipřistání v Mnichově. Zbytek příběhu už byl odvyprávěn. Sedm hráčů Manchesteru zemřelo na místě, osmý Duncan Edwards, údajně největší talent v anglického fotbalu, podlehl zraněním v nemocnici. Matt Busby a dalších osm fotbalistů neštěstí přežilo (dva už fotbal nikdy nehráli).

Po svém návratu z nemocnice začal Busby stavět zcela nový tým, postavený na troskách Busbyho dětí a v roce 1968 s nimi získal vytoužený Pohár mistrů evropských zemí.

Socha Matta Busbyho před stadionem Manchesteru United

[denkdy]

4. únor 2004 - Den, kdy vznikl Facebook

Facebooku daly vzniknout dvě základní myšlenky. Jednak neexistence centrální harvardské databáze studentů s jejich fotografiemi(takovou databázi měly pouze některé koleje a každá ji vedla odlišně) a dále zejména myšlenkou tvorby exkluzivního webu kam se dostane pouze ten jehož e-mailová adresa má koncovku harvard.edu. V roce 2004 tak vznikly stránky thefacebook.com, na které měly zprvu přístup pouze studenti Harvardu.

Již v březnu téhož roku se TheFacebook otevřel i studentům na Yaleově, Kolumbijské a Stanfordově universitě. Dále získali přístup studenti ze škol tzv. Břečťanové ligy (nejprestižnější university USA na severovýchodě země) a školy v oblasti Bostonu. Do léta 2004 již byl TheFacebook přístupný téměř všem studentům vysokých škol v USA a Kanadě.

V červnu po skončení semestru se zakladatel Mark Zuckerbeg a další tvůrci Facebooku Eduardo Saverin, Andrew McCollum, Dustin Moskovitz a Chris Hughes odebrali do kalifornského města Palo Alto, kde zřídili první kanceláře společnosti, a stránky přejmenovali z TheFacebook na dnešní podobu Facebook. Expanze Facebooku dále pokračovala přes university v Evropě, Austrálii a Novém Zélandu, až konečně od září roku 2006 mohl svůj účet na webu založit kdokoliv starší 13 let.

Facebook se za pouhých deset let rozrostl na 1,2 miliardy aktivních uživatelů, existuje v 70 jazykových mutacích, zaměstnává 5 800 lidí a jeho hodnota se odhaduje na 19 miliard dolarů.

Plat Marka Zuckerberga je 1 dolar ročně. 

[denkdy]

30. leden 1649 - Den, kdy se Anglie stala republikou

Karel I. Nastoupil na anglický trůn v roce 1625 po svém otci Jakubovi I. Stejně jako jeho otec byl přesvědčen, že vládne z Boží milosti a tedy nepotřebuje parlament. Začal tak bez jeho souhlasu vybírat mimořádné daně a nutil obchodníky, aby mu poskytovali nevratné půjčky. Pokud se někdo králově vůli vzepřel, čekalo ho vězení. Roztržka s parlamentem vyvrcholila roku 1629, když poslanci prohlásili vybírání daní a věznění bez soudů za nezákonné. Obratem byl parlament z rozhodnutí krále zrušen.

K obnovení parlamentu došlo až o deset let později, roku 1639. Král byl nucen svolat parlament a požadovat od něj více finančních prostředků na potlačení skotské vzpoury, která vypukla zejména díky Karlově politice a nárůstu vlivu Anglikánské církve ve Skotsku.  V roce 1640 se pokusil Karel I. parlament opět rozehnat avšak tentokrát neúspěšně, což ho přimělo opustit Londýn, sešikovat nové vojsko a vyhlásit parlamentu válku. Parlamentní vojska vedená Oliverem Cromwellem dosáhla klíčového vítězství po třech letech bojů, v roce 1645, v bitvě u Naseby. Karel I. byl donucen uprchnout do Skotska, kde byl místními zajat. V roce 1647 byl Skoty vydán za 40 000 liber do Anglie, kde jej čekal soud, který jej uznal vinným ze zrady a popraven.

Od královy popravy do roku 1653 tak byla Anglie republikou, které vládnul parlament. Hrdina občanské války Cromwell jej však roku 1653 rozpustil a doživotně se nechal jmenovat Lordem protektorem. Do konce jeho života tak v Anglii panovala diktatura.

Monarchie byla restaurována až roku 1660 a novým králem se stal Karel II., syn popraveného krále.

[denkdy]

28. leden 1950 - Den, kdy se zatýkalo za zázrak

Celý příběh začíná již o sedm týdnů dříve, 11. prosince 1949, při třetí adventní neděli. Při mši v kostele Nanebevzetí Panny Marie se během farářova kázaní několikrát vychýlil asi půlmetrový krucifix na oltáři. Sám farář o skutečnosti neměl tušení, neboť se odehrávala za jeho zády a o celé události se dozvěděl od čihošťských věřících až několik dní poté. Stejné události se opakovaly rovněž na Hod Boží, kdy se kříž znovu několikrát pohnul. Do celé země tak začaly z Čihoště proudit zvěsti o zázraku. Již v lednu přijíždějí do obce církevní hodnostáři, aby celou věc prošetřili. Bohužel církev nebyla jediná, kterou Čihošťský zázrak zajímal. Do hledáčku si jej vzala rovněž StB.

Po zatčení na konci ledna 1950 byl Josef Toufar obviněn z toho, že celý zázrak dopředu připravil a vykonstruoval a následně byl odvezen do Valdic, kde se měl podrobit výslechům. Výslechy, které vedl Ladislav Máchal, zahrnovaly všechny techniky StB z 50. let. Tedy například surové bití, mučení elektrickým proudem apod. Nakonec byl Josef Toufar donucen podepsat přiznání, ve kterém se mimo jiné doznal k tomu, že skrytě pohyboval křížem. Po přiznání dopravila StB k nepoznání zmláceného kněze zpět do čihošťského kostela, kde měla proběhnout „rekonstrukce“ celé události. Toufar však díky mučení nebyl schopen vylézt na kazatelnu a přímo v kostele se zhroutil, načež byl převezen zpátky do Valdic, kde druhý den podlehl následkům mučení.

Takzvaná „rekonstrukce“ byla natáčena a vzešel z ní dvanáctiminutový propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který byl následně promítán v kinech po celém Československu. Jediné místo, kde film nedávali bylo kino v Čihošti, protože místní by snadno odhalili, že jde pouze o propagandu. Traduje se, že hlavní postavu filmu hrál místo Toufara, který v den rekonstrukce zkolaboval, sám generální prokurátor Karel Čížek.

Pohyb kříže se dodnes nepodařilo vysvětlit.

[denkdy]

24. leden 1984 - Den, kdy byl představen první Macintosh

Proč byl první Apple Macintosh takovou revolucí? Předně byl prvním počítačem s GUI (Graphical User Interface) neboli grafickým prostředím, který si mohli dovolit obyčejní lidé. Cena 2 495$ byla rozhodně přijatelnější, než z dnešního pohledu téměř astronomických 9 995 $ za první počítač s GUI, kterým byl Apple Lisa z roku 1983. Revoluci znamenalo rovněž použití myši, která v té době nebyla rozhodně mezi osobními počítači rozšířená a hlavně bez grafického prostředí jaksi poztrácela smysl. Počítač bylo nyní možné ovládat jednoduše pomocí klikání na ikony a nikoliv již pomocí textových příkazů jak tomu bylo například v MS DOS.

Vývoj prvního Macintoshe započal tehdejší zaměstnanec Applu Jef Raskin v roce 1979 s ideou levného a snadno ovladatelného počítače určeného masovému spotřebiteli.  Zároveň však již o rok dříve začal běžet projekt Apple Lisa, který měl za cíl vytvořit první počítač s grafickým prostředím. Ten byl nakonec uveden na trh v lednu 1983, a přestože se na tu dobu jednalo rozhodně o revoluci, komerčně byl, zejména díky vysoké ceně, Apple Lisa propadák.

V roce 1984 tak měl být uveden první Macintosh a už zde se projevilo marketingové mistrovství Steva Jobse. Nechal odvysílat reklamu na uvedení nového počítače dva dny před samotným představením při finále ligy amerického fotbalu – Super Bowlu. Spot, který natočil známý hollywoodský režisér Ridley Scott a stál 1,5 milionu dolarů, odkazoval na román Gorge Orwella 1984. Celá reklamní akce měla obrovský úspěch a tato reklama byla později vyhlášena nejlepší marketingovou kampaní všech dob. I díky tomu se z prvního Macintoshe stala počítačová legenda a označení Macintosh (podle jedné odrůdy jablek) používá Apple u svých produktů dodnes.

[denkdy]

23. leden 1960 - Den, kdy se člověk přiblížil středu Země

Příběh o dosažení nejhlubšího místa Mariánského příkopu začíná již ve čtyřicátých letech snahou švýcarského profesora fyziky Augusta Piccarda sestrojit ponorku pro ponory do velkých hloubek. Jakákoliv konstrukce založená na zesilování ocelových stěn byla v praxi nepoužitelná, protože takové plavidlo by bylo tak těžké, že by se nikdy nedokázalo vynořit zpátky na hladinu. Piccard proto v roce 1948 navrhl přelomové zařízení, které nazval batyskaf [z řeckého bathos (hloubka) a skafos (loď)]. Batyskaf se skládal z kabiny, která byla dostatečně pevná, aby vydržela extrémní tlak v hloubce mnoha kilometrů a plováku naplněného benzínem, který je lehčí než voda a zároveň je nestlačitelný a tedy odolá prakticky jakémukoliv tlaku. Takové plavidlo pak klesá pomocí balastních zátěží, které jsou při výstupu odhozeny.

Batyskaf Trieste (pojmenovaný podle italského přístavu) byl druhým Piccardovým batyskafem a uveden do provozu byl v roce 1953. Po absolvování desítek zkušebních ponorů a několika let příprav konečně nastal v lednu 1960 osudový den. Prvním členem posádky byl syn Augusta Piccarda Jacques. Doprovázel ho Američan Don Walsh, rovněž podmořský výzkumník toho času ve službě u amerického námořnictva, které bylo od roku 1958 vlastníkem batyskafu Trieste.

V 8 hodin 23 minut ráno tak mohl začít téměř pětihodinový historický ponor do neprobádané hloubky. Po 3 hodinách sestupu v hloubce kolem 9 000 kilometrů přerušila nekonečné podmořské ticho ohlušující rána. Jedno z předních plexiskel batyskafu již déle nevydrželo obrovský tlak vody a prasklo. Naštěstí pro Piccarda s Walshem ostatní plexiskla tlak zvládaly prozatím dobře a posádka se rozhodla pokračovat. Ve 12 hodin 56 minut konečně zahlédl Don Walsh dno, na které USS Trieste dosedl o deset minut později a mohli tak pomocí hydrofonu zatelefonovat na mateřskou loď, která čekala na hladině, a oznámit, že právě dosáhli 6300 sáhu, neboli 11 521 metrů.

Trieste strávil na dně oceánu přibližně dvacet minut a pak se vydal na dlouhou cestu zpátky k hladině. Dosažená hloubka byla později díky přesnějším měřením stanovena na 10 911 m. Dalších padesát dva let se na dno příkopu žádný člověk nepodíval. Až v březnu roku 2012 provedl sólový ponor v batyskafu Deepsea Challenger hollywoodský režisér a amatérský oceánolog James Cameron.

[denkdy]

21. leden 1968 - Den, kdy začala bitva o Khe Sahn

Do té doby největší střet Vietnamské války proti sobě postavil 6 000 Američanu na základně a cca 30 000 Severovietnamců. Cílem armády Severního Vietnamu bylo odlákat pozornost amerického vrchního velení od oblastí na jihu země, kam poté směřovali mohutnou ofenzívu. Ta byla nakonec zahájena o devět dní později a je známa jako ofenzíva Tet a měla za úkol využít momentu překvapení, rychle dobýt hlavní město Saigon a ukončit tak Vietnamskou válku.

Přestože se situace základy Khe Sahn zdála zprvu bezvýchodná, klíčovou roli sehrála připravenost letecké podpory, která byla pomocí vrtulníků schopná základnu téměř neustále zásobovat materiálem i novými muži. Na začátku dubna tak mohl být Američany zahájen protiúder, který prolomil obklíčení základny, způsobil Severovietnamcům těžké ztráty a donutil je se stáhnout.

Základna Khe Sahn je tak konečně osvobozena. Čtyřměsíční obléhání nepřežilo 730 Američanů, kdežto na straně Severního Vietnamu ztráty převýšily 9 000 mužů.  Neúspěchem pro Severní Vietnam dopadla i ofenzíva Tet, kterou útok na Khe Sahn pomáhal připravit. Na konci září se Vietnamské ztráty vyšplhaly nad 100 000 vojáků a americká vojska zaznamenala další drtivé vítězství.

Vítězství Američanů to však bylo jen po vojenské stránce. Politicky byla jak bitva o Khe Sahn tak ofenzíva Tet naprostá katastrofa, která velmi vysoce ovlivnila veřejné mínění v USA a tím přispěla k odchodu americké armády z Vietnamu v roce 1975.