U.S.S. Trieste kitbash, that never made it on screen (photo by Dan Curry, via Ex-Astris-Scientia)
seen from Italy
seen from United Kingdom
seen from United Kingdom
seen from Russia
seen from United States
seen from United Kingdom
seen from United States
seen from Russia
seen from United Kingdom
seen from United Kingdom

seen from United Kingdom
seen from Kenya

seen from Türkiye

seen from United States
seen from Russia

seen from Brazil
seen from United States

seen from Germany
seen from China

seen from Armenia
U.S.S. Trieste kitbash, that never made it on screen (photo by Dan Curry, via Ex-Astris-Scientia)
23. leden 1960 - Den, kdy se člověk přiblížil středu Země
Příběh o dosažení nejhlubšího místa Mariánského příkopu začíná již ve čtyřicátých letech snahou švýcarského profesora fyziky Augusta Piccarda sestrojit ponorku pro ponory do velkých hloubek. Jakákoliv konstrukce založená na zesilování ocelových stěn byla v praxi nepoužitelná, protože takové plavidlo by bylo tak těžké, že by se nikdy nedokázalo vynořit zpátky na hladinu. Piccard proto v roce 1948 navrhl přelomové zařízení, které nazval batyskaf [z řeckého bathos (hloubka) a skafos (loď)]. Batyskaf se skládal z kabiny, která byla dostatečně pevná, aby vydržela extrémní tlak v hloubce mnoha kilometrů a plováku naplněného benzínem, který je lehčí než voda a zároveň je nestlačitelný a tedy odolá prakticky jakémukoliv tlaku. Takové plavidlo pak klesá pomocí balastních zátěží, které jsou při výstupu odhozeny.
Batyskaf Trieste (pojmenovaný podle italského přístavu) byl druhým Piccardovým batyskafem a uveden do provozu byl v roce 1953. Po absolvování desítek zkušebních ponorů a několika let příprav konečně nastal v lednu 1960 osudový den. Prvním členem posádky byl syn Augusta Piccarda Jacques. Doprovázel ho Američan Don Walsh, rovněž podmořský výzkumník toho času ve službě u amerického námořnictva, které bylo od roku 1958 vlastníkem batyskafu Trieste.
V 8 hodin 23 minut ráno tak mohl začít téměř pětihodinový historický ponor do neprobádané hloubky. Po 3 hodinách sestupu v hloubce kolem 9 000 kilometrů přerušila nekonečné podmořské ticho ohlušující rána. Jedno z předních plexiskel batyskafu již déle nevydrželo obrovský tlak vody a prasklo. Naštěstí pro Piccarda s Walshem ostatní plexiskla tlak zvládaly prozatím dobře a posádka se rozhodla pokračovat. Ve 12 hodin 56 minut konečně zahlédl Don Walsh dno, na které USS Trieste dosedl o deset minut později a mohli tak pomocí hydrofonu zatelefonovat na mateřskou loď, která čekala na hladině, a oznámit, že právě dosáhli 6300 sáhu, neboli 11 521 metrů.
Trieste strávil na dně oceánu přibližně dvacet minut a pak se vydal na dlouhou cestu zpátky k hladině. Dosažená hloubka byla později díky přesnějším měřením stanovena na 10 911 m. Dalších padesát dva let se na dno příkopu žádný člověk nepodíval. Až v březnu roku 2012 provedl sólový ponor v batyskafu Deepsea Challenger hollywoodský režisér a amatérský oceánolog James Cameron.