Tenue correcte exigée: Hluboká sonda do jazyka módy
V letošním roce uvedlo pařížské Musée des Arts Décoratifs výstavu nazvanou Tenue correcte exigée: Quand le vêtement fait scandale (v překladu tedy Patřičné odění či Oděvní kód, s podtitulem Když oděv způsobuje pozdvižení). Jak již název napovídá, ohnisko výstavy bylo soustředěno okolo významové složky oděvu a norem a konvencí, které v průběhu dějin měnily podobu šatu, potažmo i lidského těla. V expozici tak byl k vidění velice široký průřez historií odívání, který se však zdaleka neomezoval jen na tzv. vysoké krejčovství. Kurátoři zařadili do programu také oděvy denního nošení, uniformy, domácí oděvy, ale i doplňky, pomůcky pro úpravu vlasů a líčení či dobové portréty a fotografie dokreslující jednotlivá podtémata, na která byla výstava rozčleněna. Přijmeme-li definici totiž módy v obecném slova smyslu, pak to zahrnuje samozřejmě nejen oděv, ale i to všechno ostatní, co se podílí na celkovém zevnějšku člověka, včetně třeba i šperků, paruk apod. Často jsou spolu všechny tyto složky neoddělitelně spojeny, ať už se podíváme na historickou módu, nebo i na některý ze dnešních stylů. Například současný hipster se nevyznačuje pouze oděvem, ale i specifickými doplňky: brýlemi, úpravou vousů a vlasů atd., ale třeba i hudbou, kterou poslouchá nebo místy, kde se rád vyskytuje. I to je věc, kterou můžeme spojovat s módou a se stylem. Stejně tak, pokud se vrátíme třeba do období rokoka, není možné hovořit o dobovém kostýmu např. bez odkazu např. na složité účesy, které dámy v té době nosily. I postava, respektive modifikace našeho těla, je poplatná módě a jejím regulím. Fitness a formování postavytěla není jen záležitost zdravého životního stylu, ale i významně estetická a společenská věc. A ačkoli zde dochází k modifikaci těla skrze tělo samotné, jde o vědomý a cílený proces, který lze bez problému přirovnat k formování těla skrze oděv. A i těmto zcela esenciálním aspektům módy se výstava věnovala.
Otázka stylů byla jedním z prvních témat, kterým se na výstavě dostalo pozornosti. Ve vztahu k módě hovoříme o stylu zejména v souvislosti se subkulturami. Jejich vznik a zánik je těsně spojen se stavem a strukturou společnosti jako takové. Konkrétní příklad, který si autoři zvolili jako modelový, byl punk. Ten vznikl v polovině 70. let minulého století původně jako zejména hudební styl reagující na přemíru produkce a komercionalizace mainstreamového rocku. Punková subkultura, která z tohoto revoltního hudebního hnutí vzešla, sice neměla žádnou jednotící ideologii, nicméně její příslušníky spojoval celkový odpor k hodnotám a mechanismům, které tehdejší většinová společnost zastávala, ať už to byla globalizace, válečná politika či jen konvence přežívající ve společenském i politickém životě. A s tímto obecným odporem ke světu, ve kterém punkeři žili a se kterým se střetávali, souvisel i způsob, jakým se oblékali. Jejich cílem totiž od počátku bylo zejména šokovat a nenáviděné konvence zbořit. Proto roztrhané oblečení, kombinace nesourodých vzorů a materiálů, provokativní barvy a později číra, piercingy, tetování apod. Toto byl vizuální výrazový rejstřík, který členy této subkultury spojoval. Protichůdná tendence módy, tedy zároveň se ve společnostií asimilovat i se v nía odlišovait se od ní, zde funguje i ve větším měřítku určité skupiny lidí, kteří se chtějí od světa odtrhnout, ale zároveň společně utvářejí komunitu, v níž se i díky svému vzhledu spojují. Podle toho, jak se společnost jako taková vyvíjí, ať už kulturně nebo politicky, vznikají a zanikají podobná, více či méně těsná seskupení lidí, subkultury, které na její strukturu reagují. IA i proto se stále objevují nové a nové styly, zatímco jiné buď zcela mizí, nebo se stávají i se svými vizuálními prvky součástí většinové společnosti. A protože náš svět je různorodý a stále se měnící organický celek, přesný počet různých stylů a jejich průniků se nám nikdy nepodaří spočítat. Což bylo konečně i závěrem této části výstavy.
Akcent byl ovšem obecně kladen na oděvní, resp. módní, normy, které lze na konkrétních příkladech z různých období demonstrovat. Kromě obecných témat souvisejících spíše s teorií módy tak byla hlavní část výstavních prostor, nazvaná Trop c‘est trop! (Co je moc, to je moc!), rozčleněna podle veličin, kterými lze oděvní kusy variovat. Mám tím na mysli např. délku, šířku, míru rozepnutí či zapnutí, barevnost, transparentnost, výšku (např, u bot či účesů), dekorativnost apod. V samotné expozici by v této souvislosti vždy zdůrazněn nějaký extrém, jenž byl i zástupným názvem části výstavy. Při jejím procházení jsme se tak setkali s hesly jako Trop court (příiš krátké), Trop sauvage (příliš divoké), Trop haute (příliš vysoké), atd.
Velmi zajímavá byla otázka oděvního kódu, tedy tzv. dress code, ve smyslu předepsaného oděvu do zaměstnání či do školy. Součástí expozice byly kromě uniforem a nejrůznějších obleků také dobová videa, resp. dokumenty, které již v 80. letech velmi věrným způsobem zachytili změnu oděvních zvyklostí na pracovištích, zejména u tzv. white collar workers, tedy administrativních či obecně kancelářských pracovníků. V té době se totiž začal na některých pracovištích rozmáhat trend neformálního odívání, saka nahrazovaly svetry či vesty, měnil se materiál i střih nohavic, odpadala nutnost za všech okolností nosit vázanku., atd. Věci, které nám dnes připadají zcela přirozené až konvenční. Pro pochopení této změny a celkově smyslu tzv. dress codu je ale nutné nejprve zjistit, proč se k němu vlastně na pracovištích často dodnes uchylujeme. Zejména v době předválečné a meziválečné byl oděv významným nosičem sdělení o sociálním postavení svého nositele, jeho ekonomického i společenského statusu. I v dnešní době je možné tyto rozdíly vnímat, ale s příchodem tzv. demokratizace módy v 60. letech minulého století není vizuální rozčlenění společnosti viděné skrze oděv už tak patrné.
Dress code pak tyto rozdíly naopak stírá. To je důvod, proč se např. ve školách, zejména na západ od našich hranic, tak často nosí uniformy. Tím, že jsou všichni oblečeni stejně, není poznat, který student patřířísluší ke kteréjaké ekonomické vrstvě společnosti, kolik mají jeho rodiče peněz, jaké mají postavení atd. To dává studentům stejnou šanci na úspěch, protože s nimi není jednáno na základě těchto souvislostí. Na druhou stranu zde není prostor na tak potřebnou osobní individualizaci, o které jsem mluvilhovořil už na začátku v souvislosti se sociologií. Oděv totiž neodráží jen naši pozici ve společenské struktuře, ale může proklamovat i naše zájmy, postoje nebo politické přesvědčení. Už třeba jen tím, že si na sebe vezmeme tričko s obrázkem naší oblíbené filmové postavy. Nosíme-li na sobě uniformu, ať už ve škole, nebo třeba i v práci, stírají se mezi námi i takovéto rozdíly. Naopak ale dochází ke stmelování takto stejně oděné skupiny lidí a podvědomému pocitu soudržnosti a jednoty. To je zásadní třeba u ozbrojených složek.
Nicméně to, že je oděv významným nositelemčem sdělení, je zajímavé zkoumat právě třeba v prostředí zmiňovaných škol. Pokud bychom se ocitli v některé z těch, které aplikují povinný dress code ve formě školních uniforem, všimli bychom si, že ani ty potřeby studentů se odlišit plně nepotlačují. Naopak. Možná bychom možná byli překvapeni, jak rafinovaně jsou studenti schopni své úbory variovat. Ať už jde třeba o způsob uvázání kravaty, míru rozepnutí a zapnutí svrchních oděvů, různě uvázané svetry kolem ramen a pasu, či jen tak volně přehozené přes záda nebo přes ruku, vykasané rukávy, různě aplikované spony, šátky, šály apod. Lehké odchylky, kterých bychom si na první pohled snad ani nevšimli, ale v kontextu celého společenství, v tomto případě tedy školy, mají pro studenty zcela určující význam.
Dalším zajímavým příkladem může být neustále probíhající debata na půdě škol ve Spojených státech, ve kterých uniformy zavedeny nejsou. Škola by samozřejmě měla být apolitická, sekulární a pokud možno názorově pluralitní, a to zejména v tome smyslu, že žádný názor by neměl dominovat a předem ovlivňovat samostatné uvažování studentů. S ohledem na klidný průběh vyučování školy často přistupují ke změnám školních řádů, které omezují možnost nosit do školy oblečení, které propaguje nejen nějaký politický názor, ale třeba i hudební styl nebo film. Zejména proto, aby na základě těchto odkazů nedocházelo mezi studenty k potyčkám a konfliktům. Co ale nastane, pokud si některýjaký ze studentů tričko s potiskem propagujícím třeba nějakou kontroverzní hudební skupinu oblékne? Může ho za to vedení školy potrestat, když sice porušil školní řád, ale zároveň využil svého práva na svobodu projevu, kterou mu zaručuje první dodatek americké ústavy? V tomto případěento okamžik totiž už nejde jen o kus oděvu, ale o projev, oblečení se stává nositelemčem sdělení a názoru. Ten ani nemusí být nutně verbální, důležité je, jestli nějakým způsobem komunikuje se svým okolím - jde o formu kulturního projevu. A první dodatek ústavy chrání jak politické, tak právě i kulturní projevy jakéhokoli druhu, tedy i ty neverbální. V této situaci by tedy podle mě měla být ústava nadřazena školnímu řádu. Nicméně i výklady soudců nejvyššího soudu na tento problém se často rozcházejí. Ale to, že takovéto spory vůbec vznikají, ba dokonce že se nejednou škola a student spolu setkají u soudu, jednoznačně dokazuje, že oděv má velmi významnou hodnotu nejen estetickou, ale i názorovou hodnotu. Právě tento moment, tedy oděv jako nosič názoru či sdělení, vč. zmíněných příkladů, byl dalším tématem v rámci výstavy.
Do tohoto okamžiku jsme se věnovali především normám, které souvisely buď s nějakými konkrétními příležitostmi, nebo místy. Výstava ale otevřela i jiná témata spojená se striktními oděvními normami, mj. např. problematiku tenderu, souhrnně představenou v části nazvané Fille ou garçon? (Dívka nebo chlapec?). Pohlaví a jejich role byly po staletí kodifikovány právě i prostřednictvím striktních pravidel spojených s oděvem. Zatímco muž byl dynamický, aktivní a bojeschopný vladař, žena byla naopak statická, pasivní a ctnostná matka. A právě už od středověku se z těchto důvodů na dlouhou dobu ustálila podoba mužské a ženské siluety, která tyto rozdíly, resp. úlohy, akcentovala. Muž ukazoval nohy a postupem času se propracoval přes vázané nohavice, punčochy a culotty až ke kalhotám. A to proto, že odhalené či zdůrazněné nohy znamenají schopnost pohybu. Muž jezdil na koni a očekávalo se od něj, že bude schopný akce a případně i boje. Důraz na dolní končetiny a krásu jejich křivek podtrhoval tyto vlastnosti. Oproti tomu u ženy nebylo žádoucí, aby byla aktivní a pohybu schopná, ale aby byla stabilní ve svém počínání i hodnotách. Proto dlouhé sukně, které její nohy na dlouhá staletí zahalily a s nástupem baroka dokonce samotný pohyb prakticky téměř znemožnily. Změnu v této oblasti přineslo až počínající 20. století a do značné míry i 1. světová válka. Nekončící proudy mužů odvolaných k bojům na frontě po krátké době znamenaly nevyhnutelné – ženskou práci, a to i na místech, která do té doby patřila výhradně mužům, tedy v továrnách, ve výrobě, v dopravě atd. A tento zlom nutně znamenal i změnu oblékání, zejména příchod kalhot do ženského šatníku. Fenomen ženských nohavic tak zde byl představen na příkladech od jejich samého počátku, přes tzv. garçonne, Teddy Girls až po soudobou módu.
Mnohem zajímavější ale byla opačná stránka věci, tedy mužské sukně. Ačkoli sukně jako taková je v zásadě jakýmsi univerzálním „praoděvem“, je dodnes, až na výjimky, neakceptovatelná jako součást pánské módy. A to zejména proto, že její historické spjatí s ženským pohlavím symbolicky narušuje dominantní postavení muže v naší stále ještě patriarchálně smýšlející společnosti. Ze stejného důvodu byly konec konců ještě před 100 lety nepřípustné právě ženské kalhoty, kterými na sebe žena přebírala i mužskou dominanci. Zejména v posledním čtvrtstoletí se nicméně módní tvůrci snaží tyto konvence bořit. A samozřejmě příklady těchto oděvů nabourávajících generové stereotypy byly i součástí expozice. Ostatně tato konfrontace správného a nesprávného oděvu byla na této výstavě v jednotlivých oddílech vždy přítomna. Zde bych ale rád výjimečně poukázal na konkrétní příklady, které kurátoři vybrali. Yohji Yamamoto představil v roce 2004 kolekci prêt à porter složenou výhradně z pánských sukní, ovšem naprosto nádherně kombinovaných s prvky klasického pánského obleku, tak jak ho známe už od 30. let minulého století. Štíhlé linie a ušlechtilé materiály podtrhovaly půvab mužských křivek a zároveň mu propůjčovali něco z nespoutané a dynamické krásy, která je často doménou žen. Jeho kolekce tak pro mě v sobě snoubí meziválečnou eleganci s antickým obrazem muže, který ve splývaných ale sofistikovaně uvázaných tógách a tunikách působil důstojně a svobodně zároveň. Na tyto elegantní linie navázal v roce 2011 také Ahmed Abdelrahman, navrhující pro značku Thamanya, který aplikoval signifikantní prvky pánského obleku přímo na sukně, které prezentoval na jinak často obnaženém mužském torzu. Specialistou na z dnešního pohledu femininní prvky v mužském oděvu je i Jean Paul Gaultier nebo značka Siki Im, která pracuje s až androgynním typem muže a přizpůsobuje mu i zvolené oděvní formy.
Posledním tématem v rámci této části výstavy byl tzv. unisex, tedy móda určená oběma pohlavím. Zde dostala prostor i dětská móda, protože právě (raný) dětský věk je dodnes obdobím našeho života, kdy generové konvence zdaleka nehrají takovou roli a oblečení je více méně univerzální. Hlavní zájem kurátorů byl nicméně namířen na tzv. unisexové tělo, které neodlučně patří do světa módy především od doby po roce 2000. Souvisí jednak s popřením biologických rozdílů mezi mužským a ženským tělem a jednak s tak řečeným párovým oděvem, který počítá se stejným oděvem pro oba heterosexuální partnery. Jako příklad můžeme uvést např. značky Levis, Diesel nebo The Kooples, jejichž denimové výrobky byly v expozici zastoupeny.
Toto setření, resp. sjednocení, pravidel symbolicky uzavřelo poslední část výstavy tematizující budování i boření konvencí ve světě módy. Závěrem je možné říci, že přínos tohoto projektu spatřuji zejména v kontextuálním a často i mezioborovém přístupu k vnímání a prezentování oděvů jako takových. Ačkoli byly v expozici vystaveny stovky oděvních kusů s různých historických období, od středověku, přes renesanci, baroko, 19. a 20. století, rozhodně nešlo o tradiční výstavu ilustrující pouhé změny podob (vysoké) módy. Poukázání na širší problematiku, jakou je otázka stylu, společenských norem, stereotypů, genderu či vztahu oděvu k práci a politice, je cesta, na jejímž konci i naprostý laik může zažít silnou katarzi ve vztahu k pochopení módy a odívání jako širokého a společensky zásadního fenoménu, který je protkán celým naším životem.
vaporwave
gracieabrams
prguitarman
andulkaphoto