Vyrostly jsme s myšlenkou, že jizvy a kosti jsou krásné, teď nás přepadla dospělost, nepřipravené, zděšeně si stahujeme rukývy a učíme se nevynechávat snídaně a obědy a večeře, uklízíme prázdné flašky vodky a růžového vína, prázdné plata od prášků, ale někde po cestě sem jsme ztratily pud sebezáchovy, furt se bojíme, že když přijdeme o smutek, přijdeme i o sebe, vytěsněným vzpomínkám dáváme další šance, vykopáváme je z jejich hrobů a malujem je na růžovo, jak jen bylo krásné každý oběd vyzvracet a probrečet celou noc, jak nám slušela ospalost, nám vílám, princeznám, básnířkám, nám koťátkům, co se otáčely za každým mužským hlasem, protože jsme si sebe samých dost nevážily a toužily jsme jen po lásce, po lžích o lásce, měly jsme dlouhé vlasy a tváře bez úsměvů a třpytky, co se snažily zakrýt kruhy pod očima, teď stárneme, dospělost nás tahá za nohy, už nemáme sílu si je holit, někde po cestě sem jsme uvěřily, že si nezasloužíme štěstí na moc dlouho, že víc než úsměv nám sluší opilé smutné oči a mrtvé tváře, krvavé rty a kolena, uvěřily jsme, že jsme zklamáním dřív, než jsme se jím doopravdy staly, my malá opuštěná ptáčata, vylítáváme z hnízd a jde to těžko, všechno peří jsme si vytrhaly a zlámaly křídla, dlouho trvá, než se všechno zahojí, a my někde po cestě sem ztratily pud sebezáchovy, a tak stačí jeden krok vedle a spadneš znova, zpátky do cigaretového kouře a kafe bez cukru, k prázdným žaludkům a srdcím, k prázdným slovům.
germansingergirl
2087
janainaart
andulkaphoto
vaporwave
