Insectslayer's Blaargh

[insectslayer]

Příspěvek do Blaarghu číslo 23 - Vyměnil jsem vesmíry

Přesně tak. Zaměnil jsem poklidné trucoviště v Nejmoravě za mamáhotel Šalingradského satelitu. Přechod byl pozvolný, doprovázený častým dojížděním, téměř každodenním. Konečné slovo přišlo před Vánoci. Bylo rozhodnuto dlouho předem, ale tehdy jsem odešel definitivně, bez jiných, než osobních závazků. Nadšeně jsem si je (závazky) samozřejmě ponechal, společně s výsadami, které to přináší. Předně je to každé třetí kafe, které je jediné opravdové kafe v celé Nejmoravě a přilehlém okolí, zdarma. Úžasný způsob, jak vylepšit libovolnou návštěvu Nejmoravy. Dále pak mám privilegium otravovat kamarády svou přítomností a to i přes noc. Jak jinak. Když už mě tu chcete, tak i s bačkůrky a celou parádou. Nedaří se mi samozřejmě kamarády vidět tak často, jak bychom si navzájem přáli, ale ti neodvážnější se stejně vydají za mnou do Šalingradu, tak jaképak copak. Zbylí budou odsouzeni k náhodně dohodnutým setkáním. Vesmír jsem vyměnil z velmi prozaického a nevyhnutelného důvodu, a totiž, že Harvard není místo pro mě, ani pro nikoho soudného. A navíc, všichni jsme slíbili Míšovi Kuličkovi, alias docentu, kandidátu věd, profesoru Xavierovi, že se budeme pilně učit, aby na nás mohl být hrdý a abychom mu ten prestižní ústav pro nadané mutanty řádně reprezentovali. A stejně jsem chtěl zpátky do Šalingradu. Ne za maminkou. To bych zvládl; poctivě bych ji o víkendech navštěvoval. Nicméně jsem tam skončil. Ale dočasně. Kroutím se statečně a vytrvale. Až se vykroutím, dám si vědět, abych na sebe náhodou nezapomněl. Teď jsem tedy tu. Myslím tím tady, ne tam. To by nedávalo smysl. Tuhle, vidíte? Koneckonců, záleží na úhlu pohledu, ne? Poctivě kašlu na havrany, i když jen dočasně. Na havrany se nedá kašlat věčně. Ty potvory jsou hrozně mstivé. Takže havrani přijdou, jen jim dejte čas. Je přeci jaro, ne? Na jaře havrani sídlí v Severní Marce. Až si ve škole přestaneme hrát na to, že jsme studenti a ještě k tomu poctiví studenti, povím zase něco o havranech. A povím o tom, jak je do mě pravidelně bušeno. I když to je asi větší zábava zažít, než o tom číst. Nakonec je to mnoho slibů. Nejlepší sliby jsou do budoucna. Ty má člověk stále možnost nesplnit. A známe své lidi. Své chlupaté, opeřené, zubaté lidi.

[insectslayer]

Havrani na hraní

Jak jsem se dozvěděl při dalším setkání, v historii Ledňáčků a i jiných vážených havraních rodů se objevilo již několik Hemeroidů. Toto jméno si v rodu neslo své ojedinělé poselství. Kdykoliv na rodinné sešlosti zaznělo jméno Hemeroid, bylo okamžitě následováno pyroklastickým proudem nadávek tak hrubých, že si nezadaly se slovníkem nechvalně proslulého jezevce Šmirgla Dřevotřísky.

Možná je to tím, že samotné jméno je zkomolenina slova "hemoroid", jenž ve svém významu zahrnuje nepříjemné svědění v oblasti hýždí a tak havrany s tímto jménem odsuzuje k tomu, že stojí leda tak za poškrábání na zadku, možná jsou jejich vejce v jisté fázi vývoje omylem nakřápnuta a tak krapet vytečou na podlahu a možná se samotná matérie vesmíru rozhodla, že to těm chudákům zavaří a jednoho dne je sprostě nakopne do ksichtu. Jisté je, že mnohý Hemeroid je vyvrhel a poděs, který svému rodu na dobré pověsti nepřidá. "Dobrou pověst" pronesl Hemeroid s tak sarkastickým úšklebkem, jak mu jen jeho pevný, rohovinový zobák dovolil.

Pro pořádek nyní uvedu několik exemplářů Hemeroidů:

Hemeroid Ledňáček přezdívaný Škatulka. Jeho krátký a v mnoha ohledech smutný život byl ukončen poté, co se rozhodl, že jednosměrný velkosklad sušenek, za nějž mu sloužil žaludek, se bude odnynějška specializovat na uskladnění drobných kovových předmětů, zejména pak žiletek. Nic naplat, že plán naplnění splnil na sto deset procent, což mu umožnily otvory, které sobě konzumací ostrých předmětů vytvořil a také zanedbaná inventura uskladněného materiálu. Stačilo se jednoho dne nachomýtnout k obrovskému elektromagnetu, jak to ostatně havrani mají ve zvyku a z ubohého Škatulky zůstala jen smutná hromádka mazlavého, slepeného peří.

Další z Hemeroidů proslul svou bizarní drogovou závislostí. Začal již v útlém věku, kdy potají za školou žvýkal čajové lístky. Později přešel na silnější materiál a zapalovačem pod lžičkou si tavil moučkový cukr, aby ho následně šňupal. Jeho dráha drogového experimentátora, a stejně tak jeho život byly ukončeny poté, co se předávkoval diaboliky. Nemalou vinu na tom ovšem měly i jeho karamelem zalepené nozdry.

Hemeroid Hlavohruď – přezdívka mu byla udělena post mortem po školní exkurzi do hamru. Mnoho let pak byly jeho vycpané ostatky vystaveny v Pojízdném Obludáriu Profesora Förryckta. Tento iniciativní farmář jezdil v zimě po americkém venkově se svou maringotkou, která ukrývala množství exponátů (vesměs falešných) rozličných tvarů a původů. Nejobludnějším na celém obludáriu byl fakt, že Hemeroid Hlavohruď, dračí mládě v láku, seskládané z kusů ještěrky, krokodýla a netopýra, dokonce ani mořská panna, s falešným vším, co se na její hanebně neobdařené tělo podařilo přilepit, nebyli tím nejpodivnějším, co v maringotce bylo. Prvenstvní pevně držela farmářova babička. Dodnes farmář Förryckt vzpomíná s úsměvem v oku a slzou na rtech (nebo tak nějak) na to, jak se s ním jeho měsíc zesnulá pramáti dohadovala, že se vycpat rozhodně nenechá, že chce mít konečně chvíli pokoj, ať už s tím bláznivým vystavováním sekne a vůbec; stará exlá bába se do vitríny nehodí a basta. Protože však skončila v Obludáriu (ostatně stejný osud potkal většinu farmářových blízkých), schytal už od ní Förryckt pěkných pár pohlavků.

Poté, co jsem vyslechl nezáviděníhodnou historii Hemeroidových jmenovců, jsem uvažoval, jakým že způsobem dělá čest svému jménu právě můj Hemeroid. Při jeho postavení, říkal jsem si, to musí být přinejmenším planetární anihilace. Hemeroidovo postavení je přibližně pětadvacet centimetrů od podlahy, takže si jistě dovedete představit, co havran s takto masivním napoleonským komplexem dokáže. O to větší bylo mé překvapení, když mi pověděl, že jeho hlavní záměr je neposkytnout rodině jakoukoliv příčinu ke spojování Hemeroida s jeho předchůdci. To mě zprvu hluboce zklamalo, dokonce jsem cítil rozhořčení a na okamžik jsem zapochyboval o Hemeroidově havranství. Vždyť havrana dělá havranem právě ta snůška hluboce racionálních společenských výstřelků spolu s vyváženou kombinací hrubého násilí, nesmírné žravosti a existenciální poezie. To je ta vysoce ceněná esence, jenž destilovaná a podávaná v přiměřeně přehnaném množství způsobuje akutní návaly reality.

Ach, jak hluboce jsem se mýlil. Jak mi záhy vysvětlil, jediný důvod, proč nic takového, co dělali jeho jmenovci, nečiní, je ten, že se to od něj očekává. Jedna věc je totiž děsivější, než výbuch a to je absence výbuchu. Abyste mi rozuměli, v případě, že jste se rozhodli něco vyhodit do vzduchu (což je velmi chvályhodné rozhodnutí), je jen rozumné, chránit svůj ksicht před následky výbuchu a pokud situace dovolí, podobně postupovat se zbytkem těla. Výbuch, jakkoliv působivá podívaná, je v prvé řadě nebezpečný. Jenže, co se stane, když to nevybuchne? Všechno bylo nachystáno na explozi, všichni se těší, a ono ticho. Kdo se tam půjde podívat, co se stalo, že se nic nestalo? Hm? Nějací dobrovolníci? A přesně do této situace se dopracoval Hemeroid Ledňáček. Všichni ví, co od něj můžou čekat a až to nastane, že se musí držet ve vzdálenosti více, než přehnané. Jenže nikdo netuší, kdy a jestli vůbec to přijde a jestli se může bezpečně přiblížit. Projevit takto promyšlený způsob pasivní agresivity a latentní anarchie je čin hodný arcihavrana.

S existencí arcihavrana je to však velmi ošemetné. Dodnes se neví, jak  takový arcihavran vlastně vzniká. Na pomoc byla přivolána i moderní věda. Desítky pokusů a stovky hodin práce v laboratoři i v poli však nepřinesly kýžený výsledek, tedy popis ontogeneze arcihavrana. Financování a dotace libovolné formy ze všech možných unií však nepřišly vniveč. Vědecký tým využil všech zbývajících prostředků pro seriózní doplňkový výzkum, který následně publikoval v několika prestižních časopisech.

Zaprvé to bylo přesné stanovení rychlostního limitu kancelářské židle předtím, než jsou její kolečka beznadějně dezintegrována. Následně testovali schopnost přežití psa v bazénku plastových míčků, do kterého byl vpuštěn hladový krokodýl. A nakonec měřili průměrné množství polovodičových diod nevědomky zkonzumovaných testovacím vzorkem středoškolských profesorů. Prazvláštní shodou okolností se toto zanedbatelné – avšak nenulové – číslo rapidně zvýšilo po vyloupení skladu s elektrotechnickým vybavením a následné infiltraci školní jídelny neznámými pachateli. Vědecký tým rezolutně odmítl libovolnou spojitost mezi trestným činem a právě probíhajícím experimentem.

Jedno je však jisté. Není důležité, kdy ani jak arcihavran vzniká. Jak už tu je, ví se o tom. Jeho bytí se stává obecně známou informací. Jeho jsoucno nabyde axiomatické povahy. Jinak tomu být ani nemůže, neboť přes nepotvrditelnost a zároveň nevyvratitelnost cítíme základní princip arcihavrana, tedy že je nebo není.

Dnes si však bytím arcihavrana nejsem jistý. Žijeme ve zmatené době zamotaných vztahů, zamotaných příběhů, zamotaných sluchátek. Žijeme v době, kdy jsou blázni a pobudové uctíváni, zatímco inteligence se krčí v koutě, bičována korunovanou hloupostí. Jak tomu ovšem odjakživa bylo. V této tobě si ani arcihavran nemůže být jistý svou existencí.

[insectslayer]

Děsně temné povídání

Tohle není žádné veselé vyprávění, ale příběh plný temnoty. Dokonce tak temný, že pro správný prožitek byste si měli zhasnout v pokoji všechna světla. Ještě lépe by bylo zhasnout všechna světla v domě. Veškerá světýlka, všechny diody, každou kontrolku. Ale ani to by nestačilo. Jděte zhasnout celé město. Vloupejte se do městské rozvodny a vyrvěte tu obrovskou zásuvku ze zdi. Nebojte se, poznáte ji. Má metr v průměru, ale jinak vypadá stejně jako vaše domácí, ochočená. Teď je všude kolem vás tma. No, vlastně není. Co ta obrovská vodíko-héliová mrcha, co po vás sprostě celý den plive fotony? Ten věčný voyeur a exhibicionista. Celé dny nedělá nic jiného, než že sedí obnažený na hřebeni oblohy a lačně pozoruje dění pod ním. Když potom zaleze a vy si myslíte, že jste se ho konečně zbavili, sprostě, s rudým úšklebkem v ksichtě, vyleze z druhé strany. Budete si asi muset počkat, než se na tu chvilku ztratí z dohledu. Anebo se prostě běžte schovat pod peřinu a zavřete oči. To funguje taky. Teď, když je kolem vás naprostá tma, můžete konečně pokračovat ve čtení. Cože? Čtení ve tmě, že je nesmysl? Hmpf. Tak si zase rozsviťte. Právě jste ovšem přišli nejméně o polovinu zážitku. Doufám, že jste spokojení. Všude kolem mě byla tma. Ale ne taková ta tma, kdy jdete v noci do koupelny a jediné, čeho se bojíte, je, abyste se nepřerazili o prádelní koš a neukončili svůj náhlý aviatický experiment chrupem na hraně toaletní mísy. To je tma z pouhé absence světla. To, co mě obklopovalo, byla látka, která se s trochou fantazie dala téměř nahmatat. Měla vlastní chuť i vůni. Temnou. Přestože jsem večer usínal v posteli pod pokrývkou, teď jsem na sobě a kolem sebe cítil jen tu tmu. Začínal jsem cítit, jak se mi otevírají póry na kůži a tma se rychle a ochotně vsakuje. Začala ve vlásečnicích a postupovala žílami až k srdci. Nebolelo to, nestudilo, ani nepálilo. Necítil jsem žádný tlak. Vnímal jsem však její přítomnost. Ve chvíli, kdy se dostala do srdce, nezaznamenal jsem žádný rozdíl. Nakonec, srdce je jen sval. Změna nastala až ve chvíli, kdy krev, která v tuto chvíli musela být černá, přinejmenším jako dehet, začala stoupat krční tepnou do mozku. V mžiku se temnota vstřebala do nervů a sedla si na receptory, jako žába na pramen. Před několika chvílemi jsem se cítil ospalý. Teď mi však každá myšlenka procházela hlavou hlemýždím tempem a než se dostala na druhou stranu, byla oslizlá, ulepená, pokroucená a vysátá. Zkrátka černá. Kdybych měl v tuto chvíli možnost vidět svět, jsem si jistý, že by z něj bylo temné místo, plné smutných činů a nešťastných skutků. Teď jen všechna ta temnota před očima zintenzivněla. Zvláštní, jak vjem, který se mi ještě před chvílí jevil absolutním, tedy naprosté temno, byl tak snadno nahrazen něčím, co předchozí zážitek odsunulo na vedlejší kolej, jako když v noci zatáhnete závěs a uvědomíte si, jak moc světla jste ještě před chvílí v pokoji měli, ačkoliv se vám dvakrát podařilo leknout se skříně v domnění, že je to cizí člověk. Nebo ten uklidňující pocit konejšivého ticha poté, co vypnete jemně hučící počítač. S tím rozdílem, že tma rozhodně nebyla uklidňující ani trochu. Zavřel jsem oči. Neočekával jsem žádnou změnu; udělal jsem to ze zvyku. Snáze se přemýšlí se zavřenýma očima. Myšlenky, které se mi plazily hlavou, se pomalu a líně začaly přesouvat k jednomu bodu. Daleko za pevnými hradbami racionality a divokým pralesem primitivních pudů, se rozprostírají nenavštěvované světy. Místa plná mnohohlavých příšer, létajících bytostí, neskutečných tvarů, strachů a pověr. Odtud přichází inspirace. Někdy se jí podaří proplížit se nelítostným pralesem a překonat bránu vědomého myšlení, aby pak ve skrytém koutě napadla nic netušící spořádanou myšlenku a zardousila ji. Poté se oblékne do jejího hávu a vyrazí do ulic, tropit neplechu a bořit zaběhnutý řád. Tak vzniká ten druh nápadů, které nám připadají tak cizí, jako bychom je ani neměli z vlastní hlavy. A kvůli takovým nápadům občas poloprázdnou kavárnou létají koblihy. A do těch nezmapovaných končin se začaly stahovat všechny ty zčernalé, pochroumané uzlíčky. Potácely se jako rozpadající se zombie a co chvíli některý z nich upadl na zem, aby byl následně zašlapán do bláta. Obrovské masy myšlenek se konečně dostaly tam, kam měly namířeno a kolem toho místa počaly kroužit jako přízrační supi. Uprostřed planiny sevřené tichými zástupy byla samozřejmě tma. Není ale důležité, jak černá tma to byla. Důležité bylo, že byla opeřená. Dost bylo mé mysli. V průběhu celé té plejády obrazů jsem nezamrzl v čase, tedy neustaly fyziologické projevy, které, jak se zdálo, se rozhodly si se mnou zašpásovat. Temná kapalina, která byla dříve mou krví, sice stále neztratila svou schopnost přenášet kyslík, ale značně zhoustla a já cítil, jak se s obtížemi prodírá mými cévami. Veškeré části těla se tak začaly dožadovat kyslíku a vysílaly zběsile signály do mozku, který ho beztak sám měl málo. Dlouho mu trvalo, než se rozhoupal a konečně rozeslal příkazy na příslušná místa. Byl jsem přinucen zrychlit dech a srdce se rozbušilo znatelně víc. Plyn, který mi pronikal do útrob byl asi vzduch, prosycený jemným kouřem, či snad mlhou. Pokusil jsem si uvědomit, v jaké poloze mám tělo. Pokud jsem ležel, necítil jsem pod sebou žádný povrch. Ani pod nohama, případně jinou částí těla. Zkrátka jsem necítil žádný fyzický tlak. Usoudil jsem tedy, že se nejspíš volně vznáším v prostoru. Stále jsem však nezjistil, kterým směrem působí tíže. Poněvadž jsem ale nedostával závratě, usoudil jsem, že hlavou dolů trčet asi nebudu. Veškeré pokusy cokoliv uchopit byly marné. Obklopoval mě jednotvárný prostor. Jednotvárně obklopující, jednotvárně prostorný. Zdálo se, že mě ignoruje. Pokud je snad neuvědomělá instance prostoru schopna něčeho podobného, byla v tom dobrá. Přesto mě však intenzivně a ze všech sil obklopovala. Asi to měla v povaze. Velmi pozvolna mě začalo svrbět za krkem. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost; běžně se stává, obzvlášť při nedostatku vnějších vjemů, že si tělo vytváří halucinace všeho druhu. Když se však oblast začala rozšiřovat a pulzovat, nemohl jsem si toho nevšímat. Podvědomě jsem hrábl rukou, ale co jsem nahmatal, nebyla má kůže. Něco mého to skutečně bylo - nervy se ozvaly i z druhé strany - pokožka to však nebyla. Zprvu se to na omak jevilo jako vlasy, ale ty jsem nakonec zavrhl. Předně to bylo jemnější, a pak, kdo kdy viděl tvrdé vlasy, ze kterých rostou další chlupy? Tohle bylo peří. Pokračování halucinací? Zřejmě ne. Pokud ano, pak se držela zuby nehty a nechtěla se vzdát. Vjem neustával. Mezitím to v mé hlavě vřelo. Myšlenky kroužily kolem temného středu čím dál rychleji. Stále si udržovaly odstup a vířily dokola. Najednou se jedna z nich odhodlala a vskočila doprostřed. Temná skvrna ji pohltila a mírně se zavlnila. Za první odvážnou následovala druhá a třetí a za chvíli se všechny valily dovnitř. A já cítil, jak o ně přicházím. Mizely pocity, nápady, vzpomínky. Zapomínal jsem, kým jsem a stával se ze mě jen pytel masa. Když bylo všechno pryč, já jsem už nebyl sebou. Jako poslední zůstalo na planině obří monstrum - mé vědomí. Pokryté srstí, s ostrými tesáky a zahnutými drápy. Nakonec i to skočilo do černé bubliny. V ten moment jsem se obrátil naruby. Byl jsem roztříštěn na stovky úlomků, rozprsknut jako moucha po navštívení protijedoucího auta, rozprášen po okolí, a to vše v jediném okamžiku. Chvíli jsem nevěděl, jak se mám cítit. Pak jsem se rozhodl pro zmatení. To je přípustný pocit pro někoho, kdo právě putuje prostorem ve třech různých stavech a na všechny strany zároveň. Potom jsem si řekl, že se nehodí, abych tu jen tak vlál okolo rozmetán a tak jsem se začal slévat zpět. Ve své hlavě jsem to nepoznával. Bylo tam sice všechno, ale nějak jinak. Bylo to tmavé, pokroucené a zkažené. Ucítil jsem opět svědění, tentokrát na zádech. Otočil jsem hlavu nazad a podrbal si zobákem černé peří mezi křídly.

[insectslayer]

O havranech — Remastered

Je tomu 27 dní, co Blaargh oslavil jeden rok. Byl to okamžik, kdy jsem se podíval, jak to vypadalo před rokem a jak to vypadá dnes. No, když to shrnu, nechoďte na začátek. Je to temné, temné místo.  Protože si naše kultura vypěstovala zvyk dávat na libovolná výročí hmotné i duševní statky, bylo by na mě pohlíženo jako na vyvrhela, pokud bych neoslavil tyto narozeniny nějakým dárkem. A protože nemohu od nikoho očekávat, že by mě obdaroval, dárek jsem musel poskytnout sám. Proto jsem se rozhodl přepracovat "O havranech", jeden z mých nejúspěšnějších výtvorů. Další důležitá věc, která se odehrála, bylo autorské čtení. Menšího formátu, dopočítal jsem se nějakých dvaceti lidí, kteří se na mě přišli podívat, ale o to příjemnější atmosféra byla. Děkuji vám všem, kteří jste si mě přišli poslechnout. A vy, kteří jste se libovolného důvodu nedostavili, nebojte. Není to poslední čtení, které kdy budu pořádat a rád vás všechny uvidím znovu. A teď dost mě, tohle je přeci o havranech:

Havran je člověk jako každý jiný. Panovačný, sebestředný, urážlivý, agresivní, balamutící, vypočítavý a ze své podstaty nejedlý. Na ulici ho poznáte tak, že za ním nezůstane kámen na kameni. I s cihlami si poradí, ale je známý svou averzí vůči kamenům. Bylo dokonce pozorováno několik případů, kdy kamenná zeď spáchala sebezboření, než aby byla konfrontována s havranem. Dalšímí typickými projevy havraní přítomnosti jsou rozbitá okna, povalené popelnice, vyvrácené stromy, znesvěcené chrámy, nukleární katastrofy a v neposlední řadě rozladěné hudební nástroje, zejména bicí. Havran obvykle nosí u pasu šestiranný revolver, jeho oblíbený nástroj vyjednávání. V případě akutního nedostatku revolveru či nábojů, má vždy po ruce dlažební kostku, mrtvou kočku či pomenší děcko. Typické černé zbarvení se safírovým leskem je způsobeno přehnanou konzumací inkoustu, tuše a uhelného prachu. Jinak jsou havrani, co do potravy, velmi vybíraví. Vyberou každou popelnici. Dvě havraní křídla jsou vynálezem posledních několika set let. Bylo tak rozhodnuto poté, co havrani zjistili, že rotační pohyb při pádu s jedním křídlem, podobný javorovým semenům, je důvodem velmi častých potíží trávicí soustavy a přesto, že havrany mistrovsky ovládnuté rotační projektilové zvracení se ukázalo jako výjimečně účinný obranný mechanismus, bylo nakonec vyměněno za stabilizovaný let na dlouhé vzdálenosti a plný žaludek. Od té doby se většina havranů přežírá tak, že nejsou schopni odlepit se od země. Havrani k nám přilétají poté, co zdecimují všechna severská města; přibližně v době, kdy jeleni začnou onanovat. Každý havran je silně teritoriální a na svém území velmi agresivní, proto se před nimi mají jeleni na pozoru a kterého havran uvidí onanovat, provede s ním krátký proces a hodí na hromadu k ostatním. Proto na podzim vídáme tak často v lesích hromady polonahých, modřinami posetých jelenů. Sexuální život havrana je, stejně jako jeho kterýkoliv jiný život, rychlý, agresivní a nebezpečný pro okolí. Havrani se páří se samicemi prakticky kteréhokoliv druhu. Žádné preference nebyly pozorovány. Pakliže je nedostatek samic, vystačí si s jedním z jelenů. Havran je nakonec člověk, jako každý jiný.

[insectslayer]

Vlakodlak. Protože nikdy nevíš, co může vyjet z tunelu.

[insectslayer]

Příspěvek do Blaarghu číslo 22 – Vrcholoví sportovci

Vrcholoví sportovci jsou zbytečnost. To zní velmi hloupě, obzvlášť ode mě, což? Neseru si náhodou do vlastní studny? No, asi ano, ale v tento okamžik je, zdá se, ze studny zanedbaná žumpa, ke které příliš citů nechovám. Nicméně bych měl vysvětlit své tvrzení. Sport je velmi důležitá činnost. Od doby, kdy si můžeme dovolit být pomalejší než naše jídlo, se sport stává výhradním způsobem péče o naše schránky. Poté nastupuje typický rys osobnosti, zajišťující přežití rodu – soutěživost. Snaha být v něčem lepší než ten druhý. Naprosto zdravá a užitečná vlastnost, třídící schopné jedince a poskytující jim privilegia schopného. Potíž nastává ve chvíli, kdy se péče o tělo pohybem a soutěživost spojí dohromady a je vyhnána do extrému. Tehdy nastává zajímavý paradox: zápolení o to, kdo se dokáže lépe starat o své tělo. A ti lidé tomu zasvětili celý život a veškerou svou trošku energie vecpou do utužování těla, pobírají peníze za to, že jiní lidé, kterých těla stav je na pováženou, se budou dívat, jak jim ta péče jde a nakonec jim všem po nějakých osmdesáti letech ten uzlíček bílkovin uhnije, stejně tak, jako by uhnil kdekomu jinému. Rozhodě bychom teď neměli sedět na hýždích a říkat, že pohyb nemá smysl. Naopak, namáhání mozku bolí taky a tak by měl mít právo si odpočinout. Starejte se zodpovědně o své tělo, neberte ohled na to, jak se o ta svá starají jiní.

[insectslayer]

I just changed my profile photo. I’m much happier.

[insectslayer]

In dust we trust. But dust doesn't seem to care about us.

[insectslayer]

Příspěvek do Blaarghu číslo 21 – Co se událo během přestávky

Po dlouhé době mám opět trochu času a hlavně chuti něco psát. Tak shrnu události za poslední měsíce, spolu s postřehy, které jsem pochytal po cestě. První důležité období byla příprava na maturitu. Ta přirozeně začala již s počátkem školního roku, ale až s posledním zvoněním a hlavně s následujícím volnem jsem si začal uvědomovat, jak blízko jsou ve skutečnosti samotné zkoušky. Výsledek byl uspokojivý, a co mě překvapilo, mnoho profesorů se samými jedničkami nepočíalo. Dokonce i ředitel se při předávání o tom zmínil. Ujistil jsem ho, že se to už víckrát nestane. Po předání vysvědčení mě čekala dvoutýdenní návštěva Finska. Ta se dočkala a já tam jel. Kromě samotného tréninku jsem se věnoval přípravě LARPového kurzu, který začínal týden po mém příjezdu zpět do Česka. Po návratu jsem se ještě mimochodem nechal přijmout na vysokou školu. Jsem velmi rád, že fakulta, na kterou jsem se hlásil, měla tak nízké požadavky na přijetí. (I když je pravda, že s mým vysvědčením bych se tam dostal i s obtížnějšími podmínkami.) Alespoň jsem se nemusel strachovat o žádné přijímací zkoušky a mohl jsem se plně věnovat kurzu. A to se vyplatilo. Na LARPový kurz jsme se vydali v pondělí 23. června. Užili jsme si čtyři dny plné zábavy s kamarády, soubojů, vtipných situací a hlavně Dračího Doupěte. Já měl neskutečné štěstí na družinu. Dračák jsem hrál s tou nejsehranější a nejpříjemnější skupinou, se kterou jsem zatím měl tu čest hrát. A díky tomu, že jsem měl tento víkend volný a dům sám pro sebe, udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. Pozval jsem je k nám domů, zahrát si Dračák. Ještě předtím jsem byl na rodinné dovolené v Německu, ale, při vší úctě, víkend s kamarády a týden s rodinou se vůbec nedal srovnat a mně je teď velice líto, že děcka odjely. Nakonec jsme toho Dračáku moc nehráli. Ale podle ostatních to nikomu příliš nevadilo. Není to naposledy, co se sejdeme a zdá se, že by se o prázdninách mohl objevit ještě jeden víkend, kdy bych měl k dispozici volný dům a tak bude ještě na Dračák čas i prostor. Tím končí zápis mých dosavadních zážitků za tak dlouhou dobu, kdy jsem nepsal pořádný Příspěvek. Dál bych si musel sprostě vymýšlet a takové výsady mi nepřísluší.

[insectslayer]

Odpoledne v kavárně (Jestlipak jste někdy byli na Portále?)

Je odpoledne, po čtvrté hodině. Poloprázdná kavárna voní bábovkou, vínem a poloprázdnem. A taky trochu vším tím starým nábytkem. Pastva pro nos. Místnostmi se pokoutně rozléhají tóny klidných jazzových sól. A kromě jediného hovořícího páru jsou slyšet jen noviny pana majitele. Pastva pro uši. A obrazy na stěnách budou muset zastat úlohu pastvy pro oči. Škoda. Hezká slečna by byla lepší volba. Ubrečené počasí nijak nepomáhá už tak ospalé atmosféře a nikomu se nechce vstávat. Čas se vleče jako karamelový zázrak a také se tak lepí na prsty.

Když by se ale náhodou stalo, že se sklenka vína zvedne a odkráčí se sama doplnit, křeslo se protáhne a začne si povídat se sousedem, stůl vyzve židli k tanci a ten pes, který věčně leží pod stolem, pes, o kterém se ujistíte, že je naživu pouze tak, že mu přidržíte salám před čenichem, ten pes jim bude hrát na klavír. Na klavír, panstvo!

Pak na okno zaklepe havran a zeptá se, jestli se tu nenašel jeho klobouk, který si tu minule zapomněl. Bude to pěkný, vysoký klobouk, hezky ladící se zbytkem havrana; v doprovodu hůlky z něj bude elegán. Havrani a jejich skryté identity. Tak mu objednám, na co bude mít chuť. Prý si dá hlávkový salát s hořčicí a vepřovou krví. To mu bude bez okolků přineseno, poněvadž na podobné objednávky bude kavárna samozřejmě připravena. Já trpělivě počkám až spořádá celý ten neveselý chuchvalec a teprve potom se ho zeptám, jak se má havraní kníže, kolik havranovi na zahrádce vyrostlo rajčat, a jaký je jeho názor na nevlastní limity ve vlastních bodech. Dozvím se, že kníže je zase o drobet vypelichanější a mrzutější, rajčata že on si nepěstuje, poněvadž havran je zásadně masožravý a názor na limity prý nemá; život havrana není ničím limitován. Nikdy. Ničím.

A pak se mě zeptá on. Zeptá se mě na jeleny, o kterých jsem slíbil, že ještě někdy napíšu. Jeho totiž zajímá, jak to s jeleny dopadne na jaře. Havran jaro nikdy zblízka neviděl a my za to můžeme být jenom rádi, protože by ho jistojistě sežral. A co já bych si potom bez jara počal? Zbyl by mi jen podzim a to znamená, že by přilétli havrani. Ale bez jara, které by je na svém počátku vypudilo, by nikdy neodlétli. Léto s havrany, to je jako sáňky v létě. Vypadají smutně a když si na ně sednete a zkusíte na nich sjet kopec, pravděpodobně je rozbijete. Léto a havrani zkrátka nejdou dohromady.

Jak je to tedy s jeleny? Vlastně docela jednoduše. Každý moc dobře ví, že jelen, stejně jako medvěd, jezevec nebo parní lokomotiva, trpí zimním spánkem. Nejraději má hromady listí v parcích, poněvadž pomalu tlející listí jim dělá velmi dobře na pleť. Některý však nepohrdne ani trollím lejnem. Když už podobnou haldu štěstí nalezne, vyhloubí si uvnitř pokojíček a znaven celopodzimním sebeuspokojováním, odebere se na kutě. Na jaře vyleze ze svého zimního brlohu a počne nadšeně pobíhat po lese.

Havran bude vypadat docela spokojeně. Povídání o jelenech mu přijde zajímavé. Tak zajímavé, že si ani nevšimne, že křeslo už dávno sedí nehnutě na svém místě, sklenka je opět prázdná a pes leží v komatózním stavu pod stolem. V tu chvíli se havran zvedne, poděkuje mi za příjemnou společnost a jako správný výplod mé fantazie uletí oknem. Já chvíli ještě posedím, zabroukám si s reproduktory a pak se odeberu zaplatit. Poslední pohled před odchodem z kavárny patří židli, na které seděl havran. No samozřejmě, že si tu ten klobouk zase zapomněl.

[insectslayer]

Kraken

[insectslayer]

O tužce

Následující povídku jsem napsal na své zatím poslední návštěvě Finska. Určena byla, stále je a a vlastně navždy bude (protože tužku jí brát nebudu), jedné osobě. To však neznamená, že by si povídku jiní neužili.

Vyrazil jsem do města, bloumat. Asi mi ty čtyři hodiny na ledě byly málo. Sníh z rána už dávno odplakal do kanálů a tak se ťapalo hezky. A ťapalo se až do obchodu, kde jsem si v září minulého roku zakoupil svůj vlastní zápisník. Obchod je plný regálů a regály plné knih. Ač převážně finsky psaných, cítil jsem se jako doma. A ve chvíli, kdy jsem zrovna procházel kolem psacích potřeb, ozval se hlásek: "Haló, slyšíš?" povídá. Ha, zvláštní, říkám si. Ve finském papírnictví na mě lidé většinou česky nemluví. A když mluví, tak ne z regálu! Než bych hledal, kdo je mezi plechovými deskami uvězněn, shlédnul jsem do přihrádek. A tam leželo kaligrafické pero. Meh, řekne si jeden, těch je přeci v obchodech hromada.Ale už na tebe někdy mluvila tužka, česky, ve finském obchodě? Koukal jsem jak zjara, ale protože zjara už téměř je, nikdo se tomu moc nedivil. "Ahoj," povídám. Pomyslel jsem si, že je to docela rozumný začátek pro konverzaci s psací potřebou? Nejsem v tom nijak zběhlý, popravdě, toto byl můj první pokus, ale považ, zatím si vedu poměrně obstojně, no ne? A s pocitem poměrné obstojnosti jsem pokračoval. "Čím posloužím?"

"Dostaň mě odsud!" "Proč? Vždyť jsi tužka. Patříš sem, mezi ostatní tužky." "To je ale snůška nesmyslů. Kdo ti nakukal, že patřím sem? Patřím do ruky nějakému významnému umělci; někomu, kdo se mnou vytvoří velká díla!" To mě upřímně rozesmálo. "A proto chceš po mně, abych tě odsud dostal? Vypadám snad jako významný umělec?" "Hele, zase si o sobě moc nemysli. Samozřejmě, že tak nevypadáš. Správný umělec má dlouhý vous, ne těch pár štětin, co ti trčí z brady. Správný umělec nosí brýle, aby dal najevo, že má moc práce a unavené oči. A co je nejdůležitější, správný umělec neciví tak blbě, když s ním mluví tužka." Pomyslel jsem si, že ve Finsku tužky nemají smysl pro ironii. Taky jsem si pomyslel, že když už nejsem správný umělec, tak mám přece právo blbě civět a tak jsem civěl obzvláště blbě, protože mi celá situace přišla nevýslovně absurdní. "No a co teda mám dělat? Můžu si tě koupit, ale co potom? Mám snad chodit od domu k domu a ptát se: dobrý den, nemáte náhodou umělce nebo dva ve sklepě? Víte, mám tužku, která by moc ráda tvořila velkolepá díla." Pak mě něco napadlo. "A umíš ty to vůbec?" Bylo vidět, že tužka znejistěla. Znáš to, podíváš se na květináč a vidíš, ha, ten si není jistý sám sebou. Tomu se určitě ve školce posmívali. A tak to bylo i s tou tužkou. "No, já vlastně ani nevím, nikdy jsem to nezkoušela." "Ty jsi nikdy nekreslila a chceš patřit nějakému umělci? Chceš mi říct, že jsi nechodila do školy, nikdy jsi se neučila kreslit?" "Ne, nikdy," řekla tužka trochu plačtivě. "A to se musí? Vždyť je to přece práce umělce, ne? Já jsem jen nástroj." "No to vůbec ne. Umělec je jen polovina úspěchu. Každé úspěšné dílo je spolupráce výtvarníka a nástroje." "Takže mi chceš říct, že tu zůstanu jako poslední, nechtěná?" "Ale to vůbec ne. Naopak. Vím o někom, kdo tě spolehlivě naučí kreslit, jen se neboj." "A potom se dostanu do rukou nějakého umělce?" "Pokud ještě budeš mít zájem, tak třeba ano." Tak jsem tužku vzal a zakoupil. Řekl jsem jí, že od této chvíle nesmí ani ceknout, protože lidé to neradi vidí, když na ně mluví nástroje denní potřeby. Od té doby je poslušně zticha a čeká. A tak se tužka dostala k tobě. Nauč ji kreslit.

[insectslayer]

Prázdné místo

Kolik papíru je potřeba na to, aby se jeden zabavil? Prakticky libovolně. Já jsm skončil s jakýmsi novým výtiskem časopisu o hudbě, muzice, skřecích, zvucích. Nějaký editor se zčistajasna rozhodl, že tohle číslo potřebuje text a to by tak hrálo, vydávat prázdné stránky, co bychom to byli za vydavatelství, a vůbec, kdo by to potom kupoval? A tak je teď většina stránek pokrytá drobným písmem. Až já budu velký a budu mít hromadu peněz a nebudu vědět, co s nimi, tak bude mít každé číslo mého vlastního, osobního, naprosto originálního časopisu, na svém konci stránku nebo dvě na poznámky. Vždy, když jsem takové prázdné místo viděl, říkal jsem si, kdo a proč tam bude něco psát? Co je tak zajímavého, že má někdo potřebu tam zapisovat své myšlenky? Nyní jsem se dostal do situace, kdy by mi taková vymoženost přišla vhod. S nedostatkem papíru nepopsaného libovolným textem, a se záměrem psát libovolný text, mi chybí stránka na poznámky. Proto bych rád apeloval na vás: jste-li editorem nějakého, jakéhokoliv, tištěného materiálu a hrozí, byť jen zanedbatelná šance, že by pro někoho měl pramalou hodnotu, udělejte si tu práci a zanechte na jeho konci stránku nadepsanou „Poznámky:“. Nebo alespoň širší okraje. Až se mi podaří ostatní přesvědčit, vznesu návrh na používání měkčeného dvouvrstvého papíru s heřmánkovou vůní.

[insectslayer]

STEAMBOT MK. I

[insectslayer]

Příspěvek do Blaarghu číslo 20 - Horší než Havrani

Motýli jsou největší zrůdy obývající naši planetu. Proti nim jsou jedovatí hadi neškodné gumové hračky. Lvi se jich bojí a krokodýli se strachy potápí do vody. Jsou dokonce drsnější než havrani. A teď si každý řekne, že jsem vážně padlý na hlavu, že mi ten nedostatek psaní leze na mozek, a že nevím, co plácám. Pravda je to možná jen z třetiny; té poslední. Ale abych mohl vůči motýlům, těm nevinně vyhlížejícím tvorečkům, vznést tyto smělé soudy, měl bych dát vědět, proč tak činím. Přece bych se neodvážil si jen tak nestydatě vymýšlet, no ne? No tak, ven už s tím, už nás nenapínej, řekni nám to nebo už to zavřu, už si od tebe nepřečtu ani čárku a nebudu šířit Blaargh do pustin nevědoucích a přijdu se ti pomstít, po nocích tě budu strašit a kousnu tě do nosu a vůbec. No dobrá, dobrá. Těm, kteří doteď motýly nepovažovali za hrozbu prezentuji motýlí efekt, neboli efekt motýlího křídla. To, co vám nalhala Wikipedie můžete směle zahodit do koše. Pravdu má prakticky pouze v tom, že motýli mávají křídly, zbytek je absolutní žblabuňk. Motýli totiž nejen, že svým máváním křídel způsobují hurikány na opačné straně světa; ty potvory jsou na to matičkou Přírodou ideálně uzpůsobeny a zvráceně se v tom vyžívají. Pestrobarevné zbarvení má dvě možná vysvětlení. První je přirozeně maskovací, protože co je nenápadnější než duhové barvy na temné hlíně, žeano. Druhá možnost je ta, že se svými, na křídly nakreslenými ksichty, smějí nám ubohým smrtelníkům, a vlastně i těm ostatním. Žádné jiné vysvětlení se nenaskýtá. Objevují se jisté podvratné názory, že se celá věc má právě naopak, tedy že motýli jsou neživými výtvory, které jsou zmítány poryvy větru způsobené hurikány na opačném konci světa. Nevěřte tomu, motýl je živý a právě teď někde pokoutně víří jemný pyl, aby se za pár dní strhla někde jinde děsivá spoušť.

[insectslayer]

[insectslayer]

Sedmikráska

Květ pro svou nenápadnost mnohdy opomíjený. Ale ona jediná, sama, zůstala až do konce, poslední kina divák, tleská a smeká před podzimem. “Já tu ale nejsem ta důležitá, to růžím se klaňte.” A já poslechl a skládal poklony a bil se v prsa a lámal si záda. Jen aby se křehká růže nezlomila. Její skvost se odrážel v našem tváří potů. Dnes však již ne. Už jsem, zdá se, prokoukl triky a kejkle. Těch, které jsou zvány růžemi. Sedmikráska je přeci ta, jenž si zaslouží poklonu. Hrdě stojí až do konce a skrz závěje vidí jarní slunce.