Líná Dita @linadita - Tumblr Blog

Ve středu by ti bylo čtyřicet. Napsala bych ti trapnou esemesku, kde bych ti přála hodně štěstí, lásky a zdraví. Takhle teď sedím na zemi a připíjím do tmy. Štěstí, zdraví a lásku, přací mantra. Za jak dlouho přijde to otupění, kdy to nebude tolik bolet? Asking for a friend.

Ohlédnutí za dvacet sedmičkou. Tak co, jaká chci být? Jaká nechci?

Když se mě ve Snídani s Novou zeptali, proč jsem se rozhodla do tohohle všeho pustit, odpověděla jsem něco ve smyslu, že ráda tvořím a tohle mi přišlo jako dobrá příležitost zkusit si něco nového. A možná jsou věci, co se nahlas a už vůbec ne v televizi neříkají. Že jsem se do toho kousla kvůli bývalý holce, protože jsem jí chtěla dokázat, že za to stojím. Že jsem po odchodu bráchy nemohla půl roku spát. Že jsem často měla pocit, jako bych neměla důvod ráno vstát a pak dva měsíce ležela na zemi v obýváku. Že jsem si pak impulzivně koupila letenky do Fara a rozhodla se začít znovu žít.

Máma se mě ptá, jestli ti má k Vánocům koupit knížku od Etzlera a já vysvětluju, že spolu nechodíme, jenom trávíme tak nějak čas. "Takže je tvoje milenka?"

"Mám ráda tvoje prsa", řekla jsi mi tehdy ve stanu po milování. Ticho, které jsem se snažila rozbít větou, že já mám ráda tebe, zůstalo dál nedotčené.

ne, děkuju ti nechci dům s podtácky ani nechci ten s ubrusy a hračkami chci, aby se postele nikdy nestlaly chci, aby kuchyňská linka byla jako krájecí prkénko a jestli musíme nutit svět u dveří vítat na rohožce domovních dveří to pak raději svět co přichází s nedostatky

v mém domě se o mě budeš starat budu mít jizvy a modřiny a nikdy si neukopnu malíček

Proč máš tolik špíny za nehty? protože jsem dávala ruce do mraveniště a doufala, že si mě vezmou protože záda mých milenců se proměnila na křídové tabule takže místo toho jsem se škrábala po stromech protože jsem byla zaneprázdněná hrabala jsem hroby pro verze sebe sama které umřely verze které vzrostly příliš mdlé a tenké a dostaly možnost udělat místo pro lepší věci jako ornice a travnatá zem a kousek země po kterém se učím chodit a jestli má země jsou mé nehty pak můj domov jsou mé ruce

V Emině domě, kde nemá žádné mísy ani maso má jenom obří výběr hrnků na kafe, protože pro ni maj stejný význam

má malou sprchu, ve které spává a velkou postel, ve které se koupe a perfektně velikou kuchyň, kde si na telefonu objednává donášky

má vchodové dveře, které nikdy neotevírá a okno v ložnici, které nikdy nezavírá a malou obývákovou zeď, se kterou si pořád neví rády

V Emině domě, má padesát šest rozdílných věcí, na kterých má napsáno domov. protože občas je hezký vědět, kde jste.

Co se nikdy nestalo, se nikdy nemohlo pokazit.

Dva roky

Je mi nekonečně líto, že se to nedá vrátit, stavit se za tebou, jak je ti a dotlačit blízké, aby zavolali záchranku dřív. Mohl jsi toho ještě tolik zažít, vidět a cítit. A byl bys pyšnej na nás všechny. Přeju si, abychom aspoň dokázali zase trošku normálně žít. Abychom dokázali z té řeky bolesti, kde jsme se všichni ocitli s tebou, vyjíst ven a ohřát se. Z té zimy v duši.

Někdy mi chybíš a někdy jsem rád, že už tu nejsi.

Chybíš mi. Denně s tebou v duchu vedu nikdy nekončící rozhovor. Protože se neodvážím ti popřát ani hezký svátky, slova, ať táhnu zpátky na Moravu, že mě už nikdy nechceš vidět a že tě už nikdy nemám kontaktovat, pálí v hrudi jako uhlíky.

Uhlíky ve které se proměnily věci spjaté s tebou. S holkama jsem na slunovrat čistily svoji minulost, abychom do nového roku vstoupily s čistým já. A já v kapse žmloulala papírový sáček s motouzovým okem a dřevěným srdcem a tekly mi slzy. Vím, že jsem ti i já ublížila, ale moje křehkost bytí byla už tolik nalomená, že jsem se musela pohnout z místa. Nikdy by mě nenapadlo, že spolykám prášky. A doufám, že jsi šťastná, i když si ptáš čísla cizích holek. A já si jenom lámu hlavu, proč to raději nezkusíš se mnou.

A bojím se, že tuhle otázku si budu pokládat až do smrti.

Aby se z někdy stalo nikdy.

Moje nejdelší cesta domů. Domova, který se mi ztrácí. V tom tichu byly slyšet všechny výmoly dálnice a vítr, který mě šlehal do obličeje škvírou staženého okýnka. Hlavně nebrečet, jinak to vezmu do svodidel.

“Ditulínku, přijeď domů, prosím tě.” Ahoj, tati.

Sedíme v IKEMu a hrajeme cestovní verzi žížal a žebříků. Běžné odběry. Usmívám se a vtipkuju, vždyť o nic nejde, tohle bude pravidelná součást našeho vztahu. “Víš, kam chodí kůň pravidelně? Na KOŇtroly.”

Ten pocit na zvracení, když všude kolem jsou věnce a svíčky. Uvědomění si, že si už nikdy neřekneme, jak se máme a co za blbosti jsem zase udělala. Pocity v hlavě, že tohle můžu zažít znovu s někým, do koho se zamilovávám. Do koho se bojím zamilovat, protože její zdraví je jako časovaná bomba. “Neboj se toho, silnějšího člověka než jsi ty neznám.” Řekla mi máma. Ale já se i tak bojím, mami.

A pak mi máma řekla, že má radost z mého štěstí a přeje nám to. Dojetí.

Seděly jsme na mole, máčely si nohy v jezírku, povídaly a slunko pálilo do očí a stehen. Hlava na rameni, v klíně, prsty ve vlasech a hodně smíchu. A já měla najednou pocit štěstí, že tohle všechno budování stálo za tenhle jeden okamžik.

Trending Blogs

Recently Viewed Blogs

Líná Dita