Konceptuální projekt (ne)inspirovaný tvorbou Jana Wojnara
Když jsem k němu přicházel poprvé, bylo to hlavně kvůli svolení ho fotit. Nechtěl jsem to dělat potají a nechtěl jsem být odehnán s křikem.
Když jsem mu vysvětlil celý důvod, řekl mi jen že jemu už je všechno jedno a nemůže mi slíbit, že tady bude ještě dlouho sedávat. Doufal jsem, že tím myslí především to, že přezimuje na armádě spásy nebo se přesune na příhodnější místo. Za chvíli mě ale vyvedl z omylu. „Sedím tady už od června. Já už jenom čekám na smrt.“
Povídal mi o tom, jak nedaleko Duhy pracoval a jak je tady vlastně doma. Možná právě to bylo důvodem, proč sedával na tomto místě. (směsice rezignace a nostalgie)
Nebylo mu dobře rozumět a velká část jeho sdělení se ztratila ve vzduchu. Mohlo to být zimou. Určitě to ale nebylo způsobeno alkoholem, na ten neměl peníze. Odmítl i nabízenou cigaretu.
Při našem prvním setkání jsem mu donesl čaj v petce od kofoly. Původně ho odmítl, ale po tom, co jsem mu řekl, že jsem ho vařil pro něj, ho nakonec přijal. Po zbytek rozhovoru si o něj hřál ruce.
Nikdy nezjistím, kolik toho byla pravda a kolik si toho vymyslel. Podle jeho vyprávění se dostal do dluhů, neřekl mi jak a já se neptal, a všichni kdo mu slíbili, že mu pomůžou se na něj vykašlali. Momentálně peníze nemá a žije ze vzduchu a žebrání.
V zimě, ve větru, v dešti stále na stejném místě. Mohlo to být tím, že je jeho chůze kompletně závislá na berlích, ale taky se to dá přičíst naprosté rezignaci. Prý ho čas od času okradou i o to nic, co má.
Po tomto rozhovoru jsem zbytek dne prospal. Nedokázal jsem se smířit se vzniklým pocitem prázdnoty a s představou, že takhle při troše smůly může skončit kdokoliv z nás.
Procházel jsem okolo každý den, každý den jedna fotka. Někdy jsem mu přinesl čaj nebo pár rohlíků se šunkou. Vždy byl až neskutečně vděčný a já jsem odcházel s pocitem, že jsem udělal rozdíl, což samozřejmě nebyla pravda.
Pokaždé jsem trochu doufal, že až přijdu další den, už tam sedět nebude a když jsem našel jedno zimní ráno jeho lavečku prázdnou, opravdu jsem chtěl věřit, že strávil předešlou noc na armádě spásy nebo v ubytovně.
Přibližně týden zůstávalo jeho místo prázdné a pokaždé mi přišlo nepatřičné, když tam seděl někdo jiný, jako by nevěděli, že on tam strávil posledních šest měsíců, jako by mu vlezli do bytu.
Ještě před tím, než napadl sníh, se znovu objevil. Oholený, s novou dekou a šálou. Jediné, co mě v ten moment napadlo bylo: „tohle mu nepomůže.“
