Perla spěchala temnými ulicemi k Velrybímu břichu a myšlenky jí běžely jako o závod.
Mohli tam umřít. Strašně snadno tam mohli umřít. A byla by to její vina. Co to do ní vjelo, že se takhle vrhla do nebezpečí? To jí na Eagilovi tak moc záleželo? Jako je to fajn chlap, ne že ne, ale až tak fajn přece není, ne? Ne tak, aby se kvůli němu rvala s nějakou potvorou.
A ti čtyři cvoci se prostě vrhli za ní. U Kruggy to ještě dávalo smysl, ta je taková ochotná, ale co tím sledoval ten zbytek? Dyť se znali jak dlouho, půl hodiny? A stejně šli společně do boje, jako by se znali roky.
A pak se osobně potkala s Uldarionem. Uldarion zná její jméno. Zaplatil jim. Osumdesát zlatejch pro jednoho! To je víc peněz, než viděla za celej život, a on jim to prostě dal.
Okna Velrybího břichu svítila na ztemnělou ulici jako maják lákající všechny ubožáky, co se uprostřed noci shání po kusu žvance. Perla proklouzl k zadnímu vchodu a zabušil. Dian ho vpustil do zšeřelé kuchyně.
„Jen pojď, něco tu pro tebe mám,“ zasmál se Dian a vylovil z dózy kousek lékořice.
„Já pro tebe taky něco mám,“ předal mu Perla prázdný flakónek, ze kterého ještě trochu táhla voňavka. Lékořici si zatím strčil do kapsy, kde ji nejspíš zapomene.
„Tak jak ti to šlape?“ vrátil se Dian k drhnutí pánve.
„Řeknu ti, kámo, tenhle večer…“ vyhoupl se Perla na stůl vedle něj, „zatraceně divnej. Jako že furt čekám, kdy se probudím.“
„Nějaký problémy?“
„Vlastně ani nevim. Ale vypadá to, že jsem se chyt nový party.“
„Á, s tím tvým šamstrem? Jak to bylo, Eagil?“
„Není to můj šamstr,“ dloubl ho Perla do žeber, „a ne. Krugga a pár dalších. To mi připomíná…“ zalovil v měšci od Uldariona a odpočítal dvacet zlatých, „to je pro tebe. Víš co, za všechny ty polívky zdarma… a žes byl hodnej na mámu a tak…“
Dian vykulil oči. „Perlo, to je hrozně peněz, to přece… to nemůžu přijmout.“
„Hele, neštvi mě. Tady jednou mám šanci pro tebe udělat něco hezkýho, tak mi to nekaž.“
„Tak… díky. Kde jsi vůbec přišla k takovým penězům?“
„No, asi jsem se chytla správný party. Ta první práce nám hodila slušný prachy… Není to nic nezákonnýho!“ dodala rychle, když si všimla Dianova výrazu, „jenom prostě… prácička pro někoho, co potřeboval něco vyřešit… vyčistit kousek stok… jo, to je vono, my jsme taková uklízecí četa.“ Nebyla to tak docela lež. Jasně, ten někdo byl největší zločinec na ostrovech a to uklízení zabití mantichory, ale to Dian nepotřeboval vědět. Bude se mu líp spát, když to vědět nebude.
„Takže to není nezákonný, ale stejně mi neřekneš, o co jde. To mi tak málo věříš?“
„Znáš to, jak to v tomhle městě bejvá, obchodní tajemství, lidi se nechtěj prokecnout… Každopádně to s nima chvíli potáhnu,“ změnila Perla téma, „Víš co, dokud to sype, byla by škoda takovou práci pouštět. Takže možná budu nějakou dobu pryč.“
Dian si povzdechl. „Hlavně mi na sebe dej pozor. A stav se, až budeš mít zase cestu kolem.“
Venku Perla vytáhl umolousanou lékořici z kapsy a vsunul si ji do úst. Pak vyrazil zpátky do přístavu, kde nechal zbytek. Krysy, tak je Uldarion nazval. Bylo načase zjistit, jak od něj dostat víc sýra.
Perla stála před jídelnou Velrybí břich a horlivě prohledávala četné kapsy svého kabátu. Notak, někde musí být něco vhodného.
Začalo to jako snad všechno, co se týkalo Diana - jako hezké gesto. Když ji tenkrát našel brečící ztracenou v davu a nechal ji sedět u svého stánku, dokud ji tam nenašla vystrašená mamka, vnutil jí kousek kandovaného ovoce "na uklidnění" - což na pětileté děcko samozřejmě fungovalo. Trval na tom, že za pomoc nic nechce, takže se mamka musela spokojit s tím, že v následujícím týdnu alespoň jednou denně zašla ke stánku, aby mu ještě jednou poděkovala. Teď zpětně si Perla říkalo, že v těch návštěvách už tehdy bylo něco víc, ovšem jeho dětské já to bralo jako otravnou povinnost. I tak se tehdy prohrabala svými poklady a věnovala Dianovi perleťový knoflík jako poděkování. On se zasmál a na oplátku jí dal kousek cukrkandlu.
Rychle se z toho stala tradice. Vzájemné návštěvy byly stále častější (pak za ním dokonce mamka začala chodit sama a trvalo příliš dlouho, než Perle došlo, že je za tím víc než přátelství). Dian od Perly za ty roky dostal knoflíky, škeble, korálky, staré klíče, rybářské splávky, zajímavé kameny, pírka a hromadu dalších drobností, které shromažďoval ve velkých sklenicích na poličce. Na oplátku od něj ochutnala spoustu laciného cukroví, které jí někdy umazalo prsty, někdy slepilo zuby, ale vždycky potěšilo.
Když spolu sledovali, jak mámino tělo nakládali na pohřební vor a ani se nesnažili zakrývat slzy, vtiskla mu do dlaně jednu z máminých náušnic (druhou si připevnilo na řetízek a dosud nesundalo). Dian popotáhl a vylovil z kapsy balíček mátových bonbónů.
Za posledních pár měsíců se našlo málo příležitostí k návštěvě. Co se Perla dal dohromady s Krysami, stále častěji je práce zatáhla mimo Alassyr. Zároveň se mu tím ale výrazně rozšířil repertoár dárečků pro Diana. Při poslední návštěvě mu takhle věnovala šupinu z baziliška (dostala za ni karamelku).
Takže se teď zuřivě probírala poklady, které nashromáždila za poslední tři týdny. Zlomená šipka z kuše? Ne... Prázdný flakónek od lektvaru? Ne... Co tenhle zub? To by šlo.
Do kuchyně ji pustil Gil. Za ty roky si ji pamatoval on i ostatní kuchaři. Houknul na Diana vrátil se k porcování ryb. Perla se rozběhla k Dianovi a ti dva se srazili v medvědím objetí. Cítila z něj koření a mýdlo a slabý závan rybiny.
"Mám pro tebe dárek," usmálo se Perla a otevřelo dlaň, "tohle je zub suchupíra pralesního. Před týdnem jsme ho ulovili kousek od Makabaa, likvidoval tam úrodu."
Pocuchal jí vlasy jako za starých časů. "Taky pro tebe něco mám." A vytáhl z dózy kousek barevné hmoty na špejli. Tradici bylo učiněno zadost.
