#fluffity

[princessanneftw]

Princess Anne, Colonel of the Blues and Royals, and Sir Tim Laurence attending the final evening performance of The Sword and The Crown Military Music spectacular in London on 22 July 2021

[karle-pls]

Ehm... hahá, moje první dokončená fanfikce s Vinnetouem a Old Shatterhandem :-) Zároveň po deseti letech a mnoha desítkách tisíc slov napsaných do šuplíku první věc, co někde zveřejňuju... oh no :D

Je to good ol´ ASMR trash, just the way I like it. Notak třeba se najde někdo, kdo si nebude myslet, že je to naprostá sračka, to by bylo hezké, ale jako není to nutné :D

Btw ocením návrhy na název, pač já a názvy se poměrně dost míjíme.

            Jste taky jenom člověk, sir! Mohlo by se vám stát něco lidského.

Lidského? Old Shatterhandovi? Nestrašte.

Ironicky jsem se ušklíbl, když mi hlavou táhly tyto věty, které jsem čas od času slýchal. Potom se celý můj obličej zkroutil nevolí, když jsem si začal protahovat ramena. Propnul jsem záda ve snaze uvolnit ztuhlost, kterou jsem v nich pociťoval. Místo vytoužené úlevy se ale dostavila ještě křeč do nohy, kterou mi nedávno jeden nerozvážný indián probodl nožem a dosud se rána zcela nezahojila. To bylo tedy ráno.

Nestávalo se mi naštěstí často, že bych se cítil takhle rozlámaně. Ovšem když bylo chladno a velmi sychravo jako právě dnes, stará zranění o sobě dávala vědět, v čele s mými pohmožděnými, medvědem podrápanými zády. Rána už se dávno zajizvila, ale to jí nebránilo v tom, aby mě ještě znova a znova trápila.

Vyškrábal jsem se na nohy, začal kroužit rameny a všemožně se kroutit, jen abych zahnal nepříjemnou strnulost v šíji. Mohl jsem si to dovolit, protože zde kromě mě nikdo jiný nebyl. Jinak bych takové divadlo na odiv pochopitelně nedával. Nebylo by mi vůbec po chuti, aby se kolem táborových ohňů začalo vykládat, že Old Shatterhand po ránu pajdá jako stará indiánka, které loupá v zádech. 

Znenadání jsem na rameni pocítil lehký dotek něčí ruky a leknutím jsem div nezařval. Byl jsem natolik zaujatý praskáním svých obratlů, že jsem si vůbec nevšiml Vinnetoua, který se vrátil ze své obchůzky. Na moji obranu, když Vinnetou nechtěl být slyšen, tak si ho nevšiml nikdo, ani ten nejlepší a nejpozornější zálesák. On samozřejmě věděl všechno o mých zraněních, byl to nakonec on sám, kdo mě po útoku medvěda našel a vyrval z drápů jisté smrti. Přesto jsem se cítil zahanbeně, že byl nyní svědkem mého směšného křepčení. 

Kde přesně byl, to jsem nevěděl, protože byl pryč, už když jsem se probudil. Nyní na sobě nedal znát ani špetku pobavení nad mými prostnými cviky ani nad tím, jak nepřipraveného mě zastihl, za což jsem mu byl vděčný. S vážným výrazem na důstojné tváři si sedl k malému ohni, který zde nechal rozdělaný, a začal se zaobírat hrstkou rostlin, které si přinesl z lesa. Rozpačitě jsem si odkašlal a sedl si naproti němu.

“Ehm. Dobré ráno,” pronesl jsem, aby řeč nestála. Bylo to samozřejmě bezpředmětné, pouhý můj neblahý zvyk začít mluvit, když jsem se cítil nesvůj. Vinnetou na to nic neřekl, jenom pokývl hlavou. Ještě chvíli jsem roztržitě poseděl, ale potom už mě napadlo, že bych taky mohl být nějak užitečný. Chystal jsem se tedy vstát s úmyslem přinést něco k jídlu. Vinnetou mě ale nečekaně zadržel.

“Můj bratr nechť zůstane sedět a sundá si košili,” přikázal mi. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděl.

“Proč… proč bych si měl sundávat košili? Na to je moc zima, jenom dojdu pro - ”

“Šárli je otužilý jako vydra, nemusí se ničeho obávat,” přerušil mě Vinnetou a zdálo se mi, že v jeho tmavých očích přece jen přeskočila jiskřička pobavení. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem si z pohledu na rozemnuté byliny mezi jeho prsty dal dvě a dvě dohromady. Nejednou mi nabízel, že mi s bolestí staré rány pomůže, když jsem ho ale vždy odmítl, dál nenaléhal. Zřejmě se rozhodl, že se tentokrát nebude ptát. 

“Vinnetou, vážím si toho, ale - “ Avšak Apač zvedl velitelsky ruku, čímž mě umlčel.

“Vinnetou již zná všechny tvoje vytáčky,” pronesl přísně a já pochopil, že nemá smysl odporovat. Nerozhodně jsem na něj okamžik hleděl, potom jsem si poslušně - ač rezignovaně - sundal košili a posadil se se zkříženýma nohama. 

Tušil jsem, co má Vinnetou v úmyslu. Mnohokrát jsem již podobné techniky sledoval, především v Orientu, ale také mezi indiány. I v Evropě se v posledních letech něco podobného šířilo ze Švédska, ovšem zdaleka se nedalo říct, že by si tato metoda získala důvěru veřejnosti, a v tomto případě také moji. Nechtěl jsem ale Vinnetoua urazit nebo být neuctivý k jeho tradicím, takže jsem byl plně rozhodnutý bez mrknutí oka vydržet vše, co bude - jistě v nejlepší víře - provádět.

 Obešel několika kroky oheň a klekl si vedle mě. Potom vytáhl z ohniště oblý kámen, který tam zřejmě pro tento účel měl již připravený, a přiložil k němu dlaně. Vše prováděl s jakousi tichou obřadností a já mimoděk upřeně sledoval každý jeho pohyb. Po několika okamžicích se jeho pohled setkal s mým, když pronesl:

“Vinnetou není léčitel. Toto je pouze pro Šárliho. Mám tvé svolení?”

  Apač znal můj postoj k tomuto tělesnému léčení, musel to vytušit i z mých vyhýbavých odpovědí, kdykoli mi ho nabídl. Pokud se přesto rozhodl, že na to nebude dbát, musel k tomu mít pádný důvod. On mou důvěru měl a to plnou. Pokud bych tedy někdy někoho nechal dotýkat se mne tímto způsobem, mohl to být jedině on. Neváhal jsem a souhlasně přikývl. Vinnetou také lehce kývl v odpověď a přesunul se za mě.

Očekával jsem, že mi položí dlaně na záda, nestalo se ale tak. Ovanula mě slabá, neurčitá bylinná vůně z rostlin, které měl rozetřené na zahřátých rukou, a cítil jsem na kůži nejasné známky jejich tepla, avšak ani trochu se mě nedotýkal. Jaksi podvědomě jsem vnímal, že dlaněmi zvolna pohybuje nad mou pokožkou nejdřív na ramenou, a potom na šíji, na bedrech a zase zpátky. Někdy se mi zdálo, že opisuje malé kruhy, jindy nechal dlaně bez hnutí. Byl jsem zaskočený zdaleka ne nepříjemným pocitem, který ve mně jeho počínání vzbuzovalo. Po páteři mi přeběhlo zvláštní mravenčení a já se nedokázal ubránit zachvění, nebylo to ale chladem. Vinnetou na chvíli přestal, jako by čekal, jestli se přece jen nezačnu bránit. Když se tak ale nestalo, zase pokračoval.

Nedokážu přesně říct, jak dlouho to trvalo. Z Vinnetouových rukou do mého těla proudilo teplo a uvolnění a já se přestal zabývat časem. Dokonce jsem se přistihl, že jsem zavřel oči. Po nějaké době mi Vinnetou skutečně dlaně na záda položil. Nejdřív jen lehce přejížděl po kůži, a potom postupně přidával na síle, ale ne do takové míry, aby to bylo byť vzdáleně bolestivé. V mnohém se jeho technika lišila od toho, co jsem vídal v lázních či na sportovních utkáních v jiných zemích. Místo kroužení dlaněmi a hnětení postižených svalů pohyboval rukama beze spěchu po povrchu kůže. Na některých místech se zastavil, zatlačil, postupně tlak opět povolil a přesunul se dál, to vše s velkou trpělivostí a pečlivostí. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mohl poznat, kde cítím bolest a napětí nejvíc, avšak z jeho cílených pohybů jsem musel usoudit, že to ví. Zaujal mě i rytmus hlubokých nádechů a výdechů, kterými to provázel, a sám jsem bezděky začal dýchat podobným, soustředěným způsobem.

Byl jsem tak ponořený v tomto uspokojivém stavu uvolnění, že jsem si nevšiml, když se Vinnetou potichu o kousek posunul vedle mě. Až když mi položil jednu dlaň na prsa, trochu polekaně jsem otevřel oči. Druhou ruku nechal na mých zádech.

“Můj bratr může nechat oči zavřené,” zašeptal Vinnetou tiše, vzhlédl ke mně a usmál se. Tím spíš jsem ale nedokázal udělat, co mi řekl. Nemohl jsem hned odtrhnout pohled od toho vzácného úsměvu. Měl jsem dojem, že je spokojený s tím, jak jeho léčivá seance probíhá. A já jsem nemohl popřít, že mi to bylo daleko příjemnější, než jsem očekával, dokonce se obával. Za krátkou chvíli jeho rty opět nabyly svého obvyklého vážného tvaru. I přesto jsem dál sledoval jeho soustředěnou, klidnou tvář, dokud mi pohledem a kývnutím hlavy nenaznačil, že mám oči opravdu opět zavřít. 

Nepokoušel jsem se ani hádat, jaký byl význam této techniky, kterou Vinnetou právě vykonával. Dlouhou dobu spočíval jednou dlaní na mé hrudi a druhou na zádech, několikrát pozici rukou na obou stranách o jeden či dva palce změnil a to samé opakoval i na druhé polovině těla, když si klekl po mém druhém boku. Jasně jsem ale cítil, že tím něco sleduje a ví dobře, co dělá, odevzdal jsem se tedy v důvěrné nevědomosti jeho záměru, ať byl jakýkoli. Věděl jsem s jistotou, že mi nechce nijak ublížit, a to mi stačilo.

Když byl s tím zřejmě hotov, položil mi obě dlaně na šíji, kde je nechal bez pohnutí několik minut spočívat. Potom ruce z mého těla konečně sňal a tiše se postavil na znamení, že je hotov. Pocítil jsem nečekané píchnutí lítosti a zklamání, že už je konec, rychle jsem ho ale zahnal. Teprve tehdy jsem si uvědomil, o kolik jsem změnil svůj původní názor. Tak dlouho jsem se bránil Vinnetouovým nevtíravým nabídkám a teď bych ho málem chtěl prosit, aby ještě pokračoval. Musel jsem se nad tím pousmát.

Všiml jsem si, že mě Vinnetou upřeně pozoruje.

“Cítí se můj bratr lépe?” otázal se. Musel jsem si trochu odkašlat, abych byl schopný zase se začít soustředit na okolní svět, od kterého mě jeho teplé dlaně tak příjemně odvedly.

Nevěděl jsem ale, co mám odpovědět. Napětí v mých pohmožděných zádech téměř zmizelo, ale to byla jenom část účinků, které jsem na sobě pozoroval. Kromě tělesných zde byly i duševní, neboť jsem si byl jistý, že pro nikoho jiného by Vinnetou nic podobného neudělal. Že se k tomu odhodlal, bylo známkou, jak blízko ke mně se cítí, a to vědomí mě naplňovalo vděčností a něžnou náklonností tomuto pozornému, citlivému muži, kterého by kdejaký cizí člověk označil za násilného divocha. Přikývl jsem alespoň a rychle přemýšlel, jak srozumitelně popsat, o čem jsem uvažoval, ale zřejmě pochopil i beze slov. Z jeho tváře bylo patrné zadostiučinění, že překonal mou tvrdohlavost a přiměl mě ocenit metody jeho léčitelství.

Potom sklopil významně pohled a zahleděl se na mou nešťastně pošramocenou nohu. Nechtěl tím snad říct, že se hodlá věnovat i tomu? Záda byla jedna věc, ale nechat ho zápolit s nohou, která celý den trčí v nevábné botě?! Moje panika musela být evidentní, záhy jsem však pochopil, že si ze mě jenom utahuje. Otočil se směrem ke koním, já jsem ale dobře slyšel hrdelní uchechtnutí, ze kterého jsem usoudil, že můj výraz ho dobře pobavil. Nebudu zapírat, že jsem si oddychl. Zavrtěl jsem odevzdaně hlavou, přiložil na ohníček a čekal, než přinese Vinnetou něco k vytoužené snídani.

[princessanneftw]

Tim Laurence and Princess Anne photographed at the Gatcombe Horse Trials in 2016

[princessanneftw]

Just realized that the lockdown means that Tim hasnt had a haircut in a while, so his hair must be longer and extra fluffy and Anne gets to play with it

I think there’s going to come a point where she’ll have cut it for him, and I wonder just how skilled she is a a barber 😂

[theringleader]

I think I'm gonna write some Courf/Jehan fluff, now. Hope you don't mind

[neverthesamelove]

Warm In December

A/N- Another Claire story about Magnus and Maria.  This was written when Claire was missing Tom, during their separation.  She had never had the joy of spending Christmas with him, of having the future she wanted with him and this was her way of dealing with that.  That being said...forgive this fluff. I blame it on the Christmas spirit.  Just fluff, fluff, fluff!

: )

Warm in December

They had woken up to Teres crying before dawn, Maria had gone and gotten her and brought her into bed with them and fed her while they all went back to sleep.  She woke up a couple of hours later with Magnus’s hand on her hip, his eyes open and smiling at her and the sleeping baby.  “She sleeps just like you,” he whispered.  Maria blinked awake and realized that her arm was above her head and Teres’ was just the same way.  “Don’t move, I’m going to get the camera,” he whispered as he carefully got out of the bed and tip toed into the living room to get the camera.  He came back in and snapped a couple of pictures of Maria and Teres, sleeping like twins in the exact same position.  He giggled as he looked at the images on the back of the camera.  “I can’t believe she is 3 months old already,” he murmured as he put the camera down on the night table and slid back into the warm bed.  Maria turned on her side facing him, the sleeping baby still in between them.

“I know, she has grown so much.  I can’t believe we are going to have our first Christmas with her,” she whispered, looking back at the beautiful little girl with her full head of blond curls.  Magnus leaned over the baby and kissed Maria, smiling against her lips.

“Shall we get a Christmas tree today?” he asked her as he held her face.

“Yes, I think we should,” she smiled back at him.

 Magnus had gone out for a run while Maria made coffee and read the paper.  It was a cold morning, Maria had to get her wool sweater on  to try to warm up.  Even sitting on the sofa with the baby on her chest, she was still cold.  When Magnus got home, he refilled her coffee  cup with fresh hot coffee and then he took a shower.  He had made them french toast, like he did most mornings he was off, and they had snuggled up with Teres on the sofa.  Maria had winced when his phone buzzed.  He hesitated and looked at her and then answered it.

“Martinsson,” he said, his arm still around Maria, stroking the babies hair as she slept on Maria’s chest.  “”What?” he said sitting up slightly and taking his arm from around Maria.  “No, you’re joking… it’s on my desk.  Dammit, you won’t be able to find it.  I have the files on my computer… Shit…” he said standing up and running his hand through his hair.  “Yes, I’ll be right there.”  He disconnected and looked at Maria.  “I have to go in, not for long, but this has to be done today.”  He saw her disappointment. 

He sat down next to her and put his arm around her again.  He kissed her forehead.  “I’ll be back before lunchtime and we can go and get a Christmas tree, yes?”  She smiled at him and hoped he would be able to keep that promise.  She had spent more than one time waiting for him to get home from work.  Still, she knew his job before she married him, she knew the kind of hours he had to keep, and he was worth it.  It had begun to get more difficult since the baby had come.  She never had a break, she was always with Teres, and even though she was a good baby, she still missed just having time to sit and read a book or try a new recipe without a little person being attached to her.

“Yes, we’ll be here waiting for you,” she told him as he leaned down and kissed her on the mouth and then kissed Teres on the curly head.

It was now after 3:00 and the sun would be setting in less than 30 minutes.  She really didn’t envision herself trudging a baby around in the dark looking for a Christmas tree, but that was what was going to happen.  She heard the door open and she stood up to meet him.

“I’m sorry, I’m sorry,” he said, hurrying into the kitchen and taking her hand as he leaned down to kiss the baby.  “Are you ready to go?  Here I’ll take her, you have been holding her all day,” he said as he scooped the baby from her arms and went to put her in her car seat.  “Grab your coat, it will be dark soon,” he said rushing Maria out the door.

“Alright, alright.  Good lord Magnus, it’s all or nothing with you!” she teased.  They drove to a tree lot not far from their house.  Magnus carried the baby as they walked around the lot. They looked at the trees, nothing looked good.  Everything was too tall or too bushy or too crooked. 

Magnus leaned down to Maria and joked, “These trees are all horrible, we can’t have one of these trees for Teres’ first Christmas.”  Maria looked up at him and laughed as she wrapped her arm around his.

“You know she isn’t going to remember this, don’t you?” she said as he smiled down at her.

“Yes, but we will remember this and you will take pictures, we can’t have her thinking her parents chose a horrible tree on her first Christmas!”  She squeezed his arm as they walked back to their car and he put the baby back in her seat.

“I think there is only one other tree lot in town and it will be dark if we don’t find one there,” Maria said concerned.

“There are lights at these places Maria,” he said sarcastically.  “We can drive over to Tomelillia  or even Malmo if necessary.  Don’t worry.”  He looked over at her and smiled. 

When they got to the next tree lot, Magnus put on the baby sling and Maria put Teres inside.  It was really starting to get cold and the more covered Teres was the better Maria felt about it.  She never thought she would be this nervous with a baby, she never thought she was this nervous at all.  Magnus looked at her askance, knowing she was worrying about the cold, and he put his arm around her shoulder and pulled her close to him.

“She’s fine Maria.  Let’s find a tree,” he said moving them into the tree lot.  Just as they walked through the fence, his phone buzzed.  He stopped in his tracks and looked at her.  She shrugged her shoulders at him and walked to look at some of the medium sized trees.  She saw him stay by the fence, run his hand through his hair. She watched his lips get tight and she knew he was annoyed.  Maria walked farther away from him, she didn’t want to hear what he was talking about, she didn’t want to hear the annoyance in his voice.  She stopped at a tree that was almost perfect.  She walked around it, examining it carefully.  It was about 6 feet tall, it had a straight top and straight trunk, and the branches were spaced almost perfectly for all of her ornaments.  She turned to see where Magnus was and she waved him over.  He was still on the phone, but he walked toward her, one hand on the babbling baby on his chest.

“Kurt, I have to go.  I’ll be there as soon as I can, but I have to go…” Maria heard him say.  Her heart fell.  She decided not to say anything to him about it, she wanted him to see the tree.

“What about this one?” she said running her hands along the smooth branches, feeling the soft needles caress her hand like a brush.

“This one is really nice, I like this one,” he said as he moved Teres up to look at the tree.  “What does the little one think of this tree? Huh?” he asked her as he leaned down to the baby, brushing his lips against her cheek and holding her little mittened hand.  Maria smiled at him asking a 3 month old if she liked a tree.  She quickly took out the camera and got a picture of the two of them with the nearly perfect tree, then she gave the camera to Magnus and he took a picture of all 3 of them with the tree in the background. 

“Those long arms are useful for so many things,” she said as she bumped him with her hip and put the camera back in her purse.  “Let’s get this one,” she said as she went to find the attendant.  They got the tree tied to the car before Magnus told her he had to go back to the station for one quick thing.

“One quick thing?  I never knew you were a comedian Magnus,” Maria said as she reached back to sooth Teres.

“No, really, it will be quick.  We can stop on the way home and you can come in with me.  I promise, it will be fast,” he said while looking from the road and then back to her.  She smiled at him, knowing it would take far longer than he thought it would but she would go none the less.  She hadn’t been to the station since Teres was born, she hardly felt like she got out of the house since Teres was born.  It was dark when they pulled up at the station.

“Will the tree be ok out here?  I mean I would hate for it to get stolen,” Maria said as Magnus got the baby out of the car.  Maria grabbed the diaper bag as Magnus said, “No one steals a Christmas tree in front of a police station Maria,” and he laughed.

Just inside the doors they were met by the ladies at the front desk.  They had seen them coming and they were so happy to see Maria and the baby. Ebba gave Maria a long hug.  Magnus turned Teres around so that Ebba could see her and he smiled a proud Papa smile.  Ebba reached up and removed Teres’ hat so that she could see the abundant blond curls on her head.

“Oh my word, Magnus, she has your hair!” Ebba said as she touched the soft angel curls on her head.  Teres started to fuss and Maria figured she probably needed a diaper change.

“We’ll stay here,” Maria said taking the baby from Magnus, “You go and be quick!”  Magnus leaned down and kissed Maria’s head as he fixed the strap of the diaper bag on her shoulder.  “Is there somewhere I can change her Ebba?” Maria said turning toward the front desk. 

“Here, follow me dear,” Ebba said.  Maria went with her and changed Teres’ diaper and then she sat down to talk to Ebba, handing the baby to her.  They talked about motherhood, and babies and never having a free moment, and Maria smiled as her little baby quietly looked at the station round her.  More people came by to see the baby.  News traveled through the station that Magnus’ wife and baby were there and everyone wanted to see them.  Maria smiled and made small talk, being there made her remember how much she enjoyed working at the station.  It was like a family, a family that was grumpy sometimes, and always had a problem with the way things were being done, but a family none the less.  The phone rang and Ebba picked it up.

“Yes, I’ll send her up Magnus.  But you have to promise to bring them to work more often, maybe they can come for lunch instead of you going home.  Alright, alright,” Ebba said with a smile.  “He wants you to go upstairs to his office.  I guess you will be wanting to take this gorgeous baby with you…”

“Yes, I do like to keep her close,” Maria said with a laugh.  She gave Ebba a hug and promised to come for lunch more often, she told her she would see her at the Christmas Party. 

When Maria got to Magnus’ office  she was met by Anne-Britt and Nyberg.  They looked at the baby and hugged her, asking how she had been, and cooing at the baby.  Magnus was frantically working on his computer as she talked to them and then she saw Kurt coming out of his office and see her.  She smiled at him and he came and gave her a hug, looking down at the baby in her arms.

“Hello Maria, well isn’t this little lady beautiful,” he said taking the babies hand in his.  “She has grown so much, how old is she now?” Kurt asked.

“3 months, the time has really flown.”  Maria looked over to see Magnus grab a document out of the printer and grab his coat.  He came around his desk and handed the paper to Kurt.

“Here it is, now we really do have to go.  This was my day off and I’ve spent more time here than with my family!” he said moving Maria out of the office.

“But Magnus, we wanted to talk to Maria and the baby!” Anne-Britt protested.  Maria lifted her hand to wave at them as Magnus moved her toward the stairs. 

“She and the baby will be here at the Christmas Party, you can talk to them then!”  Magnus said over his shoulder, raising his hand to them.  Maria giggled at him beating a hasty retreat.

“You weren’t kidding, that was quick!” she joked to him as he took the baby from her.

When they got home Magnus took the tree off the top of the car and set it up in the living room.  After dinner they put on Christmas music and decorated the tree, Teres sitting in her little baby swing watching all of the lights go on and ornaments dangle from the branches.  When it was finished Magnus pulled Maria down onto his lap and held her tightly.

“You picked a beautiful tree Mrs. Martinsson, I can’t believe we got it up and decorated!” he said kissing her head through her hair.

“I can’t believe it either since you almost put in a full day at work as well!” she said as he tickled her side.  Just at that moment a song came on that he knew she loved, Warm In December sung by Julie London.  Maria loved all of the old American songs from the 1950’s and 60’s and Magnus knew it.  He stood up and held her as they danced to the music bathed in the white light of the Christmas tree.  Teres began to fuss and Maria picked her up, putting her in Magnus' arms.    Magnus held onto both of them and swayed to the music. He leaned down and kissed Maria, gently, feeling her warm lips part for him.  He held Teres with one hand and his other hand was on the small of Maria's back, pressing her body against his.

“I think this is going to be a wonderful Christmas,” he said as he kissed Maria, baby Teres reaching up and touching her father’s stubbly chin.

♥

  Photo by: Helena Wahlman/imagebank.sweden.se

[ibuiltthesunforyou-blog]

I-I'm ddying..

Someone give me f-faberry fluff... Please anything