V poslední době cítím, že mám nějak více urovnané priority. Začínám se opět soustředit a vnímat to, co vnímat potřebuji. Hladina, jakoby byla klidná, i když pod ní, je moře stále živě rozbouřené, všechno se děje a děje se to nenadále rychle.Přesto mě ta rychlost nestrhává, nemám pocit boje s proudem, ani se mu nepoddávám. Žiju.
Mám pocit, že bych za tohle všechno měla být strašně vděčná. A taky, že jsem. V tuhle chvíli mám skvělého přítele, pohodu v rodině, studuju a neupadám do zlých stavů. Jsem opravdu vděčná, můžete tomu říkat, bůh, osud, náhoda. Sama nevím. Ano, doprovází to strach. Strach, že je to růžové jen na chvíli že spokojenost bude pomíjivá. A díky tomu strachu je potřeba být ve střehu a pracovat na udržení spokojenosti. Doufám, že i vy jste spokojení, nebo na tom pracujete :*