#glosa

[basicallyanotherwitchesthing]

Plutarco - Los Misterios de Isis y Osiris - Glosa - 1976

[jorgema]

La odisea de vivir: «Somos una semilla»

~ Fruto daremos luego de mucho vivir, y florecemos a pesar del clima, incluso en medio de la tempestad. Porque germinamos gracias a las manos de alguien más, al esmero de quien, con amor, nos cuidó pacientemente. Llegamos al suelo que nos protegerá por causalidad y virtuosa divinidad. En esta odisea poética, en la cual, «Somos una semilla».

— Glosa inspirada en «Somos» de Mariela Tax (Quetzaltenango, Guatemala) || @jorgema

[mechaprimaverablog]

...la infancia: construcción interna y errabundeo externo, convalescencia de la nada, verdad corporal contra mentira social, esperanza de goce contra decepción generalizada, la misa de los domingos, la persecución, tortura y muerte de langostas y sapitos entre los árboles del fondo, las noches espantosas bajo el crucifijo que cuelga de la cabecera de la cama adornado con ramas de olivo seco del último domingo de Ramos, los camisones blancos de tías, primas, abuelas, los tíos que toman cerveza fresca bajo los árboles, al atardecer, el silbato de los rápidos que atraviesa el pueblo llenándolo de trepidaciones, la infancia en la que ya Leto ha empezado a decirse, sin palabras ni conceptos, sin ni siquiera imágenes ni representaciones, ¿no?, "Esto no era lo que yo esperaba", "Todavía no es como yo pienso que debe ser", "No es posible que esto sea todo". 

Juan José Saer, Glosa, Seix Barral, Buenos Aires, Argentina, 2021. p.71.

[salovie]

“it will always be like this,

each of us going on

in our inexplicable ways

building the universe.”

From “Song of the Builders” by Mary Oliver

Little and loving, entirely trusting,

I make the lines and you color them in,

thank me with a kiss, and

it will always be like this,

if I rehash the past, that is.

The truth is sadder but lovelier.

Paths are still being drawn,

each of us going on,

finding ourselves further apart

than we’ve ever strayed,

following instincts and hearts

in our inexplicable ways.

But as you grow up and away

my world expands too;

I won’t live in reverse while you’re

building the universe.

[vhlavemitoznelolip]

Krize správného umístění zubní pasty

Jsme vůbec správný pár, když jsme neměli žádnou krizi? Vždycky jsem si myslela, že žiju ve spokojeném kvalitním vztahu. Nedávno jsem ale zjistila, že nám chybí jedna zásadní věc.

“No, my jsme spolu čtyři roky, ale před rokem jsme měli teda krizi, tak to jsme se na pár měsíců rozešli a teď jsme zase spolu. Vy jste spolu tak dlouho, to jste taky určitě nějakou krizi měli, co?” Ne, neměli.

Když tak poslouchám ženy a dívky ve svém okolí, cítím se skoro ochuzena. Ochuzena o tu velkou dramatickou krizi spočívající v neslučitelných hodnotách, sledování cizích holek na Instagramu, neodkládání zubní pasty na správnou stranu umyvadla, nebo něčem podobně podstatném. Krize přijde, ti dva zjistí, že spolu absolutně nemohou být, rozejdou se, možná se vyspí s pár jinými lidmi. A pak zjistí, že naopak bez sebe absolutně nemohou být. Pak to chce pár velkých gest, nějakou dobu dobývání, protože “já jsem hrdá, ukážu mu, že se musí sakra snažit” - a velký romantický příběh velkého návratu je na světě. Jsou spolu, silnější než kdy dřív, prakticky nerozdělitelní. Alespoň dokud někdo ZASE neodloží tu zubní pastu na špatné místo.

My nemáme velká romantická gesta, nemáme rozchody, tudíž ani návraty. Když se někdo zeptá “A co vy, jak Vám to klape?”, odpovídám “V pohodě.” Protože je to tak. Z pohledů ale někdy vycítím “Jasně, paní má dokonalý vztah, beztak kecáš a doma dostáváš pěknou bídu.”

Možná jsem málo náročná. Mě je úplně jedno, kde taková zubní pasta leží, pokud je aspoň přibližně někde v koupelně. Je mi jedno, jestli po sobě poctivě zavíráš lahvičky od šamponů, protože já je stoprocentně nezavírám (těžký hřích, já vím). Tobě je to taky úplně jedno. To je důležité, protože přece jen žena je v páru ta osoba, která by měla mít ten pořádek nějak pod palcem. A hodně chlapům vadí, když to tak není. Tobě to naštěstí nevadí, jinak bychom tu krizi přece jen už měli. Zdá se, že tajemstvím úspěšného vztahu, je mít doma tak trochu nepořádek a moc to neřešit.

[williammoll]

Nicolás Guillén. Glosa. El son entero. [01]

[sentimentos-ilustrativos]

meu sertão

Sou, com orgulho, sertanejo E mesmo com a adversidade Não negarei minha cidade A qual, deixar, eu não desejo Dias melhores eu prevejo Na terra do meu coração Pois outra qualquer região Não me dará tanta alegria Eu sou grato a Deus todo dia Por ter nascido no sertão

— Douglas Vitório

[theconstructsworld]

“In the bleak midwinter, frosty wind made moan, Earth stood hard as iron, water like a stone;  Snow had fallen, snow on snow, snow on snow,  In the bleak midwinter, long ago.”

In the bleak midwinter, frosty wind made moan, Frozen land stretched onward, grazing vast unknown; Death had seized His victims, ‘neath the flawless snow, O’er the course of ages, they wallowed in their woe.

Earth stood hard as iron, water like a stone, Pious creations kneeled, worshiped godly thrones; Brave mortals endeavored, sought to end His reign, Foolish souls had perished, deaths were all in vain.

Snow had fallen, snow on snow, snow on snow, Spreading like a plague, that never ceased its flow; Ghastly army prospered, sealing certain fate, That freely crushed their prey, beneath their fatal weight.

In the bleak midwinter, long ago Mortal life is forfeit, you reaped what you sowed; Ever lost in limbo, the living should have fled, This land was never yours, it belongs to the dead.

Glosa by me using: --In The Bleak Midwinter by Christina Rossetti