23. 1. 2021
Více a více žen se mi přiznává, že přestože navenek se tváří srovnaně, sebevědomě a šťastně, ve skutečnosti netuší, kam se jejich život ubírá. Anebo rovnou vědí, že se ubírá směrem, který jim sice intelektuálně vyhovuje, ale uvnitř pocitově vědí, že to „není pro ně“.
Některé z nich se s tím vyrovnávají tím, že jsou stále více naštvané na všechny a všechno kolem, co nějakým způsobem vyjadřuje úspěch a pohodu. Někdy je ten hněv namířen pouze na muže a to často pod rouškou sofistikovaných teorií. Jak moc je psychologicky udržitelné, že jediný význam v životě člověk získává z toho, že někoho nebo něco nesnáší? Z mé zkušenosti hněv možná na začátku poskytuje atraktivní smysl života, ale po pár letech člověk zjistí, že hněv jako ďábel si se mnou hrál a ve výsledku ovládal on mě, než já něho, a sežíral mou duši za živa.
A další ženy řeší rozpor mezi intelektem a pocity tak, že si v určitý chvíli svého života přiznají, že v jejich dosavadním zaměstnání v marketingu nebo neziskovce z nich nebude teoretická fyzička nebo skvělá socioložka, ale přestane jim to vadit. Urovnávají si vztahy s rodiči, především se svým otcem, dají druhou příležitost mužům jako skupině, a uvědomí si, že nemá smysl 50 % populace planety hodnotit na základě jedné nebo dvou nepříjemných a bolestivých osobních zkušeností. Tyto ženy se vyrovnávají se svým stínem a démony. Začnou mít pokoru a začnou být spokojené s myšlenkou, že by si rády našly po třicítce partnera, který bude vhodným „materiálem“ pro založení rodiny a sdílený společných okamžiků v přírodě, kultuře anebo jen intimních chvil víkendových večerů společných večeří a usínání.
Odpuštění, druhá šance, pokora. Kdo by řekl, že jsou lepším lékem než stovky hodin u terapeuta?
