Co je dnes náboženství?
Každým dnem se blížíme rychleji k tomu, že Západní Evropa se stane více méně ateistickým kontinentem. Přestože v současné době Německou a jižní státy jako Španělsko a Itálie jsou stále velmi nábožensky orientované země, kde více než polovina obyvatel deklaruje, že patří k nějaké formě křesťanství, trend ukazuje, že každým rokem věřících ubývá. Absolutní počet věřících křesťanů v nějaké sociologické studii je jedna věc, druhá věc je, v co fakticky lidé věří a jak se chovají. A tady myslím, že faktická křesťanská víra umírá rychleji, než by se mohlo z absolutních čísel zdát.
Proč? Podívejme se například na to, jak katoličtí věřící ve Španělsku odpovídají při dotazech, které se týkají základních stavebních kamenů jejich víry. Schválně, kolik procent praktikujících španělských katolíků si myslíte, že věří v Boha? To je poněkud bizarní otázka, protože praktikující katolík, který nevěří v Boha, se zdá jako protimluv. Nebo aspoň se zamýšlíme nad tím, co takový "praktikující katolík" dělá v kostele, když recituje Otčenáše nebo dlouhé vyznání víry (tzv. krédo), které každý katolík zná nazpaměť a jež obsahuje všechny podstatné prvky toho, co tvoří katolickou víru. Podle výzkumu z roku 2008, pouhých 89 % praktikujících katolíků věří v Boha a 94 % věří, že Ježíš byl historická, reálně existující postava. Když se podíváme na ostatní čísla, jsou také zajímavá. Pouze 68 % těch, kdo pravidelně chodí do kostela a modlí se, věří, že Bůh vytvořil svět z ničeho. Dále 85 % těch samých lidí věří, že Ježíš byl božím synem, 83 %, že Ježíš vstal z mrtvých a 67 % věří na zázraky. Co mě trochu rozesmálo byl fakt, že více praktikujících katolíků věří, že v posmrtný život (72 %) než to, že po narození Ježíška přišly tři "králové" se nově narozenému Bohu poklonit a obdarovat ho vzácnými dary. Vážně je toto méně pravděpodobné pro praktikující katolíky než existence posmrtného života? Zvláštní. Stejně tak je zvláštní, že do dnešního dne se zachovala tradice mluvit o třech králech, přestože bible žádné krále nezmiňuje. Matoušovo evangelium však hovoří o tom, že narozeného Ježíše přišli navštívit mudrci z východu:
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ — Mt 2, 1–2
V řeckém originále (ano, Nový zákon byl napsán řecky, nikoli hebrejsky, ani latinsky, a už vůbec ne česky) je namísto slova „mudrci“ řecké slovo „magoi“. To historicky odkazovalo na „mágy“ z perské říše, nejspíše kněží tamního náboženství uctívajícího pradávného proroka Zarathuštru, který se narodil sedm a možná až dvanáct století před Kristem.
Nejen, že katolíci v Evropě začínají nevěřit na Boha ani na historickou existenci Ježíše, ale navíc v jejich rituálech a tradicích se objevují věci, které nemají s biblí nic společného a jsou výdobytkem náhody nebo postupného propojování křesťanských a místních pohanských zvyků. Asi jako, když jsme nedávno na Velikonoce malovali vajíčka. Odkud tato tradice pochází? Rozhodně ne z Bible. Rozhodně to není ryze česká tradice. Nejen, že malují vajíčka na Ukrajině, ale jak jsem se nedávno dozvěděl od své kamarádky z Íránu, tak v jejich kultuře slaví 21. března svátek Nového roku a co si myslíte, že mimo jiné na tento den dělají? Malují vajíčka. Protože většina původní pohanské slovanské kultury se utvářela kdesi na pomezí Indie, Íránu a stepích Uralu, nedivil bych se, kdyby malování vajíček jako tradice bylo staré i několik tisíc let. Přeci jenom vajíčka jsou symbolem nového života a slavnosti jara, jakožto symbolického období, kdy se příroda probouzí, staré umírá a nové se rodí. Ne náhodou také básník T. S. Eliot začal svou nejznámější báseň Pustina jakožto jeden z nejdůležitějších literárních počinů západního světa ve 20. století, slovy:
„Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti“
Pokud i oddaní katolíci přestávají věřit v existenci Boha a vnímají postavu Ježíše více a více nikoli jako historickou, ale jako mytologickou, co to znamená pro náboženství jako takové, a nás všechny? Čím se náboženství stává?
Nestává se překvapivě ničím novým, pouze se začínají projevovat prvky, které ve výsledky měli v běžném životě největší praktický vliv na život lidí: společenská role a tmelení společnosti.
Víme, že Islám se rozšířil od šestého století a dále díky tomu, že poskytoval tmelící funkci, která sjednotila Blízký východ pod jeden prapor, víru v Alláha. Podobně ve 4. století našeho letopočtu, v roce 325 se na prvním nicejském koncilu, který svolal římský císař Konstantin, rozhodlo o tom, že vztah Boha, Ježíše a Ducha svatého nejpřesněji vystihuje koncept Svaté trojice, a nikoli tehdy velmi rozšířené představy, že Ježíš byl nižším bohem než byl Otec Bůh, případně, že byl Ježíš stvořen později Otcem. Biskupové na koncilu si odhlasovali, že není možné, aby byl Ježíš nižším bohem, ani to, že Ježíš byl stvořen později, než existoval Otec Bůh? Proč? Vlastně mi ta argumentace přijde zajímavá, takže ji zde reprodukuji: Otec Bůh musí být dokonalá bytost, a proto se nemůže měnit. Pokud by se mohl měnit, znamenalo by to následující: pokud by se změnil k lepšímu, znamená to, že nebyl předtím dokonalý. Pokud se zlepšil k horšímu, znamená to, že nyní není dokonalý a nemůže být Bohem. Pokud potřeboval stvořit Ježíše, znamená to, že předtím nebyl dokonalý, a proto nemohl být Bohem. Z toho důvodu i Ježíš musel existovat od počátku světa,
Tvrdí se, že císař Konstantin konvertoval ke křesťanství poté, co ve snu před velkou bitvou viděl Ježíšův kříž, jak mu říká, že pokud chce vyhrát bitvu, musí nést symbol kříže. A tak císař nechal na štíty vyrýt symbol kříže. Jakmile Konstantin vyhrál bitvu a získal obrovské území na východě od Říma, konvertoval. Více cyničtí historici ale píší, že jeho konverze byla politickým tahem, aby rozlehlou římskou říši obsahující mnoho národů s mnoha místními zvyky mohl sjednotit pod jednu ideologii, kterou všichni budou sdílet, věřit v ni a uctívat.
Náboženství a především katolictví dnes a v následujících dekádách se dostane do role, kdy nevěřící lidé se budou stále ještě označovat jako katolíci či obecněji křesťané. Nikoli proto, že věří v Boha nebo Ježíše, ale proto, že vcelku rozumně uznávají, že Evropa byla posledních 2000 let stavěna na křesťanských základech. Všechno kolem nás - právo, kultura, umění, hudba, politika, filosofie, historie - je ovlivněno křesťanstvím a pokud bychom ve mžiku na křesťanství všichni zapomněli, byl by to obrovský kulturní šok a kulturní genocida. Křesťanství, minimálně v západní Evropě, bude častěji používat termín „kulturní křesťan“ nebo „ateistický katolík“. Podobně jako Židé čím dál tím více jsou sekularizováni, a proto nejen, že používají pojmy jako ateistický žid či sekulární žid, nýbrž také se Judaismus stává způsobem života, sadou kulturních tradic či nástrojem toho, jak v přetechnizovaném moderním světě si zachovat tradice našich babiček a dědečků, o které nechceme z mnoha důvodů přijít. V mainstreamových židovských novinách a sbornících se hovoří o tom, co se bude se Židy dít, když opouští náboženství a mnohem častěji se žení mimo svou tradici, což ortodoxní judaismus explicitně zakazuje.
Přirozeně konzervativní jedinci již nyní vnímají náboženství jako způsob, jak se připojit do sociálního kruhu podobně smýšlejících lidí. Lidí, kteří jsou skeptičí vůči současným trendům na levé straně politického spektra, jež s kladivem ruce se snaží ze všech sil zbourat vše, co by mohlo být asociováno s minulostí. Levicoví teoretici a umělci si své kladivo odůvodňují tím, že vše existující je poskvrněno prvotním hříchem patriarchátu, rasismu a sexismu. Jakmile totiž použijete aspoň jednu z těchto nálepek na cokoli, co nemáte rádi, dává vám to volné ruce k tomu, abyste to mohli zničit, ať už se jedná o neživý objekt nebo život člověka.
A tím se dostávám k tomu, co poslední rok a půl aktivně zaměstnává mou mysl. A to často na úkor mých povinností. Jsem přesvědčen o tom, že i když lidé se více a více stávají ateisty (nebo minimálně ztrácí náboženskou příslušnost), neznamená to, že se stávají méně religiozními. Ona náboženskost totiž v nás lidech zůstává, neboť jsme se se jako lidstvo vyvíjeli mnoho tisíc let pod náboženským vlivem a z mnoha důvodů bylo výhodnější mít ve své psychice takové vlastnosti, které člověka předurčovaly být nábožensky orientovaný. Důvody a vysvětlení vyžadují znalost evoluční teorie a přijetí současné teorie toho, že se biologie a kultura vyvíjejí navzájem. Stručně řečeno ale víra v to, že nad vámi někdo stojí (leží, lítá, jak pózuje Bůh?), dodávala částečně psychický klid v období nesnází a zároveń člověka nutila ze sebe vydat to nejlepší, protože pokud člověk dělá věci kvůli Bohu, je zřejmé, že pokud je silný věřící, bude se skutečně ze sebe snažit dostat jen to nejlepší. Inu a dělat celý život to nejlepší, co člověk dokáže, skutečně pomáhá v přežití a šíření genů zodpovědných za takové chování na své potomky.
Tyto „náboženské geny“ nefungují tak, že se člověk určitě stane katolíkem, židem nebo buddhistou. Ale projevují se tak, že člověk má určité psychologické potřeby, které se v závislosti na kultuře, ve které žije, bude snažit uspokojit takovým způsobem, jaký mu je dostupný. Mezi takové potřeby, které „náboženské geny“ mohou ve člověku vyvolávat, lze řadit potřebu mít na sebou někoho nebo něco, co bude člověk diktovat i radit, co má dělat; potřeba patřit do komunity podobně smýšlejících lidí; potřeba věřit, že život je něco více než jen hmota a materialistické uspokojování potřeb, tzn. to, co bychom dnes nazvali spiritualita apod. V neposlední řadě si myslím, že „náboženské geny“ v člověku vyvolávají potřebu svět a vše v něm vysvětlovat pomocí jedné jediné teorie, která postihuje a vysvětluje všechny prvky světa. Pro tradiční věřící je to pochopitelně Bůh, který tento psychologický požadavek uspokojuje. Jak se toto vše ale projevuje u lidí, kteří o sobě trdí, že nevěří v Boha a že s náboženstvím nechtějí mít nic společného?
V první řadě je třeba říct, že i tito lidé jsou náboženští, akorát se jejich víra projevuje jinak, na základě toho, v jakém prostředí vyrůstají a jakými hodnotami jsou ovlivněni. Mým odhadem, který však začínají potvrzovat i akademické články, je, že tito lidé bez náboženství našli své nové náboženství v politických ideologiích, konkrétně v radikálně levicových politických myšlenkách. Proč si to myslím? Struktura jejich politiky se velmi podobá klasickému náboženství.
V první řadě radikální levicová politika definuje, co a kdo je dobrý, a co a kdo je špatný. Marxismus zavedl namísto křesťanské osy dobro-zlo dnes již z módy vyšlé označení a dělení na proletáře a buržoazii. Prvotním hříchem buržoazní třídy bylo to, že jako podnikatelé vykořisťovali všechny ostatní tím, že byli kreativní, vytvářeli nová průmyslová odvětví, dávali lidem stabilní práci apod. Pochopitelně Marx a z něj vycházející teoretici takto růžově buržoazii, tedy kapitalisty a kapitalismus nevidí. Podobně jako náruživý náboženští reformátoři vidí vše pouze černobíle: buď je člověk proletář a je dobrý člověk, nebo je člověk kapitalista a je nevyhnutelně, neodpustitelně špatný. Dále radikální levicová politika operuje s mesiášským komplexem. Podobně jako současní Židé očekávají příchod skutečného Mesiáše a křesťané očekávají druhý příchod Ježíše, tak i radikální levicová politika věří v nutnost vykonání revoluce, která povede k utopické společnosti, kdy lidé se budou vzájemně milovat, nebudou válečné konflikty (ty jsou přeci jen kvůli kapitalismu, že, zeptejte se domorodců v Amazonii nebo Melanésii!) a obecně lidstvo se posune do nového stádia vyspělosti, blahobytu a racionality. Co jiného než mesiášský komplex měl komunismus ve 20. století, kdy skoro půlka světa věřila v to, že historie a ekonomika se vždycky vyvíjí v daných stádiích a že kapitalismus logicky (a podle teoretiků komunismu i zcela vědecky) musí nahradit socialismus, který povede k čistému komunismu, čímž se dokončí koloběh světa a nastane utopie lidstva? Nakonec náboženskost člověka se u zástupců radikální levice projevuje tím, že nutně potřebují být mezi svými, to znamená lidmi, kteří do posledního puntíku sdílí stejné politické a kulturní názory. Pokud se ocitnou v dosahu lidí, kteří jakkoli zpochybní jejich názory, začnou podobně jako náboženští fundamentalisté být agresivní, nebo začnou tvrdit, že opačné názory jsou kacířskými myšlenkami, které útočí na jejich nového Boha. Tímto novým Bohem jsou jejich vlastní pocity a emoce.
Přestože Giordano Bruno, Koperník nebo Kepler argumentovali zcela logicky, vědecky a dnes víme, že i správně, že naše planeta není středem sluneční soustavy, církvi jakákoli logika byla ukradená. Důležité bylo, že takové názory protiřečí dogmata víry, a šíření takových myšlenek musí být zakázáno a lidé, kteří takové kacířské myšlenky šíří, musí ideálně přijít o život, nebo aspoň být zavřeni někde, kde nebudou moct ovlivńovat druhé. Ve skutečnosti nešlo o úrážku Boha, proč by dřívější vědci hlásající teorii heliocentrismu museli být upálení. Šlo jednoduše o to, že takové myšlenky oslabovaly roli církve a ve výsledku narušovaly emocionální klid a pohodlí lidí, jenž pramenil z toho, že lidé díky Bibli věděli přesně, jak svět funguje a co se od nich ve společnosti přibližně čeká.
I dneska potřebuje tuto touho vědět smysl života a co se v životě od nás čeká něčím zaplnit. Protože náboženství je na ústupu a pro mnoho mladých lidí není dostatečně „cool“, obrací se lidé na módní teorie v politické teorii a filosofii. Potíž je v tom, že podobně jako katolická církev skoro dva tisíce let schvalovala vraždění Židů jakožto zabijáků Boha, tak i dnešní módní politické teorie určují zcela jasné protivníky lidu, kteří jsou zbaveni jakéhokoli lidství, a tak se k nim můžeme chovat de facto jak uznáme za vhodné. Když nenávist vůči nově zvoleným kacířům a zabijákům Boha přesáhne určité meze, dejme tomu zákon, dříve nebo později nová církev náboženských ateistů zavede zákony nové. A to takové, aby lépe reflektovaly jejich nové náboženské učení o tom, že to byl pouze bílý muž, které v zahradě Eden kousl do zakázaného jablka, a proto pouze on si zaslouží pykat za vyhnání z Ráje, kde se podle současného politického myšlení zdržoval podle vkusu radikálních levicových teoretiků a filozofů příliš, až příliš dlouho. A je čas, aby si onen Ráj užili i druzí.
Ráj je ale příliš malé místo. Brzy začne všem historicky utlačovaným být těsný. Proto začnou čistky a hádky o tom, kdo má na pobyt v Ráji větší právo, což v překladu nového náboženství radikální levice znamená, kdo byl historicky utlačovaný více. Budou to černošské ženy nebo hispánské ženy? Černoši z USA nebo z Blízkého východu, kde otroctví trvalo do počátku 20. století? Transexuální hispánská lesbička nebo transsexuální černošský gay? Bílý muž se bude bezzubě usmívat ze své cely v Gulagu a odříkávat si potichu zpaměti naučenou říkanku o jakémsi Ježíšovi, který byl kdysi ve 21. století podruhé ukřižován za to, že hlásal kacířské ideje o tom, že bychom měli hodnotit člověka nikoli podle barvy kůže, ale podle jeho charakteru.
Jóga, astrologie či veganství jsou krásné věci, ale ještě krásnější je vysvětlit, proč se od druhé půlky 20. století tak masivně rozšířily v Západním světě. Touha po tom, někam patřit. Touha mít jeden hlavní smysl a směr života. Touha zjednodušit morálku světa na dobré a špatné. A v neposlední řadě lenost, protože Jóga od počátku sloužila pouze k tomu, aby se hinduističní věřící mohli dobře rozcvičit předtím, než seděli hodiny, často i dny na jednom místě ve snaze při meditaci dosáhnout osvícení. Cíl bylo osvícení, nikoli sexy zadek v legínách kdesi v útrobách instagramu.