Podle jednoho rčení, je zvyk železná košile. Ovšem, ta psí je asi z oceli a ne ledajaké. Určitě nerez. Nejspíš tak třída 17, což má za následek to, že jak jen si čtyřnohej vládce vezme něco za svý, jen horko těžko se s tím, byť i jen ve výjimečnejch případech, loučí. A nikdy ne natrvalo.
Zvyk vozit si pacičky v autě? Ach jo. Jakmile se otevřou dvířka u řidiče, frajer naskočí, usadí se na zadní nožky pěkně k volantu a dělá, že bude řídit. Ostatně, je na ježdění zvyklý. Samo, následně se přesune na zadní sedák, ale to až po tom, co se ho páníček uráčí o to slušně a s pohlazením požádat. A co takový páteční odjíždění autem za..…, no za. Ouha. Tohle podvečerní, automobilní opouštění, je diametrálně jiný, páč, víno, zpěv a ženy. A pak taky jen horko těžko by psů neznalá krasavice chtěla mít u toho i chlupáče. V pátek je psí zvyk hold extra potíž.
Běžnej odjezd do fachy? Tady je přece dobrym zvykem se s pejskem tak krapet pošmajchlovat. A pohovořit. To jen proto, aby mu to krapet líp uteklo a taky proto, aby se mu mohlo přilepšit. Ouha, sem tam to ráno zaskřípe, není čas a tudíž na narušení symbiózy zaděláno. Pes nedostane svou ranní dávku mazlení. Žádný sladký poškrábání mezi oušky, žádný drbáníčko na plecích, nic. To má pak ten pes den na hovno. A to rád projeví. Z nudy něco rozmělní, převrátí, či zruší na padrť. Jojo, zvyky je třeba dodržovat.
Z korálků psích zvyků, co přinášejí horké chvilky i velkou radost zároveň, by šlo navléknout nejeden náhrdelník. Hezký, dlouhý, a blyštivý. O zvycích, co v pátek přejdou ve zlozvyky. Pátek, den zvyků.