uschi's ears.

[uschies]

kradenej deštník, kterej je nádhernej a jedinečnej. tak on každej deštník je jedinečnej, už jste někdy viděla dva stejný deštníky? já teda ne.

říkala ta paní, když jsem vystupovala na dlouhé třídě

[uschies]

mhd v praze je vybavený detektorem, který začne houkat, jakmile přistoupí jeden barvoslepej. lidi začnou panikařit, na další zastávku přijede sanitka, a odveze ho na bulovku. a pak přistoupí nějaká další svině. tady jsem kdysi házela koblihou, když tam šel jeden barvoslepej. a to bylo ideální, protože ta kobliha je mastná a jeho oblek byl kradenej. to byl ještě svět v pořádku. dneska by se akorát sehnul a tu koblihu sežral. oni vůbec jsou dneska nenažraný. cokoliv se prodává je pro ně jedna porce. kelímek krému garnier je pro ně jedna porce. zubní pasta je pro ně jedna porce. to ne, že by ji konzumovali, ale vymačkají si na kartáček naráz celou tubu namísto množství o velikosti čočky, a na vás pak už nezbyde.

říkala ta paní, když jsme jeli od masarykova nádraží na poříčí

[uschies]

taková blbost. že jsou lidi v bídě dokazuje už to, že se houfně přihlásili do knihovny. a to se stalo.

říkala ta paní, co občas jede ze žižkova tramvají č. 26 ve stejném čase jako já, když jsem nastupovala do tramvaje

[uschies]

tereza: tak proč radši nenosíš kontaktní čočky, když ti brýle tak vadí?

tomáš: pro to samý, proč ty nepoužíváš pesar.

[uschies]

tomáš: měli jsme se s k. večer v 10 sejít, ale napsala mi v 21:59, že to nedává. tak to už jsem si taky všiml, že nedává, ale co to setkání?

[uschies]

...a vůbec, rád si ve vlaku čtu, je to jako jako bych obehrál čas, jako kdyby cestoval můj pokoj a já se nemusel z bezpečného doupěte pohnout.

Peter Esterházy - Život a literatura (Imre Kertészovi)

[uschies]

ve vile štvanici bylo v sobotu obzvláště útulno. tohle si vymyslel tygr v tísni, dokumentární hry o různých osobnostech, jako je pavel juráček v inscenaci deník 1959-1974, jenž mě i po roce dojímá, jen si na to vzpomenu. poslední dobou mám nejintenzivnější pocity právě z divadla. tohle bylo divadlo letí, jenomže o olze havlové. a měli hrozně pěkné hrníčky. nebo, jak bych to jen vysvětlila, bylo to správně, pokud jde o ty detaily, ze kterých sestává život, jako když máte pocit, že jsou to nebo by mohly být vaše hrníčky, vaše vzpomínky, jako ta scénka s humrem v annie hall nebo to když nám tehdy přišel jakýsi balík vystlaný kousky pěny, sbírali jsme je do tašky a pak je nechávali padat a ony se sypaly na zem, pomalu jako když padá sníh. hučko, který se vyjadřuje pregnantně, neb píše knihy, z toho zůstal emocionálně úplně rozmrdanej.

navíc mně ta postava přišla jako já, nebo jako takové já, na které aspiruji, nejsem-li zcela nerealistická, takže jsem si pak o ní chtěla najít něco víc. jenže hned první článek (z roku 2006) popisoval půlku historek, které byly vykreslené ve hře. byly tam zachycené i různé milenky a tady bylo zmíněno jméno jedné z nich, tak jsem si ji schválně vygooglila. z rozhovoru s ní pocházela druhá půlka vyobrazených historek. neodbytný pocit, že bys napsal stejnou hru, kdyby sis o olze něco vygooglil, se dostavil záhy. - ale to se ti jen zdá. protože jsi to nejdřív viděla a teď si čteš zdroj. kdyby sis první četla jen zdroj, tak nevíš, jak ty věci zakomponovat, ne? - ale copak by to šlo z informací dostupných na googlu zpracovat jakkoliv jinak? než jako útržkovité scény a opakující se motivy, neseřazené nijak zvlášť chronologicky, protože nikdo vlastně už neví, kdy přesně a jestli vůbec se staly? dostupný materiál diktoval formu, obsah diktoval google. opájeli jsme se vlastní dokonalostí... píše čím dál tím lepší hry, google.

[uschies]

láska matky k dítěti je stejný druh lásky jako láska k alkoholu.

v disku.

[uschies]

Naděje si postavila dům a dala do něho dlaždici, na které stálo: Buďte zde všichni vítáni. Fáma si postavil dům a v první řadě do něho nedal dlaždice. Kronop si postavil dům a podle zvyku dal do haly rozličné dlaždice, které zakoupil či nechal udělat. Dlaždice byly položeny tak, aby je šlo číst popořádku. Na první stálo: Buďte zde všichni vítáni. Na druhé bylo: Dům je malý, ale srdce velké. Na třetí stálo: Host do domu, Bůh do domu. Na čtvrté stálo: Chudoba cti netratí. Na páté stálo: Tenhle nápis ruší všechny předchozí. Táhni, pse.

Julio Cortázar - Příběhy o kronopech a fámech

[uschies]

1. 3. je podle prastaré pohanské pověsti den, kdy si lidé v bulharsku vyměňují červeno-bílé náramky přivolávající jaro, které s sebou přináší mytická baba marta, nebo-li březnová babička. jakmile je prostřednictvím potřebného množství náramků jaro přivoláno, což lze prokázat buďto zahlédnutím čápa nebo kvetoucího stromu, lze si tyto náramky zase sundat.

[uschies]

náměstí republiky. vlnitý tmavěblond asi tak třicátník pod vlivem blíže neidentifikovaného zdroje zjitření smyslů nastupuje prostředními dveřmi do poloprázdné tramvaje. cílevědomě zamíří rovnou dopředu vagonu, volná místa, která po cestě míjí, jej nechávají jedno po druhém naprosto chladným, dokud se neposadí na místo naproti mě, čímž viditelně pookřeje. pootočím se zmáčknout si tlačítko indikující touhu vystoupit na příští zastávce a pootočivši předstírám, že si jej nevšímám, k čemuž v polovině cesty na další zastávku patří i nevyhnutelně neokázalý pohled jeho směrem poté, co se pohledy ostatními směry vyčerpaly a další setrvávání v nepřirozeně pootočené pozici přestává být tak nenápadné, jak bych si představovala. “můžu? máš tady vlas,” osloví mě tak důvěrně, jako kdybychom spolu něco měli - před chvílí, a teď u mě na balkóně s výhledem na hlubočepy v zamyšleném tichu sdíleli postkoitální cigaretu.

opatrně sundavá vlas, který se zachytil na levém rukávu mojeho kabátu. “ten vlas, tě připravuje o energii,“ vysvětluje mi, obřadně a trpělivě, jako když ježíš promlouvá ke svým apoštolům. “aha,” říkám nepřesvědčivě. “když na sobě nebudeš mít svoje vlasy, nebudeš přicházet o energii,” upřesňuje ještě, aby nedošlo k omylu. masarykovo nádraží zní jako moje zastávka.

[uschies]

tříčlenná rodinka slováků z 2/3 sedící přede mnou diskutuje o tom, zda vystupují již na příští zastávce, nebo až za další dvě. slovenský chlapeček usazený na klíně své slovenské matky prvorodičky si posouvá čepici ze svého vysokého slovenského čela tak dlouho, dokud nevypadá jako lebkoun. něčí pražská babička, která se náhle odkudsi vynoří, vystupuje na dlouhé třídě, ale ještě než tramvaj zastaví, zasípe: “vy mi sedíte na mém místě! mně je 84, kdežto vy jste přistěhovalci!” imigranti z východní evropy se dotčeně ohrazují tím, že jsou turisti, a utratili tady za víkend již dva tisíce, naznačujíc, že bychom jim za to měli správně padat k nohám a leštit jim boty, nemluvě o tom, že posedět si v tramvaji je jejich lidským právem, i kdyby jen protože lebo také vyspelé dopravné prostriedky v liptovskom mikuláši nemajú. nedokážu se rozhodnout, ke které straně se přiklonit.

[uschies]

Postavím se, přistoupím k oknu: dole na ulici vede pes na vodítku psa, nedokážu rozeznat, který z nich je pán.

Imre Kertész - Někdo jiný: Kronika proměny

[uschies]

Takže,kdo má dostatek toxoplasmy,je schopen uskakovat před auty,a být prostě motoričtější a rychlejší.To by mělo znamenat,že by tuto plazmu bylo třeba naočkovat těm nemocným a oni by se uzdravili?(jinak nechápu schéma a účel tohoto výzkumu).

Vojtěch Čermák, Rakovník

[uschies]

Naše láska neznala mezí a někdy jsme sem vyrazili na procházku i s naším malým synem, kterému bylo tehdy sotva pět. Při těchto podvečerních vycházkách jsme s ním hrávali takovou hru na zapřenou, kterou už s ním nehrajeme. Jednak proto, že nám syn povyrostl, a tak už by se ani hrát nedala, a jednak proto, že i my s Eustahijí jsme si s léty uvědomili, že je to hra příliš krutá na to, abychom v ní pokračovali. Dokonce jsme se za ni později trochu styděli. Vypadala následovně. Žena se synem se posadili na některou z laviček. Já jsem prošel jednou z bran, ale vzápětí jsem se vracel zpátky a v té chvíli náš syn, který mě viděl vynořovat se ze tmy, radostně zvolal: "Táta jde!" A tady začínala hra - Eustahija dítěti pošeptala: "To není táta! Nevidíš, že je to cizí pán? S někým sis ho spletl!" Nato já přidal další ránu. Když jsem míjel lavičku, na níž seděli má žena se synem, dělal jsem, jako bych je neznal. "Promiňte, pane," oslovila mě žena, "nepotkal jste náhodou Mihajla Glovackého, toho malíře?" Dítě zaraženě mlčelo a čekalo, co bude dál. "Nikoho takového neznám," odpověděl jsem. Jindy jsem zase řekl: "Ano, paní, potkal jsem ho. Jestli jde o toho malíře, tak ten šel po téhle cestě směrem k Vidinské bráně." Vrchol ovšem nastal, když se mě dalšího večera Eustahija z lavičky zeptala: "Promiňte, paní, neprošel tudy náhodou pán ve světlém plášti?" "Ne, žádného pána ve světlém plášti jsem neviděla," odvětil jsem pohotově, jako bych byl opravdu nějaká paní. A pak Eustahija zasadila závěrečnou ránu hry: "A neviděla jste tady někde takového malého chlapečka v červené čepici?" zeptala se mě. Nato náš syn jako smyslů zbavený začal tahat matku za ruku, ukazoval na svou červenou čepičku a křičel: "Ale maminko, já jsem přece tady! Podívej, to jsem já, tady jsem!" Dítě se rozčilením celé třáslo a snažilo se nás oba přesvědčit o něčem, co jsme my bůhvíproč nemohli pochopit, a pak už jen užasle mlčelo, k smrti vyděšené při pomyšlení, že se my dva už neznáme. A že já nepoznávám jeho. A co je nejhorší, že ho nepoznává ani jeho vlastní matka.

Milorad Pavić - Sto padesát kroků (In Milorad Pavić - Papírové divadlo)

[uschies]

sbližování cestujících na nástupišti ve stanici můstek. někteří konzervativnější cestující míní, že je zeď na andělu lepší. jiní naopak oceňují snahu o propojování rozličných kultur a výuku angličtiny, již cestujícím zprostředkovává zeď na můstku. domnívám se, že by měl dopravní podnik přidat k oběma zdem anketu, která z nich připadá cestujícím lepší, aby se při stavbě příštích zdí mohl poučit veřejným míněním.

[uschies]

paní učitelko, heheh, rajskou zahradu bych si dal!

říkal jeden ze skupinky downíků v riegráčích a paní učitelce to nepřišlo moc vtipné, ale mně to přišlo dobré, nebo jen tak jiné? jako úplně jiná civilizace.