Dneska se mi stala taková situace. Někdy jsou prostě takový dny, kdy se něco děje. Jindy se zas jak kdyby neděje nic, to je to bezčasí, co mám vlastně hodně ráda, ale taky se z něj nechám ráda vytrhnout. A dneska se to teda povedlo. Nechám stranou náladu doma, protože syn je poněkud lítostivej, a když je lítostivej a ještě k tomu si - jak kdyby ze srandy - (ano, stále pláče) hraje na hlupáka, kdy se mě ptá na zcela zřejmé věci, jen aby mě vyprovokoval, povede se mu to. Nedělám to často, ale dneska jsem fakt už vybouchla. Byla to ostatně celkem stresová situace, jeli jsme dát kastrovat kotě. Chudák Šedivka. Ale o další koťata se nám starat fakt nechce, takže co naplat. Jeli jsme se zpožením, auto zasněžený, okno zamrzlý, já nervózní, předtím výbuch doma, nemám ještě uklizeno, zítra už je prvního a za tři dny je první adventní neděle, doufala jsem, že ten úklid stihnu, ale spíš mám všude ještě větší brajgl, malá tomu říká "bodej". Mi přijde. Ale umyla jsem většinu oken a roztřídila hračky a pár knih. Né, že bych nic nedělala, ale je toho hodně. Muž byl skoro měsíc nemocnej a vyvrcholilo to tím, že kromě prosté rýmičky na několik dnů odpadl. Nemoci nás sužujou všechny, snad až na nejmladší, ta si jen tak odkašle a zas se směje, je to fakt sluníčko. No, a v týhle konstelaci jsme vyrazili za veterinářkou. Fakt hrozně hodná a milá paní, vždycky se tam trochu těším, i když vím, že bude zvířata trochu trápit, ale většinou, aby jim pomohla. "No, já vlastně nevím, jestli ta kočka není březí, nebo je jen tak tlustá," říkám. "No, to já teď nepoznám, spíš není, ale kdyby byla, chcete to vyřešit? Stojí to čtyři stovky navíc. Myslím tím... Abyste mi pak neřekla, že chcete koťata, tak abysme se domluvily." "Ne, koťata nechceme, tak to prosím kdyžtak vyřešte." Čtyři stovky. Vyřešit. Pak kočku uspala a my jsme šli pro rohlíky. Pak jsme se ještě s dětma stavili na nákup do novýho supráče, že maj prej v akci banány. Po nákupu si malá hned chtěla jeden vzít, samozřejmě nešel loupat a byl ještě hnusnej, vyplivla si to na ruku. Neměla jsem ubrousek. Proč nejsou na veřejných místech všude ubrousky? "Až v autě, jdeme!" zavelela jsem a dekovali jsme se. Nákupy nemám ráda, ale menší supermarket v městečku mi nevadí tolik jako ty obří haly v krajském městě.
Cestou z městečka vidím na kopci chlapa, říkám si, co tam dělá, snad nestopuje, je asi mínus pět. Jedu pomalu blíž, chlap má francouzskou hůl a koženou bundu. Je asi mínus pět. Zastavuju. Vysypaly se na něj plechovky s nealkopivem. Budem mít oslavu, měli ho v akci. "Já vám asi moc nepomůžu, jedu jen do vedlejší vsi..." "Každej kousek dobrej, já vám to posbírám..." A jedem. Asi šedesát let, šedesát jedu, moc se na něj nedívám, řídím. Je ukecanej. Hubenej má fakt slabý oblečení, ale čistý. Malou černou tašku přes rameno. Říkám si, tady to máš, vlastně dlouhodobě si čas od času vzpomenu na stopaře a že už skoro nejsou vidět. Občas jsem stopem jezdila, nikdy ne sama. Skoro vždycky to bylo super. Nejlepší stopy si pamatuju s Německa, ze Srbska, Francie, Španělska, ale taky pár tuzemskejch mi utkvělo. Ne, že bych tolik jezdila, ale prostě stopování na sebe nějakým způsobem tahá zajímavý lidi. Přijde mi to jako skvělá cesta, jak navázat kontakt s místními. To jsme třeba přespávali u francouzské rodinky, veselili se s kolumbijskou rodinou při obědě, byli pozváni na skvělé jídlo uprostřed národního parku... No, takže od tý doby, co zas řídím auto, protože bydlím na vesnici a tahejte se s nákupem a dvěma dětma někde busem, tak si říkám, že by bylo fajn někoho popovízt. To všechno mi blesklo hlavou, zatímco vyprávěl svůj příběh pán, kterýmu jsem nabídla alespoň to nealkopivo, protože když se to vysypalo na silnici, řekl: "Jé, vy máte taky ráda tyhle limonády?" nebo tak něco. Vypadalo to, že má žízeň, hned si ho otevřel a spustil: "Už dva dny jsem nespal, jedu stopem už od Šumperka. A teď jsem skončil tady, v Polný." Já si říkám, no, to je teda paráda, co to je za haluz. " Víte, já mám nízkej tlak, tak jsem si skočil při čekání na autobus v Šumperku na kafe, zapomněl jsem tam peněženku, a když jsem se vrátil zpátky, už tam nebyla. No, tak jsem byl bez peněz a dokladů a rozhodl jsem se jít stopovat domů, bydlím až za Plzní, kousek od Mariánských Lázní. Víte, já prodávám auta hlavně Ukrajincům, dodávky, autobusy... Já mám peníze, ale nemůžu se k nim teď dostat, mám úplně novej telefon, ještě to tam nemám všechno nastavený. Vůbec jsem nespal, jak taky chcete spát na stopu. Jel jsem postupně přes Svitavy a Přibyslav a teď jsem tady." Říkám mu: "No, já jedu jen sem, ale víte co, já vás hodím do Jihlavy, protože co tady. A co pak?" "No, já pak zas něco stopnu..." Proletělo mi hlavou, jak v mínus pěti klepe někde kosu nebo klepe někde na okýnka, aby ho někdo hodil do Prahy. A pak žebrá někde v Praze drobný. "Víte co, já vás hodím někde na veřejnou dopravu, čím pojedete?" "Autobusem." "A kolik to stojí?" Řekl částku. "Dám vám tisícovku, ať se aspoň můžete najíst." "Já vám to pošlu, já vám pošlu dvanáct set, ne patnáct set, máte děti, to se vám bude hodit." Řekla jsem si, uvidíme, ale musím mu pomoct. "Moc děkuju, mám už úplně modrý nohy. Hlavně, že jsem si vzal tmavý brejle, to jsou raybany, šáhl jsem vedle, chtěl jsem dioptrický..." Když se odbelhal do autobusový haly koupit si kafe nebo čaj a kus jídla, říkala jsem si, panebože, on ho nikdo nevzal na veřejnou dopravu, nikdo mu nedal peníze, jel z Šumperka do Polný dva dny, přitom vypadal celkem slušně oblečenej. Každej se může dostat na podobný dno, ale lidi to prostě vytěsňujou, přecházej.
Vyprávěla jsem to doma mužovi. Říkal, že jsem dobře udělala, že mám aspoň splněnej vánoční dobrej skutek. Ale mně přijde, že by takovýhle chování k lidem z okolí vlastně mělo bejt normální a je mi smutno z toho, že není. Pak mi řekl, že má na účtu zas jen tři stovky. Tak teď budu doufat, že to ten pán fakt pošle, napsala jsem mu smsku s číslem účtu, odpověděl mi, že už je v autobusu, kde je hlavně TEPLO. A já si říkám, že někdy je fakt jen potřeba trochu víc toho tepla, mezi náma, aby to fungovalo. Jak jsem doma, pěkně si topim, ale pak mi chybí obyčejný interakce s dospělýma lidma. Pan stopař mi dneska vlastně celkem spestřil den, za což děkuju, aspoň je co vykládat na večírcích, škoda, že už moc na žádný nechodím. I když někdy se to povede, škoda, že už moc neumím ani pít. Ale zatím nejsem na tom tak špatně jako pan stopař, který už šest let nepije, protože když mu umřela žena, málem se upil. A pak málem umrzl, protože lidem je všechno kolem nich jedno. Planeta hoří nebo umrzá, dál chodíme na vánoční večírky, kupujem banány z druhýho konce světa (protože je dítě moc chce), jezdíme auty na naftu, topíme dřevem, nakupujem, vyděláváme, vychováváme děti, setkáváme se, budujeme, plánujeme... Jako kdyby nic. Jako kdyby nic. Pořád a pořád. A pořád si lidi všímaj jen sebe a ničeho kolem, protože jejich kapacita je omezená.
Vnímat svět je náročné. Vnímat souvislosti je náročné. Vnímat souvislost toho, že nemáme na důstojnou mzdu pracovníků a pracovnic ve školství, ale máme třeba na nové stíhačky a tanky. Vnímat to, že všichni spolu financujeme přebujelý byrokratický aparát. Vnímat třeba to, že každý jídlo stálo třeba i nějakou spotřebu vody, že za hovězím stejkem dvě stě gramů tý vody může bejt třeba tři kubíky, což je dost, to je voda, kterou zalíváme naši zahrádku i v parných dnech celkem dlouho. Máme kubíkové nádrže dvě, takže to by vlastně byla ještě jedna. Jen kvůli jedné porci. Nemůžu to jíst. Stopař mi dneska povídal o tom, že má fakt rád maso, začal o tom sám, když jsem dětem, který místo oběda jely se stopařem na autobusák, rozdala narychlo sladký tyčinky, co si vybraly v obchodě. "Moje dcera byla vždycky na maso, jako já!" Řekla jsem mu, že maso spíš nejím, jen občas si dám rybu. Povídal mi o zabíjačkách, to jsem úplně nepotřebovala, vzpomněla jsem si totiž, jak jsme na ně jako malý jezdily a ja mě to děsilo, jak jsem musela míchat krvavou polívku. Ale těm lidem to prostě nedává smysl, že by maso neměli jíst. Maj ho rádi. Můj pradědeček byl řezník. Páni, ale jakej! Můj pradědeček byl totiž pražskej řezník a za první světový války byl podle historky tradující se v rodině jedinej, kdo měl vždycky maso, i za tý války. Sídlil v Liliové ulici, kde taky v jiném domě bydleli. Nedávno jsem byla v Praze a chtěla jsem si Liliovku projít, trochu si vzpomenout na dědu Břéťu, kterej žil skoro sto let a byl to skaut a judista a taky inženýr a projektant odpadních sítí a fakt zábavnej a moudrej člověk, ale pršelo, tak se mi nechtělo, a taky jsem spěchala za přáteli. Ale tenhle děda mi dycky říkal: "Hlavně si mej ruce. To musí být to první, co uděláš, když přijdeš dom." A tak to dělám. Taky nás učil na chatě pod břízami sebeobraně, to už jsem asi dost zapomněla. Ale hlavně si pamatuju, že vždycky říkal: "Děti, život není peříčko." A když s tímhle vědomím funguju, je mi líp. Není to peříčko. Musíme se tu něco naučit, jinak by to tu nemělo smysl. Pomáhá mi to se nezbláznit, což se bohužel stalo dědově první ženě. Ta druhá byla moje babička a skvěle vařila a učila nás na terase chaty hrát lízanej mariáš. Díky, dědo, za ty moudra, předávám je dál!
Vlastně myslim, že to byl tenhle děda, od kterýho jsem se poprvý dozvěděla o stopování. Měl skvělý historky z mládí, narodil se v roce 1911. Někde možná ještě máme kazetu, chtělo by to digitalizovat. Škoda, že moje děti s dědečkama a babičkama (až na tchyni, co bydlí hned vedle) netráví tolik kvalitního času jako my, přijde mi, že naše dětství prarodiče hodně v dobrém ovlivnili, měly jsme se ségrou fakt štěstí na rodinu. Dětství bylo jako z pohádky, většinou se o to snažím i u našich dětí. Aby se měly dobře, užily si to, že jsou ještě malinký a můžou si hrát. Je to tak křehký. Takže muže hned napadlo, že jsem riskovala, když jsem vzala toho stopaře se dvěma dětma v autě. Jo, asi jsem riskovala. Ale vím, jaký to je stopovat na místě, kde vás nikdo nebere. Bylo asi mínus pět. Měl slabou bundu a polobotky. A navíc jsem si řekla, že tím, že ho vezmu, taky dětem něco ukážu, že jim ukážu, že je správný starat se taky o druhý, nejen o sebe. Malá u toho skoro hned vytuhla.
Když jsme odpoledne jeli vyzvednout Šedivku, ještě trochu spinkala, pořád je ještě celkem unavená, zbavila jsem se v ordinaci dalších peněz, ale čtyři stovky jsem ušetřila, protože kočka je jen tlustá, a jeli jsme domů. Malýmu z toho celýho dne vyskočila horečka. Už je zase to období, kdy do školky víc nechodí, než chodí, začíná mi z toho hrabat. Brzy musím mezi lidi. Zvědavá, co se zase semele.
snowghoul
andulkaphoto
baratheonpilled
jacobvanloon
germansingergirl
2087
ellievsbear