Někdy v zimě...

No title available

Andulka
Claire Keane

★
Not today Justin
d e v o n

JVL
Today's Document
tumblr dot com

No title available
he wasn't even looking at me and he found me
No title available
todays bird
Game of Thrones Daily
Jules of Nature

No title available
$LAYYYTER
wallacepolsom

ellievsbear
let's talk about Bridgerton tea, my ask is open
seen from Germany

seen from United States
seen from United States
seen from France
seen from United Kingdom

seen from Germany
seen from Brazil
seen from Brazil

seen from United States

seen from Chile
seen from Colombia
seen from United States

seen from Germany
seen from South Africa
seen from India

seen from United States
seen from United Kingdom
seen from Brazil
seen from Indonesia
seen from United States
@chodi-sama
Někdy v zimě...
V hlavě náběh na příběh, ale ne
Nejistoty v mojí hlavě přerostly do podoby nutkavého puzení vzít si před půlnocí notebook a začít do něj zapisovat. Stalo se toho moc. A nebo možná málo. Každý je trochu něčím posedlý. A ty posedlosti život zpestřují, ale když už je jich moc, tak mi přijde, že to kvalitu života celkem ničí. A záleží samozřejmě od druhu posedlosti, ale dost pravděpodobně vaše posedlost bude ničit život nejen vám, ale i někomu blízkému, možná i někomu dalekému. Záleží, jestli jste třeba americký prezident nebo spíš jen matka na maloměstě. Takže od toho se odvíjí prakticky všechno, jestli třeba jen kvůli nedostatku trpělivosti způsobíte utrpení milionům lidí, nebo jen třeba vlastnímu synovi. Na rozdíl od prezidenta světové velmoci ale vůči své netrpělivosti vnímám vysoký stupeň sebereflexe. A taky se synovi pravidelně omlouvám za svou neschopnost udržet nervy na uzdě, když už jsem ho desetkrát poslala do koupelny a on nic. Absolutně nechápu, jak se musí cítit někdo, kdo vládne milionům lidí, když mně dělá problém jeden mrňous. Dceři bude za chvilku pět a už zpochybňuje moji autoritu provokativní otázkou: "Proč ty pořád rozhoduješ?" Oponuji jí, že to není pravda, ale ve skrytu duše vím, že má v něčem pravdu. Participativní rozhodování začíná doma a i když se snažím, po desátým "běž si čistit zuby" už prostě bouchnu a tuhle větu zakřičím. A to mě fakt štve. A prezident? Bouchne a seběhne se sebranka pámbíčkářů, aby mu požehnala. A v Íránu válka, stovky mrtvých civilistů, dětí, jako vždycky, když je válka. Vyhrožuje vlastním spojencům, že obsadí Grónsko. Spolupracuje se strůjci genocidy v Gaze, ale pořád si přijde v pohodě? Trochu mu závidím to sebevědomí, ale je to sakra děsivý. Narcisy mám ráda jenom v záhoně. V Česku teď po volbách sledujeme v čele rezortů naprosto nekompetentní smečku barbarů. Nemluvím ani tak o tom, že neumí třeba anglicky, což mi dnes přijde jako tak trochu základ a ufff, i kdejaká matka od sporáku by reprezentaci našeho státu zvládla líp, ale spíš o tom, že ti "brm brm autem až na hrad" se dostali k moci pro to, aby rozvrátili struktury, které se tu vytvářely několik desítek let. A nejde jim úplně věřit, že jsou jejich záměry čisté. Když je vaším kmotrem mafián, asi se úplně nezdráháte ke kdejaký špatnosti, třeba propouštět ze státní správy odbornictvo nebo šikanovat občanský sektor. Proti tomu obří demonstrace na Letný, jako já tomu celkem fandim, ale bez jasných cílů a bez toho, že ti lidi, co tam přišli, začnou ve svém životě skutečně být aktivními občany, se to asi jen tak nezmění. Kámoška mi píše opakovaně, ať se přidám do strany. Vzpomenu si na tátu, na dědu, na babičku, rodinná až dědičná nedůvěra ke stranickému politickému systému. Za to, že nikdy do politiky nešel, jsem tátovi fakt vděčná, přemlouvali ho mockrát. Volíme spíš cestu občanský společnosti, opravdu, už prapraděda prý žil v našem městě bohatým spolkovým životem (a taky hrál na harmoniku), takže máme v rodě spíš asi tohle.
Pojem politická neziskovka mě dovádí k šílenství. Každá činnost člověka je politická, dokonce i volba toho, jakou čokoládu si dáváte na palačinky - jestli tam třeba je palmový tuk, nebo férové kakao. Každá neziskovka je politická, každá potřebuje něco měnit, aby se jí dobře fungovalo, dokonce i příspěvkovka jako třeba naše mateřská škola, je politická, protože se vzájemně ovlivňuje s fungováním obecního úřadu - chce od něj finance, přináší za to místní komunitě služby, zlepšuje kvalitu života v obci. Nad příspěvkovkou má zřizovatel, tedy třeba obec, nadvládu. Ale pak jsou tu nestátní neziskové organizace, spolky, ústavy, nadace, a ty by měly být nezávislé na státu, mnohdy však plní to, co jim stát zadá prostřednictvím dotačních programů. Fakt mě dere, že tohle lidi vytáčí. Přitom nejvíc peněz od státu dostává česká fotbalová asociace, myslím, že ta je taky hodně politická. Všichni tlačí na svý zájmy, i sportovci. Neziskovka znamená, že negeneruje zisk, ne že nedělá nic důležitýho. Bohužel je to tak, že někdy jsou neziskovky jen pračkou na peníze, jasně, děje se to, ale myslím, že to nebude případ těch nejznámějších neziskovek, který prochází audity, zveřejňují výroční zprávy a mají donory třeba z EU - tyhle projekty administrovat je prý hodně náročné, vše musí být doloženo. Vůbec nechápu, proč jsem se rozhodla to tu rozebírat. Jde o technikálie, ale smysl je jinde.
Svoboda netkví jen v tom, co můžeme dělat, ale i jaké jsou pro to podmínky. Zda máte třeba zázemí. My ho na sile měli a už rok nemáme a citelně to chybí. Nad tím přemýšlím usilovně. A čím dál víc mi tohle třetí místo chybí, chybí mým dětem, chybí nám všem. Místo, kde bychom mohli hořet. Kde by mohl hořet oheň. Myslím na to, představuju si to, jaký by to zase mohlo být. Třeba bude... I tahle naše prťavá lokální neziskovka je totiž v jistým smyslu politická, jako každá jiná neziskovka. Něco chceme a vyvíjíme tlak. Když na to zrovna máme sílu. A tý nám posledně dost vzalo vyúčtování jednoho pidi grantu na třicet tisíc. Přebujelá byrokracie v tomhle státě asi nikoho nepřekvapí, ale když už se to vymyká a je s tím spojena jistá administrativní šikana a pokuty, není to vůbec příjemný. Takže je jasný, že hledáme cesty, jak vydělat peníze pro fungování jinde. Ale jde to těžko. Místní kulturu podráží nadupaný hudební akce na náměstí pro všechny zadarmo, lidi tak nejsou naučený platit, přijít, jde to ztuha, pokud to není fakt nějaká bomba. Ta městská příspěvkovka, co ty akce pořádá, tak má fajn rozpočet, taky vyhlašuje fajn ceny, pak se na ně nominuje a nechává hlasovat o svých akcích s obrovskými rozpočty lidem, zda to skutečně byly ty nejlepší akce. Fajn. My naproti tomu pak doplácíme koncerty z vlastních kapes, to mi úplně radost nedělá. Ale třeba se to zlomí, některý se povedly... DIY totiž jen tak nezlomíš. Nějak to zvládneme i bez dotací, ale díky za to, že aspoň město něco málo na tu kulturu zespoda přihodí. Jen to místo, to naše místo, to mě trápí. Zatím není, ale třeba...
Takže bez zázemí je to těžký, vidím to. A bez zázemí občanskýho sektoru, bez zázemí neziskovek, by se nám těžko přemýšlelo o svobodě. Ani nevím, kdo by si mohl představovat život tak, že by v něm neměla místo žádná neziskovka. Dobrovolničím v neziskovkách s malou přestávkou začátkem mateřství třeba od dvaceti let. Vlastně jsem začala tím, že jsem doučovala v Praze kluka z Íránu česky, dneska už z něj musí být vpravdě muž, co asi dělá? Chodila jsem k nim asi rok, krátce po tom, co sem přišli, on dělal obří posuny vpřed, pokaždé jsem dostala čaj a sušenky. Celá rodina byla hrozně milá. Dlouho jsem si na to nevzpomněla. Teď je mi z toho zase trochu smutno, protože ve zprávách se prostě malý lidský příběhy ztrácí. Přitom nakonec mohou být radostné. A někdy naprosto příšerně tragické. Persepolis je fakt skvělý komix. Realita už tak skvělá není.
Moje putování po neziskovkách mě doválo až do situace, kdy pomáhám s PR dvěma střešním organizacím a jednomu reuse centru. A taky v tom reuse centru třídím knížky. Je to posedlost. Už nechci snad ani dělat nic jinýho, než třídit a posílat dál ty knížky. Vůbec nic jinýho mi totiž už nedává ani smysl. Jenže živit se tím asi moc nedá, nevím, ale třeba... Sny mám velký. Jen to místo a čas a kapacity mi to nějak neumožňují rozvíjet tak, jak bych si představovala. Svoboda má spoustu omezení. A tak si ve svým věku říkám, že jsem snad ještě nezačala ani pořádně psát ten příběh tak, abych s ním byla ještě víc spokojená. Pořád mi tam visí nějaký "to do", to mě vlastně stresuje trochu. Ale na druhou stranu vlastně žiju pořád ten nejlepší život, i když v okolním světě se pořád ještě válčí, pořád umíraj bezbranní, pořád ještě přicházejí lidi o domovy, pořád hladoví, pořád ještě není bydlení právo, pořád si lidi záviděj a jsou na sebe zlí, pořád si v něčem frčí, čemu nerozumím, i tak tvoříme ty malý bublinky, ostrůvky naděje, kde to všechno funguje prostě jinak, jen prostě vznikají a zanikají dle podmínek, pořád ještě jsou moc křehký. Možná, když se spojí do sítí, to je posílí, nevím, zkoušíme to. A není to jednoduchý, někdy to i bolí. Fyzicky od pocitů, který jsou tak silný, že se k nim nechci ani vracet, ani je popisovat. Zklamání z toho, že je člověk jen člověk, mě pronásleduje celej život. Ale pak jsou tady chvíle totální radosti, štěstí, dokázala jsem (i díky povzbuzení od několika málo skvělých lidí, děkuju) před lidma na podzim přečíst nějaký svý texty a někdo posloucha,l a to je pro mně velký, není to velký obecně, ale pro mně jo, tak možná vyjít z tohohle bodu, kdy něco uděláme sami od sebe a pro nás osobně to bude velký, umožní, aby ty velký "zlý" věci už nebyly tak velký proti našim "dobrým" velkým věcem, protože našich velkých věcí bude v sumě mnohem víc a značně převýší ty zdánlivě velký věci velkých lidí, který jsou ve skutečnosti jen malý děti toužící po uznání. Naděje umírá poslední a kytky ještě kvetou, vidím je. Opravdu. Díky všem, kdo ještě můžou a pořád si představují, že to tu bude jednou krásný pro všechny. Už bychom těm oligarchům mohli zatnout tipec, ne jen podporovat jejich třeba zbrojařský nebo zemědělský nebo uhelný nebo jiný byznysy. To by mi přišlo příhodné.
Epilog - Je rok ohnivýho koně, asi se dá očekávat, že to bude letos hodně o práci. Přemýšlím, jak to udělat, abych konečně letos mohla odjet k tomu moři, moje tělo už po tom hodně volá, zatím ale jen doufám, že mi prachy vyjdou na všechny ty dětský tábory, který jsem naplánovala, abych přežila léto. A tak vítej jaro! Zima byla dlouhá. A teď do práce! Protože ta občanská společnost se sama fakt neudělá. Tak makejme.
dostaveníčko s otazníky
pořád ještě poslouchám skoro zapomenutý psychedelický kapely ze šedesátých let v u.s. tu dobu bych tam chtěla zažít, padesátý šedesátý léta, pořád mě to bere. chystám se přečíst si dalšího Kerouaca, jenom pro ty jeho sexy oči. v mým věku bych v tý době byla už mrtvá, kdybych náhodou nebyla třeba Ferlinghetti, některý lidi jsou věčný. konečně jsem dočetla Marquézův obraz z lásky za časů cholery. je to hodně o stárnutí. o tom, co s láskou prožijem, jaký lásky opustíme, jaký si zakážem, jak moc milujem, co si všechno dopřejem. život uplyne jako voda. mládí je odvážný, otevřela jsem dnes ve slovníku mezi přáteli. odvaha je pro mně jen příznakem šílenství. ale bez šílenství není změna a změna je nutná a bez odvahy se změna nekoná. náckové a podvodníci jdou fakt do vlády s programem zrušit občanskou společnost a přírodu, ani nevím, jestli má cenu k tomu něco dodávat, lidi jsou někdy šílení špatným směrem. jednu kulturní neziskovku řeší úřady kvůli ztraceným účtenkám za asi 13 tisíc někdy před čtyřmi lety. není snad nic kontrolovanějšího než neziskovky, které hospodaří s veřejnými zdroji. svézt se po slabším mi obecně přijde jako zbabělost a přizdisráčství. oligarchové si dál budou mastit kapsy a smát se všem, jak si zase sáhli do dotací pro firmy, jak dál těží uhlí, jak dál otravují prostředí chemikáliemi. kdo vyšetří Bečvu? a proč bourají Bedřišku? proč lidi osahávají mexickou prezidentku? kdy skončí utrpení v Gaze? už mají ukrajinci dost dronů? jaký to asi je chodit do školy do metra? jak je udržitelné schůzkování evropského parlamentu na dvou místech? proč se tolik létá letadly? má vůbec být legální jezdit na zahraniční dovolenou na druhou půlku světa? kde končí tvoje svoboda? a kde začíná ta moje? svoboda na čistej vzduch, teplo, jídlo, bezpečí? jak svoboda souvisí s penězma? proč zase budou tolik zvedat zálohy osvč? vyděláme si na to? proč se tolik kamarádů zadlužilo? proč se mě ptáš na důchodový pojištění, když víš, že si na to neušetřím? proč ti vadí, když se ptám, kolik si vyděláš? co asi dělaj lidi v Bělorusku nebo rudý Koreji? jsou spokojený? a my tady? jaktože číňanům nevadí, že je pořád sleduje ai a rozpoznává, jakou mají zrovna náladu, jestli náhodou nemenstruují nebo nemarodí? nebo jim to vadí? možná o tom nemohou mluvit? vadilo by mi to, kdybych žila tam? proč je ve škole a školce s mými dětmi mnohem víc holčiček? k čemu nám je přebujelý byrokratický aparát? jak to, že je až sem vidět polární záře? kolik lidí je možný milovat a nezbláznit se z toho? a jak moc je vhodný lásku projevovat? je v pohodě tvářit se někdy unaveně? je v pohodě být unavená? jde vůbec zachránit demokracii? známe ji tu jen pár desítek let, je to dost? a kdy poznáme, že už to umíme? a podle čeho? bude workshop ke stavu věcí v našem městě dobře facilitovaný, nebo budu zase jen otrávená z úřednictva? můžu se jen dívat? nesahat? možná trochu? proč se mi poslední dobou dějou manel, koncert bez ženy a ani tady jsem zatím nezmínila jedinou ženu? v hospodě u stolu samý kluci? a já? kdy se zas vydám na cestu? a je to vůbec podstatný? jsme jen zrnka prachu letící šílenou rychlostí vesmírem - jak dlouho nad tímhle dokážu žasnout?
Podzimní proud
Podzimní melancholie padá na lidi jak listí ze stromu. Chlapácky se jen tváří - uvnitř křehký a rozervaný. Na kusy. Spokojenost si dodávám každodenním přísunem bylin v čaji - heřmánek, třezalka a měsíček jako vedoucí zájezdu pohoda. Bez kontryhele už nevylezu ani z postele. Říkám to kamarádům - pij heřmánek, je to jako pít sluníčko. Koukaj na mně, jako kdybych padla z višně. No, já taky někdy koukám. Srdceryvný vyznání po několika pivech, kdy netuším, jestli s tím mám skutečně něco společnýho, nebo jsem se tam jen tak náhodně naskytla a teď to poslouchám a nevím, co na to říct. Chtěla bych, aby se všichni měli dobře, pro začátek by stačilo, aby se měli dobře moji kamarádi. Ale je to tak složitý i na týhle mikro úrovni bytí. Vlastně nejde ani moc ohlídat, jakou má náladu můj muž, moje děti, jak to řešit u přátel, s nimiž se vidím prostě jen občas? A co teprve u společnosti. Když vidíme, co se děje ve světě, můžeme to snad jen vytěsnit, abychom se nezbláznili. Byly volby a hrozí, že budeme mít hajlující ministry. Začala jsem nosit šálu "smrt fašismu", aby bylo jasný, že s tím nesouhlasím. A taky jsme vytáhli děti na demonstraci do Prahy. Asi největší, na jaké jsem kdy byla. Životní prostředí umí spojovat. Nemůžu říct, že by to pro mně nebyla existenční otázka, vlastně je, protože jsem začala pracovat u neziskovky pobírající finance například z ministerstva životního prostředí. Pracuju pro neziskovky od těch dob, kdy se na ně začala házet špína, poslední dobou se to zase jen stupňuje.
Přitom rozvinutá občanská společnost je kořen demokracie, a není to jen nějaká banální poučka, fakt tomu věřím. Je to místo, kde se dají zkoušet rozmanitý formy organizování nebo rozvíjet inovace. To bych moc chtěla, někde se mi to daří víc, jinde míň. Rozjeli jsme hrozně moc swapy. Máme teď hadrů, že nevíme, co s nima, protože posledně se na nás páni svozoví vyprdnuli, že nebudou nakládat pytle s oblečením v centru města - ok, nechejme to na další swap. Strávila jsem odpoledne věšením oblečení na studentský akci. Říkám jim: zbavte mě toho! A tý slečně ty červený šaty fakt slušely, a nikdo jinej by si je oblíknout nemohl. Asi jako s těma knihama. Máme jich teď v reuse centru hromadu. Byla jsem se podívat v Bratislavě v krásném reuse centru v obchodním domě - a tam jim knihy zabírají třetinu skladového prostoru, což by v pohodě vydalo na plný kamion. Knihy i oblečení jsou komodity trpící zbytečnou nadprodukcí. U knih je výhoda, že jdou poměrně snadno recyklovat. Oblečení ne, s tím se kšeftuje po celém světě a na mnoha místech vznikají podivné skládky, jako je ta v Atakamě. Dokonce i prodejní řetězce fast fashion pochopily, že neprodané zboží jde ještě jednou otočit a zařizují si vlastní second hand obchody, což jsou spíš takové outlety, kde vás nutí ke koupi laciného nového nekvalitního zboží jen, aby to nemuseli vyhodit. Při prvním swapu na Sile zbyla toho oblečení úplná hromada. Od té doby vždy zbyde méně. Ale byl to pro mně takový šok, že jsem se s tím pár dnů musela srovnávat. A začíná to být fakt problém, infrastruktura na zpracování a odběr textilu přestává stíhat, přitom je teď povinné textilní odpad separovat. Ale co s tím, když recyklovat lze vlastně jen čistou bavlnu nebo vlnu, ale těch aby v člověk v současném oblečení pohledal. Je to ukázka tržního kapitalismu v praxi. Výroba v zemích třetího světa je výhodná, je výhodné točit každých čtrnáct dnů jinou kolekci, je výhodné si tam jít nakoupit nové oblečení, které ale po pár vypráních lidi vyhodí. Já už takhle nenakupuji snad od střední školy - jednak nesnáším nakupování oblečení a druhak mě vždycky bavily spíš sekáče, když už bylo potřeba něco pořídit. Mám pár nových kousků, snažím se o produkty vyrobené v Evropě, ideálně v Česku, to se týká i bot. Mluvila jsem s mužem, co má jedny boty už deset let. Mluvila jsem s ním a říkal, že od té doby si snad nekoupil nic nového. Je to lídr ve znovuzpracování věcí, které by se jinak staly odpadem. Je to jen vlaštovka. A první vlaštovka jaro nedělá, jak se přesvědčují i kamarádi zkoušející jiné způsoby bydlení. Zároveň mi přijde, že tihle inspirativní lidé projevují jisté známky šílenství. Nevím, zda by mě to nemělo znepokojovat. Ale když s někým ladíte, nemusí vás trocha osobního šílenství trápit.
Setkávám se s tolika inspirativníma a úžasnýma lidma. Ale nikde o nich v novinách nečtu, tam se řeší jen nějaký hajlující dementi, který mě vlastně vůbec nezajímaj, nechci o nich číst a nechci, aby se stávali tématy rozhovorů. Takovýhle lidi bychom měli vědomě chtít vytlačit na okraj společnosti, nedávat jim hlas. I když to zní tak bizarně, že si říkám, že ze sebe sami dělají šašky, tak přesto je jim věnován až příliš veliký prostor. Ale je to jasný, vyhrocený existence, a ještě navíc v politice i na sociálních sítích prostě táhnou. Vůbec se jima nechci zaobírat! Ale stejně to dělám i já. Stresuje mě to totiž. Stresuje mě představa, že takovýhle lidi může někdo brát vážně. V minulosti se ignorace vážnosti situace a ztráta ostražitosti nevyplatila, tak možná proto... Ale otravuje mě to. A stres není dobrej na pleť. Jsem samej pupínek, achjo.
Takhle koncem října mám taky vždycky pocit, jako by se vesmír smrštil před tím, než se zase roztáhne. Festival, lidi, večírky a rozhovory se stávají hlubšími. Rostou houby. V práci v tomto období tradičně nic nestíhám a doma s úklidem jsem někde na půl mezi létem a vánocema. Venku je zima, lezavo a fouká. A tady u nás bude foukat tak minimálně do května. Mám utkvělou představu, že jednou se nám podaří vydělat trochu peněz navíc a odjedeme z týhle zimy někam do tepla - aspoň na chvíli. Držím nám palce. Mezitím přikládám a kupuju si další vlněný ponožky. Piju kafe a bylinkový čaj. A taky peču chleba a mazlím se se zvířátkama a dětma a manželem. Protože co jinýho nakonec dává smysl, žejo... A taky chystám další akce, protože bez toho asi nějak nedokážu být. Nudou bych se ukousala. Ještěže mám toho V., pomoc v těžkých i méně těžkých časech zaručena. Děkuji ti, láska totiž přenáší všechno. A to mě upokojuje. Jen aby se jí dostávalo, to bych vám taky moc přála.
Jo a ještě nějaké novinky.... Chci se pořád dostat z té závislosti na sociálních sítích a pořád mi to nejde. Ale možná, když o tom budu víc mluvit, třeba to zlepším. Děti mají nový dětský pokojíček a my novou postel nad šatníkem, což je vtipné a útulné. Pořád se mi tu nedaří uklidit. Proč se necvičí ai na tohle? Někdy mám pocit, že bych moc ráda měla něco svýho, ale spíš jen tak vlaju ve větru. Moc nevím, co s tím, ani před čtyřicítkou ještě nemusíte stoprocentně vědět, co se svým životem. Mladí lidé mi opakovaně tipují tak o deset let míň, takže buď jsem mentálně vpodstatě ještě dítě, nebo mám jen štěstí na dobře osvětlené prostory. Obojí je skvělé.
Legendy
legendy světa, kterej končí, dělaj ramena v tíživým bezčasí přítomnosti plný skleníkovejch plynů a novejch triček utkanejch utrpením malejch ručiček brzo naštvanejch dětiček, co dětství nepoznaly úsměv u kontejneru s textilem nestačí hora hadrů v Atakamě pálí do očí jak kyselina odsunutí problému mimo pohled pořád ještě nestačí zavřeš kontejner a odcházíš lehčí už to nebude těžká chvíle nenastane už tu nikdo nebude aby plakal aby se smál aby sůl země vykopal na mrtvý planetě není nic vina je tak těžká, že ji popřeme, zapřeme, zastrčíme pod koberec všedních starostí honbou za mamonem honbou za každodenním přežitím honbou za pohodlným životem za úsměvem a plným břichem už nevadí, že planeta pláče už to nikdo neslyší pozornost odvedena dobrá práce pohoda na jevišti nastolena a v zákulisí jen hnus, špína, strach, hlad, nesoulad, smutek, smrt, mrazivý nepříjemno a lepkavý nepohodlí, bodavý konce, bolest, vztek, násilí, odpojenost od sebe kdo to spatří, zemře ale ne hned nejdřív můžem něco zachránit pořád jsou na jevišti světa věci který stojí za to ubránit je to láska, smích rozléhající se prostorem, hudba, tanec, lidský zpěv a zpěv ptáků a zpěv velryb a nakonec i tisíce chutí v rozvalinách smrti, jsou tu zvuky deště, padající sníh, příboj moře i měsíc, zářivý planety a tisíce hvězd, zlatý soumraky a pomalý rána, hřejivý oheň a voda vlahá, mokrá a útulná jako lůno všechna lidská potěšení a radosti, zářící oči a zubatý úsměvy, hluboký rozhovory, staří přátelé, co jako by nikdy neodešli barevný vzpomínky na chvíle totálního štěstí jak málo stačí máš to všechno ve svý hlavě ve svý moci ale co s tím v týhle klimatický bezmoci? radikální život na spálený planetě prostě nedává smysl jak to tu zachránit? jak zastavit tu bezcitnost? citem? pivem? pijem? dokud žijem! ať žijem! dekadence samoty ve společnosti, která lidem už dávno vůbec nepatří je miliardář pořád ještě člověk? kolik je v něm lidskosti? jak se to pozná? mohl by ho někdo štípnout - bude ho to bolet? ví, že může umřít?
(únor 2025)
aspoň něco
Pěkně to uteklo, je zase skoro léto, i když dneska v noci má zase mrznout. Tchyni pomrzly ve fóliáku začátkem května všechna rajčata. Já letos skoro nic nepěstuju, záhony mám plný plevele, i když se to snažím plít, nechce se mi ven, buď je moc zima, nebo kolem lítá moc pylu a mám alergii jako trám, mám snad jen hromadu paprik, ani nevím, co to všechno je. Do pěstování se zato pustil Vojta. Fandím mu. Nový koníčky člověka udržujou při smyslech. A tak si klasicky i já hledám nový koníčky, ale má to spoustu úskalí. Tradičním koníčkem zůstává moje oblíbené komunitní centrum, které jedeme zítra vyklízet protože nám už majitel nechce prodloužit smlouvu. No, nechce. Trochu jsme si podřezali větev sami pod sebou, ale já jsem fakt byla proti! Ale tak už to asi v nehierarchii někdy prostě je, že se něco nepovede. Za hierarchický řízení bych to neměnila, to má podle mně těch úskalí mnohem víc.
Zabavuju se teď takovýma drobnýma záležitostma, jako je chystání swapů při akcích někoho dalšího nebo vymýšlením lineupu koncertů, který by mohly být na podzim hezký. Dneska jsem se zrovna na popud kamaráda, který potřeboval fotky z jednoho také už skončeného místa v Brně, zabývala zíráním na fotografie z dob dávno zašlých, dokonce jsem u toho našla, že jsem dělala přednášky před lidma a někde to je i natočené, s miminem na břichu o míru a antimilitarismu, bláznivá holka. Na těch fotkách jsou vzpomínky na úžasné chvíle strávené ve společnosti lidí, s nimiž už bohužel moc kontakt nemám, ale to je prostě život, jde dál a občas se to někde prolne. Baví mě hlavně, že bych na svý minulosti skoro nic neměnila. Oslavila jsem další narozky, už by se teda dalo říct, že jsem ve středním věku, co vám budu povídat, Klub 27 už jsem přežila dávno, taky Ježíše už jsem přežila a táhne mi na 40. Tenhle věk. Ani mi to nepřijde. Poslední roky prolítly jako uragán. S dětma jako by se některé věci zastavily. Po dvě léta jsme teď u nás provozovali komunitní centrum. A i když barák končí, baví mě, jaké lidi jsem tam poznala, potkala. Onehdy jsem tak byla u kamaráda na zahrádce, naprosto úžasná zahrádka uprostřed města se skleníkem, co má geniální systém zavlažování a odvětrávání a taky v zimě naprosto přirozeně nezamrzá, protože ho tatínek toho kamaráda moc dobře postavil. Pěstují tam třeba vinnou révu nebo mandarinky. To je přesně ta inspirace, kterou člověk potřebuje. Navštěvovat taková místa mi přináší velké osvěžení a jsem za to vděčná. Nic z toho by samozřejmě nebylo, kdybych nebyla naprosto šílená a nevěnovala stovky hodin dobrovolné práce projektu, který se už od začátku tvářil jako totální úlet. Nehierarchie na periferii. Myslím, že to ještě pořád nechápeme ani všichni z nás, kdo jsme vlastně zapojení. Ale máme chuť jít dál a třeba jednou další ideální místo najdeme. Já tomu pořád ještě věřím, taky jsem idealistka, i když už jsem v tom středním věku. Možná proto se mě nejistí řidiči autobusů doptávají, zda "za plnej". Jo, za plnej, panáčku, mám doma syna, co jde do první třídy! No, co vám budu povídat, život, to je pro mně jedna velká vděčnost. Dědeček Břéťa sice vždycky říkával, že "život není peříčko", ale on taky zažil dvě světové války a několik režimů, a bylo obdivuhodné, s jakým odstupem a lehkostí dokáže svět vnímat. Myslím, že mám něco z něj, že si taky dokážu užívat život, i když může přinášet horší chvíle, i na nich je něco, co si jde užít, něco, co člověka posouvá dál.
Tak třeba celé jaro jsem se trápila tím, že nemám dost práce. A když mi končí rodičák, znamená to, že si budu muset platit kompletní sociální a zdravotní pojištění, což je pro osvč fakt ranec, když u toho pečujete o dvě malý děti, co jsou věčně doma, a k tomu máte dobrovolnický povinnosti. Tak jsem tu zprávu, že hledám přivýdělek, pustila do světa, minule mi to přihrálo skvělou brigádku, kterou mám doteď. No, ale vlastně se nic neobjevilo a hledala jsem tak mezi inzeráty, ale to bych zas musela pustit to, co už mám, dvě milé brigádky, a to se mi nechce, protože mě to všechno hodně baví, i když je té práce málo, je smysluplná a dá se z velké části oddělat z domu. Dokonce jsem napsala i na jednu pozici, která by mi dle popisku fakt vyhovovala, ale představa osmi hodin denně strávených v instituci mě dovedla k tomu, že jsem se sice na pohovoru ukázala, ale hned jsem se vyoutovala, že osmihodinovou šichtu se dvěma dětmi doma skutečně nedám. Oni to chtěli, ale já si to nedokážu představit. Takže v tomhle vakuu a lehkém stresíku jsem se rochnila celkem celé jaro, ale s vědomím, že se něco vyvrbí. No a co myslíte? Vesmír zapracoval a vyvrbilo se. Přesně něco tak malého, že dohromady moje malé přivýdělky dají zhruba půl úvazek a uživí mě. Takže halelujá, díky, vesmíre, bylo to nasnadě, ale díky, že se staráš. A hlavně to dohromady skvěle dává smysl, takže se teď moc těším na novou práci v novém týmu! Nové začátky a nové výzvy, to mě pořád ještě baví! Trochu nevýhoda je, že nastoupím místo ženy, které si hodně vážím a vlastně jsem z toho trochu rozpačitá, protože zatím moc nevidím dovnitř... Tak jsem zvědavá i na sebe, jak si tohle vyřeším. Výzvy. Miluju.
Měla jsem v jedné práci takový vtipný konflikt s kolegyní. Vlastně jsem moc nechápala, kvůli čemu to vzniklo, ale ona dávala hodně zřetelně najevo, že mě nesnáší. Já úplně takový problém s lidmi nemívám, spíš se snažím v každém najít to dobré, diskutovat o věcech, i když jsem někdy ostrá, nemyslím to zle, možná to někdo bere jinak. Roky už se snažím mírnit a dávat ostatním víc prostoru, možná ne vždy zcela úspěšně. No, ale tento vtipný konflikt, který mi sebral celkem dost energie, se vyvinul naprosto výborně, ačkoliv ještě nedávno mě kolegyně ani nepozdravila, naposledy se na mně již usmívala. Fakt by mě zajímalo, co se takovým lidem honí v hlavě. Jen mě mrzí, že jsme řešením toho zabili tolik hodin, které jsme mohli věnovat produktivní spolupráci. Tak jsem zvědavá, třeba se to ještě vyvine nějakým zajímavým směrem. Uvidíme. Těším se. Každopádně mi tento příběh ukazuje, jak důležité je se v bouři udržet a nepustit se, hlavně teda nepustit pádlo, to už jsem se naučila, když jsem chodila do školky. Nikdy nepouštěj pádlo! A já ho nepouštím.
Ve svém věku jsem se už s nějakými strašáky ve skříni vypořádat dovedla, pořád tam nějaký jsou, ale nejvíc mě už nějakou dobu trápí neschopnost vypořádat se s digitálními technologiemi tak, abych s tím byla spokojená. Internet a chatovací platformy využívám nejpozději od roku 2002, to je pěkná řádka let. Byla jsem na internetu ještě dřív, než ho měl doma každý, táta byl pyšný na to, že máme první internet v baráku (klasicky s vytáčením přes pevnou telefonní linku), na počítači jsem se učila už v první třídě (a seznámení proběhlo ještě během školky), kdy to ještě nebylo zcela běžnou součástí životů. Pamatuju si diskety. Prý už jsem bába. Je to ale velká součást mého života, částečně mě práce na počítači i živí, ale nějakou rozumnou rovnováhu pořád ještě hledám. Pořád. A to jsem první mobil měla až jako teenager a byl tlačítkovej a hrál se na něm tak akorát had, byl to Ericsson po tátovi s velkou anténou. Jak to udělají dnešní děti? Moje děti jsou zatím malé, ale už se po technologiích ptají, samozřejmě. Odkládám to, co to půjde. Chci věřit, že to nepotřebují. Pouštím jim pohádky v televizi, občas jim něco vytisknu, asi jednou nebo dvakrát hrál syn hru na počítači. Tady na venkově život plyne jinak. Naše děti tráví, když přímo neprší, většinu času mimo školku venku. Setkávají se s vrstevníky po školce, upevňují vztahy, jezdí na kole, staví si domečky, tvoří, hodně tvoří. Onehdá mě ráno úplně vyvedli z míry. Nechtěli vůbec snídat, rovnou šli něco vyrábět. A až když to měli hotové, ptali se po jídle. Vlastně nejvíc geniální by mi přišlo, kdybych dokázala místo skrolování sociálních sítí prostě tvořit. Chybí mi to a ruka už mě teď vlastně celkem poslouchá, tak je nejspíš načase.
Možná to vypadá hodně sluníčkově v tom mém světě, ale nefiltruju okolí tak zcela. Hodně se mě dotýká utrpení lidí v Palestině, nesmyslný umírání v Ukrajině a třeba taky to, že snad skoro polovina dětí v česku vykazuje symptomy deprese a úzkosti. Svět venku je na houby, ale o co se v životě snažím, tak je spíš vytváření těch pověstných ostrůvků pozitivní deviace, kde věci můžou fungovat jinak - a to ideálně s přesahy na systémová řešení pro celou společnost. Taky jsme tedy teď od města za náš komunitní projekt obdrželi kulturní ceny. A vtipnou historku k tý ceně bych si možná neměla nechat pro sebe. Když město vypsalo, že hledá uměleckého kováře, který by cenu vyrobil, hned jsem nabídku přeposlala našemu kamarádovi. Pak jsem na to úplně zapomněla, až mi jednou povídá, tak jsem to vyhrál, budu ty ceny vyrábět, dostanu za to pěkně zaplaceno, tak říkám, skvělý, to je moc dobře, že město ocení dobrou práci lokálního umělce. No, a vůbec mi nedošlo, že to ukoval na ceny, na které jsme byli později nominováni, až pak se sejdeme na předávání cen, a najednou jednu až dvě ty ceny držím v rukách a říkám si, to je teda úlet, to jsem si zas poslala objednávku. Ale jasně, není to zadarmo, člověk tomu štěstíčku musí jít trochu naproti. Jestli nám to k něčemu bude, ještě ukáže čas, a hlavně, kam teď s tou cenou, když už nemáme ten barák! Asi se to dozvím zítra. Kdo ty ceny ubytuje? A nezávisle na tomto kolečku jsem kamaráda kováře pozvala, aby nám v létě zahrál divadýlko pro děti, takže spíš si jedu ve spirálkách. Život je nádhernej, a máme velký štěstí, že ho můžeme plně žít. Říkám si každej den, než jdu spát. Vděčná za nejlepší rodinu i okolnosti, který mě v životě provází. A nějaký malý zaškobrtnutí je taky super, protože bez tmy nemůžete vidět světlo. A tak pořád dál. A ještě jedna věc mě vlastně hodně trápí. Mám pocit, že mám něco nedodělanýho vůči sobě, že mám nějaký dluh. Že jsem si slíbila, že vydám knihu nebo aspoň zin. A to mi visí ve vzduchoprázdnu jako damoklův meč. Pořád ještě cítím nejistotu, i když je naprosto iracionální, samozřejmě. Jen se prostě potřebuju dostat ze spárů sociálních sítí a pustit se do něčeho nového, co vytvořím i tak trochu jen pro sebe. To su na sebe teda zvědavá! Ale vůbec... četl by to někdo? Zajímalo by to někoho? V dnešním odtrženým světě? Kde už všechno někdo vymyslel? To je přesě ten blok, kterej si házim pod nohy. Až se mi povede ho dát pryč, třeba to vyjde. No, já si samozřejmě fandím, ale neslibuju nic. Každopádně si myslím, že tu jsme od toho dělat náš svět krásnej, tak jestli to děláte, tak díky vám za to. Díky tomu má smysl tu pobývat, protože se pořád mám nad čím podivovat.
Ahoj roky!
Viděla jsem to u druhých, jak bilancují a chtěla jsem to udělat taky. Viděla jsem, jak hodnotí ostatní minulý rok, jak byl náročný. Každej rok je něčím náročný a něčím nádherný. Já třeba začala v tom minulém roce zase chodit do společnosti, což se neobešlo bez nějakých trapných situací, bez nichž bych se možná obešla, ale zase dělají život bohatšími. Můj rok 2024 byl sice náročnej, ale krásnej, díky moc za něj a za všechny ty plný zážitky, kterých se mi zase dostalo až po okraj.
Už pár let, co jsem doma s dětmi, si nevedu psaný diář. S několika pracovními týmy se mi víc hodí používat kalendář v cloudu a nějak mě každodenní zapisování přestalo bavit. Bohužel. Někdy takhle něco opustím, a pak si říkám, jestli to není škoda. Třeba bych si zas měla papírový diář pořídit a zapisovat si tam třeba alespoň ty radosti. V tom minulém roce jich bylo nemálo a dost jsou svázány s naším místem plným alternativní kultury. V minulém roce jsem dělala hlavně PR, tvořila jsem grafiku a hodně psala, stala jsem se na pár chvil i moderátorkou nebo prodejkyní starých knih (a v jeden čas všechno tohle naráz, a to mě bavilo nejvíc!). Trochu jsem taky uklízela, přichomýtla jsem se k pár sbírkám, spolupořádala swapy, koncerty, promítání, festivaly, diskuze a pomohla s promem spousty akcí, na kterých jsem ani nebyla, protože jsem půlku léta strávila v bolestech a s únavou se zlámanou rukou s nádorem. Je krásný něco tvořit společně, protože není tolik důležité, když někdo vypadne.
Přemýšlím nad momenty, které pro mně byly v minulém roce nejsilnější. Nejbrutálnější pro mně byla jednoznačně hromada oblečení po našem prvním swapu, ta byla úplně gargantuózní. Od té doby se ale po každém swapu radujeme, že zbývá méně a méně, tak věřím, že budeme mít nadále sestupnou tendenci. Mám z těch swapů jinak radost, protože se tam potkávají lidé všech věků, ti, co mají i ti, co nemají, a všichni spolu pomáhají tolik neplýtvat. Snad. Vytvářet místo, kde pozitivní deviace je úplně normální věc, kde solidarita a ohleduplnost nekončí s uloveným tričkem. Těším se, co to přinese dál!
Další hrozný zážitek mi v minulém roce přichystaly spolupacientky na brněnské klinice. Byly jsme na pokoji čtyři, byla jsem den po operaci, kdy mi vzdali a dali asi pět centimetrů kosti. Chtěla jsem po desáté večer už fakt spát, dostala jsem nějaký opiáty, ruka ještě nepřišla úplně k sobě, motala jsem se. Poprosila jsem, zda by nemohly vypnout televizi, ztlumily ji trochu, ale hovor pokračoval - dvě se bavily spolu, třetí telefonovala na hlasitý odposlech. Nakonec asi v jedenáct televizi vypnuly. Ležela jsem se zavřenýma očima, nešlo mi spát. Dvě ženy ve věku asi čtyřicet a šedesát let po zákrocích v nemocnici v Česku. Nemusíte za ten zákrok zaplatit ani korunu, dostanete najíst a ještě se o vás stará milý personál. Nadávaly na současnou situaci, zabrousily do politiky, notovaly si. Pak jedna povídá té druhé o příchozích lidech z Ukrajiny: "Já bych je nejradši postřílela." Druhá: "Já taky." Udělalo se mi hrozně zle. Celý den o nás pečovala ta nejobětavější paní původem zjevně z Ukrajiny, byla to ta nejstarostlivější sanitární sestra, pořád se ptala, zda něco nepotřebujeme a se vším nám pomohla. Bylo mi fakt šoufl, na slovo jsem se nezmohla, myslím jen, že jsem se jen přetočila, oddechla si a hovor přestal. Dobrou noc. Ráno mi dělalo problém s těmi ženami komunikovat, musela jsem přemýšlet, co špatného se jim muselo přihodit, když takto smýšlejí, ale vlastně jsem ani na nic nepřišla, měly sice nějaké těžké životní situace, ale nevypadalo to beznadějně, bavily se o dovolených v zahraničí, obě zřejmě žily v rodinném domě. Neměly nedostatek. Přesto k nim proniká nacionalistická a militaristická propaganda tak silně, že se nebojí říct něco, co se naprosto vymyká zdravému rozumu. Pořád to ještě po měsíci rozdejchávám. Pořád ta stejná písnička, pořád to lidi nepustilo, pořád jsou stejně tupé stádo, achjo.
Můj dědeček říkával, že nejhorší je srážka s blbcem, a měl pravdu. Vloni se mi to párkrát stalo. Tak mě třeba jeden frajer v audině vyhodil v noci na nájezdu na dálnici s rukou v sádře a s batohem, bez světýlek, bez odrazek, skoro vybitý telefon. Protože by si kvůli mně zajel prý 9 minut, no asi tam a zpátky dva kilometry. Tak hlavně, že měl čtyři noutbuky a nekonečně natřískanej diář, byl strašně důležitej a pracoval v IT pro EU, morálka nula. Naštěstí mám nejlepšího manžela, takže mě přijel hrdinně zachránit. Ale ten výlet, co tomu předcházel, byl fakt skvělej! Jeli jsme se podívat, jak se žije v Bavorsku, no, žije se tam pěkně, co vám budu povídat, měla jsem tam každopádně nejlepší vietnamskou polévku (V) tohoto roku, mňam! A těch nápadů, Jihlavo, těš se.
Samozřejmě jsem jako asi všichni taky řešila nějaký svoje osobní průsery, který samozřejmě zahrnovaly i další lidi, o to byly a jsou spletitější. V podstatě mi přijde, že se do těch situací dostávám spíš tak jako nevědomky, a pak už jen žehlím a žehlím a žehlím a žehlím. Prý naše generace vymazala žehlení prádla, to doma taky neděláme. Vztahy bych si nejradši vyžehlila všechny. Kolikrát ani netuším, že je někde nějaký problém, než se to ke mně donese oklikou a po delším čase, někdy se to nedozvím vůbec - takovej bumerang. Už se mi to dělo dřív a děje se to pořád, je asi náročný se na mě naladit. Ale tak co už, zkusím se zase ještě víc zlepšit a třeba to pro lidi kolem bude trochu snažší se se mnou bavit. Nejradši se o věcech bavím přímo, ale nejde se bavit o něčem, o čem ani nevím, že se děje, žejo... Spíš teda čtu, než abych podnikala nějaké podnětné rozhovory, na ty se teprve chystám, v minulém roce to bylo dost monotónní, o mé nemoci, o Sile, sem tam někoho druhého vzrůšo, které můžu pozorovat, moc nezasahovat, životy jsou prostě jedno velký překvapení.
Jsem ráda doma a miluju návštěvy, i když skoro nikdo k nám na lont nejezdí, což mě trochu mrzí, ale chápu - bezdětné přátele děti odrazují a ti s dětmi mají zase svých starostí dost. Přeci jen se ale pár akcí doma povedlo a byl to příjemný čas s přáteli - oslavili jsme i deset let našich kocourů. Takových setkání u nás na zahradě bych si přála víc.
Mé myšlenky se upínají hlavně k letním měsícům a času odpočinku, času výletů a přespávání v dodávce. To mě naplňuje asi největší radostí, prostě se jen tak toulat, třeba celý týden s rodinou kočovat Telčí, byla to skvělá dovolená, spali jsme tam celkem na čtyřech místech a mělo to úplně všechno, každý si to užil po svém. Na Sile mě zas jednou ráno proudil policajt, že nám vykradli stánek, abych odemkla bránu, nějaký jejich technik už nebyl nejmladší. Byla jsem zrovna v noční košilce, nic moc prouzení, ale jako historka dobrý. Horší pro toho kluka, co se tam vlámal, snažili jsme se, aby se nedostal do velkýho průseru, tak snad ne...
Viděla jsem konečně něco, co jsem si moc přála, viděla jsem opravdickou polární záři! Na festivalu jen kousek od naší chalupy. Taky jsem prožila několik krásných koncertů, navštívila pár nových i známých krásných míst, koupala se v rozličných vodních plochách, i když než jsem začala, byla půlka léta pryč. Léto je prostě středobod, hrozně moc se těším na to další! Holý ramena, toulky bez cíle, objevování zapadlých i míň zapadlých koutů, ohně, vůně lesa, hudba, cvrčci, tma, hvězdy, smích, smůla mezi prstama, kadibudky, čůrání do trávy, kámošstvo, voda ze studánky, vyhřátý kamínky. Tak moc se těším na léto, hlavně teď, když je noc nejdelší a venku leží mlha a sníh a já už snad měsíc pořádně neviděla nikoho, kdo by nebyl z rodiny. Mám asi jen sociální deficit, a tak vzpomínám na ty krásný společenský zážitky kolem ohně, protože tam to vždycky nejvíc hřeje.
No, tak jsem vyjmenovala většinu těch největších fuckupů minulého roku, něco si radši nechám pro sebe nebo k ohni. Do nového roku vstupuji s důvěrou v to, že se rok 2025 povede ještě o něco líp, než ten předešlý, a to hlavně co se týče zdraví. Ta ruka mi minimálně dva měsíce ukrojila, V. byl v totálním nasazení a taky jsem si kvůli tomu pořádně neužila, že už mám obě děti v instituci, ale je to k lepšímu, cítím se skvěle a novou kost miluju, je teď moje, už se mnou krájí i cibuli! Už bych si měla konečně sednout a naplánovat si, co všechno chci od jara do podzimu udělat, zimu si nechávám jako odpočinkovou, hrozně mě ta sezónnost baví. Syn už půjde do školy, to to letí! A možná, až se uzdravím, zkusím se porozhlídnout po nějakým novým džobu, kdo ví, co budoucnost přinese, ale jsem hodně natěšená! Vítej 2025 a všechny tvoje výzvy! Moc se těším.
Něco se změnilo
Je to neuvěřitelný, kolikrát už jsem si chtěla sednout a všechno to sepsat. Sednout si a napsat, co se teď děje v našich životech. Stejně to asi nikoho moc nezajímá, ale je to vlastně celkem dobrá terapie. Pro grafomanku. Kdysi jsem popsala tisíce stránek. To už je dávno, možná to ještě mám někde uložený. Všechny ty pubertální lásky. Dneska se zdravíme, říkáme si čau, jak žiješ? Víme o sobě, ale nevíme. Na jaře jsem byla v očekávání krásnýho léta, plnýho setkávání. A ono takový bylo, i když ne docela tak, jak bych si to představovala. Začalo to tím, že jsem se úplně nesetkala sama se sebou ve vlastních očekáváních a nejvíc to mrzelo V. Démoni. Když už jsem si říkala, že jsem se s tímhle nějak vypořádala, spadla jsem velmi trapně ze stojícího kola do trávy a zlomenina odhalila poměrně velký nádor v kosti u zápěstí. Byl úplněk a byl slunovrat. Na ambulanci v ten den byla spousta zlomenin, to jen já musím mít něco speciálního. Kolečka po doktorech se završila biopsií v Brně. Není to zhoubné, uf, ale vezmou mi kus kosti a dají mi kost od dárce. Prý těch kostí mají plné mrazáky a dobře to srůstá. Haha. Vyprávím to všem, koho to zajímá, protože je to trochu zajímavý. Ale už to říkám jen ve zkratkách, protože je to otravné téma k hovoru, který se tím nikam neposune. Já nepotřebuji ujištění, že to bude dobrý, protože to je dobrý, díky. Největší lidská zranění nejsou vidět a nelze se o nich bavit na první dobrou a hlavně cesty k nápravě nebývají tak přímý. Jé, hele, co máš s hlavou? Co máš se srdcem? Co tě bolí? Je to tak, že každýho něco bolí. Lidský těla jsou křehoučký a duše složitá. Já se svou bolestí nechci nikoho otravovat, ale je to vidět. Ta super plavací sádra je vidět. A je to téma hovoru. Je mi z toho někdy trochu trapně, pak mě to nudí, pak zase říkám dokola písničku o nádoru v kosti, o kterým jsem ještě před slunovratem ani netušila, že může existovat přímo v mojí ruce. Mimochodem ta ruka je pravá. Takže teď píšu levou. Hrozně mě to štve, protože mi to nejde rychle a není to tak hezký. Na čas jsem tak přestala úplně psát. To bylo divný. Teď se zas z hlavy tlačej slova a já si říkám, že by to chtělo něco vydat. Už je mi moc let, za chvíli třeba nebudu, ten život tak letí. Někdy mě napadá, že bych se mohla učit zpívat. Ale asi pořád ještě nemám dost sebevědomí. Trapný. Přitom už jsem opravdu paní. Ale tyhle nádory v kostech se dějí většinou lidem kolem dvaceti let věku, typicky, asi jsem se moc neposunula. Tchýně řekla mému muži, že bych měla konečně dospět. Dospět kam? Na konečnou dospějem jednou všichni a pak si dáme danse macabre, velikej večírek pro všechny mrtvý bez rozdílu. Ve smrti je rovnost, dost možná i svoboda. Ale ještě na to není čas. Máme zodpovědnosti, úkoly, věci, ze kterejch se můžeme těšit. A hlavně tu lásku. Nejvíc pro mě je uvědomění, že v tý lásce můžu žít celej život, díky mým předkům, který za to všechno můžou, i když některý větší věci se jim bohužel podchytit úplně nepovedlo - třeba solidární společnost nebo vztah člověka k přírodě. I tak díky nim proplouvám láskyplným životem a krásně si už drahně let dělám víceméně přesně to, co chci. Mám se dobře. Nejkrásnější letní noci u ohňů mě budou zahřívat celou zimu. Ještě včera jsem tam seděla a dneska už má mrznout. Ale doma ne, doma je teplo, manžel přichystal dřevo. V. je prostě nejlepší. Stará se o mně i o děti, když nemůžu já.
Teď je mi zas líp, lepší fáze, čekám na operaci, až mi daj do těla kost z mrazáku, možná od nějaký motorkářky. Ještě dva a půl měsíce. Je to šílený. Ale mám štěstí, věřím v tomhle doktorům. Vědí co dělají, píchaj mi divný injekce. Dostávám v nich klony jakýchsi bílkovin, co brání aktivaci osteoklastů. Je to podle mně fakt hustý. Tvrdnou mi kosti. Nic necítím. Doplňuji vápník, chutná jako chemická jahoda, je potřeba to zapít. Nějak mám pocit, jako kdyby tohle zranění na chvíli zatemnilo rozhovory, stávaly se plytkýma a povrchníma. Až v poslední době, když už jsem si na to postěžovala sama sobě, tak se to otočilo. Rozhovory se stávají vážnějšími, možná i s tím, jak přichází podzim. Během posledních měsíců jsem měla možnost vyzkoušet, jaký to je navazovat nový vztahy. Nejsem v tom moc dobrá. Ale když už se to povede, má to potenciál na celoživotní opus. Kocourům už bude deset, chtěla bych to oslavit. Jeden z nich chrápe na gauči. Opravdu chrápe. Před deseti lety jsem se tedy spolu s kocoury vykašlala na dodělání škol. Nelituju. Jen si občas postesknu, že je možná škoda, že jsem nevydala nějaký ty rozhovory o roce 2000, některý jsou možná i přepsaný. Někde. Všechno se motá v kruzích, takže i na tyhle témata připadla včera řeč s lidmi, s nimiž jsem asi tak před těmi deseti lety tvořila jinej svět. Jsou pořád krásný. A já se vděčností fakt zalykám. Skoro si říkám, že jsem snad nikdy nebyla šťastnější. Kazí mi to snad jen domácí nepořádek, haldy oblečení ještě z letních radovánek. Musím asi fakt uspořádat tu kočičí oslavu, pozvat návštěvu, aby mě něco donutilo tu pořádně uklidit. Teď, když už mě ruka tolik nebolí, tak by to šlo. Všechny problémy světa jsou v mým mikrokosmu nepodstatný. A stejně si radši koupím férový kafe a nebudu jíst maso, nekoupím si nový hadry, stejně nemám za co. V bezpečný bublince mezi lidma, se kterýma je mi dobře, i když je to vlastně mnohdy někde v suti a všechno je práce, něco končí, ale jiný věci začínaj a vykročit z komfortní zóny je to, co dělá život naplněným. A děti, ty to poznaj. Protože láska. Tak zdarec.
PS: na fotce jedna z mejch čerstvejch lásek.
Velký noce
Písek ze Sahary zahalil naši vesnici v srdci Evropy. Je teplo jako v létě. Na Moravě zase zmrzly rozkvetlý meruňky. Nebudou. S dětma se chystám do bazénu už od října. Je konec března. Nebyli jsme. Teď má Em pro změnu horečku. Už jsme tu měli skoro všechny dětský nemoci. Do školky jen tak na návštěvu pro nějaký ten bacílek. Teď místo oslavy, na kterou jsem se fakt těšila, je doma ticho a klid, aby mohlo mládě spát. Mám celkem uklizeno. Okna umytý, sprcháč vydrbanej, prach utřenej, knihy srovnaný. Jen na lince je nepořádek z oběda, kterej nám uvařila babička, výjimečně, když přijela druhá babička vyprávět svoje čerstvé historky z dalekýho světa, kde ještě mýty neumřely, ale to možná běžný Evropan ani nepocítí. Je jaro, mám rozpadlej další zub, bude korunka. Náš dům má snad sto let, postavili ho ještě němečtí obyvatelé, když to tu byl Seelenz. Vlhkost mu nedělá dobře, musíme ho obkopat a obložit speciální fólií. Nerozumím tomu, ale je to drahý a časově náročný. Taky jsme málem vyhořeli od komína. Už alespoň třetí rok říkám, že musíme vyvložkovat komín. Nezbyly prachy. Teď se na nás složili ti bohatší, abychom nevyhořeli. Z moře zas nic nebude. Aspoň nemáme dluhy, máme se dobře, uklidňuju se. Na zahradě sice všechno kvete, ale je mi tam pořád zima, jak zmizely lesy, je tu mnohem horší vítr, než kdy dřív. Bydlíme na plošině, rozhled do dálky parádní, vítr taky parádní. V. sází duby, ale jde mu to pomalu, půda je těžká a jílovitá. Připravuje další okap na další sběr vody, připravujeme se na další sucho. A to jsme prý nad podzemním jezerem, privilegovaní, ve vlastním. Musíme dělat dřevník, dřevo, zahradu. Odlítám pryč do města zkoumat, co je možný vytvářet z pozice občanské společnosti, jak můžeme společnými silami zvelebovat památkově chráněný dům, kterej se rozpadá a jeho budoucnost je nejistá, stavba v okolí proměňuje i naše diskuze o budoucnosti další spolupráce. Byla jsem párkrát v hospodě, odlítla do jinejch myšlenek, nejsem si jistá, zda mi to dělá dobře nebo špatně. Odlítám odsud pryč přes nitky sociálních sítí, který mě ničej všechny mozkový buňky. Odlítám pryč a pozoruju změnu kolem sebe, kolik se změnilo, kolik zůstalo, kolik je jinak, kolik je stejný. Vážím to na tuny. Klimatická krize, ticho po pěšině, jako kdyby se nic nedělo. Lidi ze vsi zplanýrovali stromy kolem rybníku, domov ptactva a dalších zvířat. Lidi ze vsi zničili remízek v blízkosti našeho domu. Dekultivace. Chtělo se nám plakat. Bydlíme v domě obklopeném agrokrajinou. Monokultura, kam se podíváš. Na procházku do vsi nebo do rozfoukanýho pole. Nechce se mi. Radši uletím pryč. Vezmu děti a jedeme do města mezi lidi. Nebo do lesa vedle dálnice, hučí to tam. Kolem potoka v údolí, kde se svět ještě jeví v pořádku, kde voda tvoří meandry, kde jsou mokřady, udržovaná ohniště s posezením, opékám veganský buřty a jabka a piju pivo. Vlastně bych nechtěla ani dělat nic jinýho. Dítě otevřelo oči, mlasklo si, zakašlalo a zase usnulo. Jarní rovnodennost a svátky jara přinášejí chmurný nálady. Máme dvě děti, s tím už nic nenaděláme, chcem jim dopřát krásný dětství v šíleným světě. Jsme blázni. Upínám svý představy k letním ohňům a setkáním v lesích. Krása světa kolem nás je přeci nesmírná. Hledám kousky naděje. Říkám svýmu muži, ať je vděčnej za to, co máme. I já se musím k vděčnosti čas od času přemáhat. Je to křehká existence, uplyne a nebude. Je to radost, i když prší. A i když teď zrovna padá písek z nebe, bude zase čas se spolu smát. Povídat si o všech šílenostech, který máme v sobě schovaný. A na tyhle dny se teď těším z osamění v chalupě uprostřed Evropy, kde funguje elektřina a máme teplo, tu nejlepší vodu a nejvíc milovaná stvoření. Z pohodlí domova podepisuju petici za mír v Gaze a posílám peníze kamarádce s long covidem. Em se vzbudila a málem mi pozvracela počítač... A takhle si tu žijem...
Ráno
Když přijde ráno
hledám tě.
Kam jsi šel?
Za tou druhou
dá ti najíst
pohladí tě
pochová tě.
Nechal jsi mě spát
za to ti děkuji
ale příště
mě radši vzbuď
ať spolu můžem
začít den
pohádku ti pustím já.
Generace ohrožených
Boří se nebe
hvězdy politý napalmem
hořící štíty hor
doutnající úpatí.
Plný regály
zvuky motorů
zmrzka jen za pětikorunu
plná palmovýho oleje a rafinovanýho cukru
nekup to!
No nekup to!
Nemůžu to změnit.
Jako prach
zrnko písku ve valící se duně
točíme se
na planetě
s planetou
pořád dokola
civilizace mizí
Pompeje pod prachem
zapomenutý město
pro který už nikdo nepláče
v hlubině Země.
Nepoučitelný lidstvo.
Chlápek s kalachem
jednoduchý gesto
pro který už nikdo nepláče
uprostřed rozvalin
bylo tu město
nepoučitelný lidstvo.
Matka s dítětem
na rukách má těsto
nikdo tu nepláče
iluze domova a míru.
Nic.
Nemám co říct
Tak neříkám nic
Nic neumím
Nic nedělám
Nic nezkazím
Nic si nepamatuju.
Génius noci
Svalí se na tebe tma
černá jako nový šaty
spadne z nebe jako
obrovská kapka vody
černá.
jako smutek
jako loučení
jako bolest
jako prázdnota
jako odpočinek
jako smrt
jako triko
černá noc
jako sen
který se ti právě zdá
dýcháš rychle
jen se dívám
je pozdě
taky usínám.
Stopař
Dneska se mi stala taková situace. Někdy jsou prostě takový dny, kdy se něco děje. Jindy se zas jak kdyby neděje nic, to je to bezčasí, co mám vlastně hodně ráda, ale taky se z něj nechám ráda vytrhnout. A dneska se to teda povedlo. Nechám stranou náladu doma, protože syn je poněkud lítostivej, a když je lítostivej a ještě k tomu si - jak kdyby ze srandy - (ano, stále pláče) hraje na hlupáka, kdy se mě ptá na zcela zřejmé věci, jen aby mě vyprovokoval, povede se mu to. Nedělám to často, ale dneska jsem fakt už vybouchla. Byla to ostatně celkem stresová situace, jeli jsme dát kastrovat kotě. Chudák Šedivka. Ale o další koťata se nám starat fakt nechce, takže co naplat. Jeli jsme se zpožením, auto zasněžený, okno zamrzlý, já nervózní, předtím výbuch doma, nemám ještě uklizeno, zítra už je prvního a za tři dny je první adventní neděle, doufala jsem, že ten úklid stihnu, ale spíš mám všude ještě větší brajgl, malá tomu říká "bodej". Mi přijde. Ale umyla jsem většinu oken a roztřídila hračky a pár knih. Né, že bych nic nedělala, ale je toho hodně. Muž byl skoro měsíc nemocnej a vyvrcholilo to tím, že kromě prosté rýmičky na několik dnů odpadl. Nemoci nás sužujou všechny, snad až na nejmladší, ta si jen tak odkašle a zas se směje, je to fakt sluníčko. No, a v týhle konstelaci jsme vyrazili za veterinářkou. Fakt hrozně hodná a milá paní, vždycky se tam trochu těším, i když vím, že bude zvířata trochu trápit, ale většinou, aby jim pomohla. "No, já vlastně nevím, jestli ta kočka není březí, nebo je jen tak tlustá," říkám. "No, to já teď nepoznám, spíš není, ale kdyby byla, chcete to vyřešit? Stojí to čtyři stovky navíc. Myslím tím... Abyste mi pak neřekla, že chcete koťata, tak abysme se domluvily." "Ne, koťata nechceme, tak to prosím kdyžtak vyřešte." Čtyři stovky. Vyřešit. Pak kočku uspala a my jsme šli pro rohlíky. Pak jsme se ještě s dětma stavili na nákup do novýho supráče, že maj prej v akci banány. Po nákupu si malá hned chtěla jeden vzít, samozřejmě nešel loupat a byl ještě hnusnej, vyplivla si to na ruku. Neměla jsem ubrousek. Proč nejsou na veřejných místech všude ubrousky? "Až v autě, jdeme!" zavelela jsem a dekovali jsme se. Nákupy nemám ráda, ale menší supermarket v městečku mi nevadí tolik jako ty obří haly v krajském městě.
Cestou z městečka vidím na kopci chlapa, říkám si, co tam dělá, snad nestopuje, je asi mínus pět. Jedu pomalu blíž, chlap má francouzskou hůl a koženou bundu. Je asi mínus pět. Zastavuju. Vysypaly se na něj plechovky s nealkopivem. Budem mít oslavu, měli ho v akci. "Já vám asi moc nepomůžu, jedu jen do vedlejší vsi..." "Každej kousek dobrej, já vám to posbírám..." A jedem. Asi šedesát let, šedesát jedu, moc se na něj nedívám, řídím. Je ukecanej. Hubenej má fakt slabý oblečení, ale čistý. Malou černou tašku přes rameno. Říkám si, tady to máš, vlastně dlouhodobě si čas od času vzpomenu na stopaře a že už skoro nejsou vidět. Občas jsem stopem jezdila, nikdy ne sama. Skoro vždycky to bylo super. Nejlepší stopy si pamatuju s Německa, ze Srbska, Francie, Španělska, ale taky pár tuzemskejch mi utkvělo. Ne, že bych tolik jezdila, ale prostě stopování na sebe nějakým způsobem tahá zajímavý lidi. Přijde mi to jako skvělá cesta, jak navázat kontakt s místními. To jsme třeba přespávali u francouzské rodinky, veselili se s kolumbijskou rodinou při obědě, byli pozváni na skvělé jídlo uprostřed národního parku... No, takže od tý doby, co zas řídím auto, protože bydlím na vesnici a tahejte se s nákupem a dvěma dětma někde busem, tak si říkám, že by bylo fajn někoho popovízt. To všechno mi blesklo hlavou, zatímco vyprávěl svůj příběh pán, kterýmu jsem nabídla alespoň to nealkopivo, protože když se to vysypalo na silnici, řekl: "Jé, vy máte taky ráda tyhle limonády?" nebo tak něco. Vypadalo to, že má žízeň, hned si ho otevřel a spustil: "Už dva dny jsem nespal, jedu stopem už od Šumperka. A teď jsem skončil tady, v Polný." Já si říkám, no, to je teda paráda, co to je za haluz. " Víte, já mám nízkej tlak, tak jsem si skočil při čekání na autobus v Šumperku na kafe, zapomněl jsem tam peněženku, a když jsem se vrátil zpátky, už tam nebyla. No, tak jsem byl bez peněz a dokladů a rozhodl jsem se jít stopovat domů, bydlím až za Plzní, kousek od Mariánských Lázní. Víte, já prodávám auta hlavně Ukrajincům, dodávky, autobusy... Já mám peníze, ale nemůžu se k nim teď dostat, mám úplně novej telefon, ještě to tam nemám všechno nastavený. Vůbec jsem nespal, jak taky chcete spát na stopu. Jel jsem postupně přes Svitavy a Přibyslav a teď jsem tady." Říkám mu: "No, já jedu jen sem, ale víte co, já vás hodím do Jihlavy, protože co tady. A co pak?" "No, já pak zas něco stopnu..." Proletělo mi hlavou, jak v mínus pěti klepe někde kosu nebo klepe někde na okýnka, aby ho někdo hodil do Prahy. A pak žebrá někde v Praze drobný. "Víte co, já vás hodím někde na veřejnou dopravu, čím pojedete?" "Autobusem." "A kolik to stojí?" Řekl částku. "Dám vám tisícovku, ať se aspoň můžete najíst." "Já vám to pošlu, já vám pošlu dvanáct set, ne patnáct set, máte děti, to se vám bude hodit." Řekla jsem si, uvidíme, ale musím mu pomoct. "Moc děkuju, mám už úplně modrý nohy. Hlavně, že jsem si vzal tmavý brejle, to jsou raybany, šáhl jsem vedle, chtěl jsem dioptrický..." Když se odbelhal do autobusový haly koupit si kafe nebo čaj a kus jídla, říkala jsem si, panebože, on ho nikdo nevzal na veřejnou dopravu, nikdo mu nedal peníze, jel z Šumperka do Polný dva dny, přitom vypadal celkem slušně oblečenej. Každej se může dostat na podobný dno, ale lidi to prostě vytěsňujou, přecházej.
Vyprávěla jsem to doma mužovi. Říkal, že jsem dobře udělala, že mám aspoň splněnej vánoční dobrej skutek. Ale mně přijde, že by takovýhle chování k lidem z okolí vlastně mělo bejt normální a je mi smutno z toho, že není. Pak mi řekl, že má na účtu zas jen tři stovky. Tak teď budu doufat, že to ten pán fakt pošle, napsala jsem mu smsku s číslem účtu, odpověděl mi, že už je v autobusu, kde je hlavně TEPLO. A já si říkám, že někdy je fakt jen potřeba trochu víc toho tepla, mezi náma, aby to fungovalo. Jak jsem doma, pěkně si topim, ale pak mi chybí obyčejný interakce s dospělýma lidma. Pan stopař mi dneska vlastně celkem spestřil den, za což děkuju, aspoň je co vykládat na večírcích, škoda, že už moc na žádný nechodím. I když někdy se to povede, škoda, že už moc neumím ani pít. Ale zatím nejsem na tom tak špatně jako pan stopař, který už šest let nepije, protože když mu umřela žena, málem se upil. A pak málem umrzl, protože lidem je všechno kolem nich jedno. Planeta hoří nebo umrzá, dál chodíme na vánoční večírky, kupujem banány z druhýho konce světa (protože je dítě moc chce), jezdíme auty na naftu, topíme dřevem, nakupujem, vyděláváme, vychováváme děti, setkáváme se, budujeme, plánujeme... Jako kdyby nic. Jako kdyby nic. Pořád a pořád. A pořád si lidi všímaj jen sebe a ničeho kolem, protože jejich kapacita je omezená.
Vnímat svět je náročné. Vnímat souvislosti je náročné. Vnímat souvislost toho, že nemáme na důstojnou mzdu pracovníků a pracovnic ve školství, ale máme třeba na nové stíhačky a tanky. Vnímat to, že všichni spolu financujeme přebujelý byrokratický aparát. Vnímat třeba to, že každý jídlo stálo třeba i nějakou spotřebu vody, že za hovězím stejkem dvě stě gramů tý vody může bejt třeba tři kubíky, což je dost, to je voda, kterou zalíváme naši zahrádku i v parných dnech celkem dlouho. Máme kubíkové nádrže dvě, takže to by vlastně byla ještě jedna. Jen kvůli jedné porci. Nemůžu to jíst. Stopař mi dneska povídal o tom, že má fakt rád maso, začal o tom sám, když jsem dětem, který místo oběda jely se stopařem na autobusák, rozdala narychlo sladký tyčinky, co si vybraly v obchodě. "Moje dcera byla vždycky na maso, jako já!" Řekla jsem mu, že maso spíš nejím, jen občas si dám rybu. Povídal mi o zabíjačkách, to jsem úplně nepotřebovala, vzpomněla jsem si totiž, jak jsme na ně jako malý jezdily a ja mě to děsilo, jak jsem musela míchat krvavou polívku. Ale těm lidem to prostě nedává smysl, že by maso neměli jíst. Maj ho rádi. Můj pradědeček byl řezník. Páni, ale jakej! Můj pradědeček byl totiž pražskej řezník a za první světový války byl podle historky tradující se v rodině jedinej, kdo měl vždycky maso, i za tý války. Sídlil v Liliové ulici, kde taky v jiném domě bydleli. Nedávno jsem byla v Praze a chtěla jsem si Liliovku projít, trochu si vzpomenout na dědu Břéťu, kterej žil skoro sto let a byl to skaut a judista a taky inženýr a projektant odpadních sítí a fakt zábavnej a moudrej člověk, ale pršelo, tak se mi nechtělo, a taky jsem spěchala za přáteli. Ale tenhle děda mi dycky říkal: "Hlavně si mej ruce. To musí být to první, co uděláš, když přijdeš dom." A tak to dělám. Taky nás učil na chatě pod břízami sebeobraně, to už jsem asi dost zapomněla. Ale hlavně si pamatuju, že vždycky říkal: "Děti, život není peříčko." A když s tímhle vědomím funguju, je mi líp. Není to peříčko. Musíme se tu něco naučit, jinak by to tu nemělo smysl. Pomáhá mi to se nezbláznit, což se bohužel stalo dědově první ženě. Ta druhá byla moje babička a skvěle vařila a učila nás na terase chaty hrát lízanej mariáš. Díky, dědo, za ty moudra, předávám je dál!
Vlastně myslim, že to byl tenhle děda, od kterýho jsem se poprvý dozvěděla o stopování. Měl skvělý historky z mládí, narodil se v roce 1911. Někde možná ještě máme kazetu, chtělo by to digitalizovat. Škoda, že moje děti s dědečkama a babičkama (až na tchyni, co bydlí hned vedle) netráví tolik kvalitního času jako my, přijde mi, že naše dětství prarodiče hodně v dobrém ovlivnili, měly jsme se ségrou fakt štěstí na rodinu. Dětství bylo jako z pohádky, většinou se o to snažím i u našich dětí. Aby se měly dobře, užily si to, že jsou ještě malinký a můžou si hrát. Je to tak křehký. Takže muže hned napadlo, že jsem riskovala, když jsem vzala toho stopaře se dvěma dětma v autě. Jo, asi jsem riskovala. Ale vím, jaký to je stopovat na místě, kde vás nikdo nebere. Bylo asi mínus pět. Měl slabou bundu a polobotky. A navíc jsem si řekla, že tím, že ho vezmu, taky dětem něco ukážu, že jim ukážu, že je správný starat se taky o druhý, nejen o sebe. Malá u toho skoro hned vytuhla.
Když jsme odpoledne jeli vyzvednout Šedivku, ještě trochu spinkala, pořád je ještě celkem unavená, zbavila jsem se v ordinaci dalších peněz, ale čtyři stovky jsem ušetřila, protože kočka je jen tlustá, a jeli jsme domů. Malýmu z toho celýho dne vyskočila horečka. Už je zase to období, kdy do školky víc nechodí, než chodí, začíná mi z toho hrabat. Brzy musím mezi lidi. Zvědavá, co se zase semele.
Písmenka
Dneska jsem se na kurzu AI dozvěděla, že už vlastně ani nemusíte umět psát. Nevím. Pořád nevím, co si o tom myslet. Ale asi jo. K čemu mi jsou ty lístečky a sešítky s básničkama, když je stejně radši nikomu neukážu, nechám si je pěkně schovaný, protože je to intimní, nahatý, přímý, a to se moc nenosí, o sobě všechno odhalovat, jako když jsem byla malá a všem říkala, jak jsem se pokadila. Jo, uměla jsem mluvit dřív, než jsem ovládla svěrače. Naštěstí moje děti to maj naopak. Vypotila jsem před chvílí takovej canc, celej se smazal, uf, to jsem ráda, bylo to až moc intimní a nahatý a určitě by se v tom někdo poznal a já bych pak měla problémy s lidma, ještě větší, než mám teď, když se mi snad lidi bojej říct, že s něčím nesouhlasí, nebo že se zrovna nechovám tak, jak očekávaj. Tak to radši vykládají třeba někomu jinýmu. O mně beze mně, to už je zas nějaká nová móda, jak já to nesnáším! Na rovinu mi to říct, co je štve, dyť by se jim ulevilo, já bych jim dala zrcátko a byl by klid. Myslím, že s kritikou se dokážu srovnat. Ale ne, budeme si to šuškat pod zavřenými okny, nic neříkat, usmívat se a hrát naštvaný, když se to hodí. Buď ráda, Hanko, že se kvůli tobě přetvařuje. Díky, dobrá rada, já vim, ale kolik takovejch neupřímnejch vztahů může člověk unýst? Raději bych vyčistila vzduch a probrala to. Ale nejsem v tom úplně nejlepší, když jsem se o to pokoušela posledně v jiném kontextu, došla jsem k závěru, že nepochopení je oboustranné, a že prostě mluvíme jiným jazykem. A vlastně jsem z toho byla ještě smutnější než předtím, že nejsem schopná to naladit. Nejsou to vyloženě konflikty, spíš takové uzlíky v mezilidskýcb vztazích. Nedávno na mě dopadly pořádný uzle jinejch lidí, ze kterých jsem musela diplomaticky vybruslit, což se mi snad i povedlo. Ty moje uzlíky jsou oproti těm jejich uzlům úplný pidi uzlíčky, spíš tak pro pobavení mysli. To by mě možná mohlo těšit, ale úplně mě netěší, že žijeme ve světě, kde lidi neumí nakládat s konflikty, nikde se to neučíme. V rodinách se v Česku pořád až moc mlátí. Když maminka udeří ve školkový šatně syna, nevěřícně na to hledím. Chlapeček mlátí ostatní. Překvapení! A ministr vykládá se svým pupíčkem nacpaným k prasknutí, že to je normálka, jednu těm zlobivcům loupnout. Žádná respektující výchova, prostě a jednoduše stará dobrá diktatura. Kde se děti učí lásce, poznání vlastní hodnoty, přijetí sebe sama, demokracii, rovné diskuzi? Je mi z toho smutno, tak na to radši moc nemyslím. Tak ona na to je dokonce i vzdělávací strategie pro školy 2030+, ale co v rodinách? Když mamča buduje kariéru a od dvou let dítě strká na deset hodin do školky. Dítě by mělo spát třeba jedenáct dvanáct hodin denně. Představuju si to tak, že ho ve čtyři odpoledne vyzvedne, jedou spolu nakoupit nebo na nějaký kroužek, pak jedou dom, tam se navečeří a to dítě jde spát. Jak moc se při takovýmhle stylu výchovy buduje pouto mezi rodiči a dětmi je mi záhadné. Co všechno se z rodiče obtiskne do dítěte? Vidím to na svým taťkovi, typické dítě z jeslí, dodnes raději v institucích, než doma, než s vnoučatama - v práci, venku, za kulturou, za sportem... Naštěstí jsem šla až do školky, ségra taky šupkyhupky do jeslí.
Všichni teď naléhají, ať dám dceru brzo do instituce, ale ještě jí nejsou ani tři roky, je nejvíc zábavná a není důvod, aby šla dříve, jak ve třech letech - u mladšího jsme to zkusili, ale zcela jsme pohořeli, nakonec chodí od tří let a tří měsíců, jen na dopoledne. Stejně je většinu času doma, protože je pořád nemocnej. Nemocnej. No, on vlastně není nemocnej, jen třeba kašle nebo má rýmu, jinak je úplně normálně hravej. Ale ve školce nesmíte ani smrkat, ani kašlat. Takže ho mám zase doma. Na tohle vás ve škole teda taky nepřipraví. Už pět let doma. Korona, jako by nebyla, stejně bych byla doma a utírala zadečky. Tak se teď aspoň učíme písmenka. Moje dítě totiž šišlá. Ale jak! Jsem z toho zpruzená už asi rok. Konečně se mi povedlo dostat se k logopedce, musíme dělat cvičení. Ale syna to samozřejmě nebaví. Nejsem dobrý pedagog, zvlášť malý děti mi fakt nejdou, nemám tu trpělivost, neumím být po většinu času správně zábavná, aby to bavilo malý dítě. Zato logopedka, maminka kamarádů, ta je úžasná, analogovej svět logopedie na mně dolehnul hodně příjemně. propiska, papír, špachtle a zrcadlo. Až můj kluk bude místo "jode" vyslovovat "lodě", dám si na oslavu snad panáka. Tím zase normalizuju já alkohol. Po dlouhý abstinenci si ho někdy dopřeju, dokonce jsem se letos i lehce přiotrávila, což mě poučilo pro budoucí večírky. Ale písmenka ovládám. Nebo aspoň myslím. Snažím se. Do příště vyberu básničku. Třeba ne tak nahatou, ale ty nahatý jsou lepší. Co myslíte?
Máme (rádi) zvířata
Nechápu. Jak se to děje. Před asi týdnem nebo dvěma, možná třema. Tak nějak. Objevila se u nás ve špajzce myš. Už zase. Míváme často otevřené dveře ven, aby chalupa větrala. Tu myš mám ve špajzce snad každý podzim. Většinu potravin tak mám před podobnými zvířaty chráněnou sklem či tvrdým plastem. Ale byla tam, nakousala trochu instatní kaše a goji, na který už nevyšla sklenice. Muž nenašel humánní pastičku, takže nastražil tu nehumánní, co tý myši zlomila vaz a nebohá myš mi spadla na pytel s rejží z bezobalovýho obchodu Opobchodu Radka Křivánka v Jemnici, kterej je fakt jedinečnej a rozhodně se tam musíte zastavit, až pojedete kolem. Pointa je ale jinde. Už jak jsem měla tu myš ve špajzce, tak jsem si říkala, dobrý, hlavně, že to neni třeba mol nebo dokonce cvrček. Moly už jsme měli. Do pár dnů se objevily zas. Zatím jsem hnízdo nenašla, nemám na to čas, ale jak už jsem uvedla, většinu potravin mám před zvířaty chráněnou, tak mě to nechává celkem chladnou. Taky jsem mezitím úspěšně zlikvidovala výroční nálet octomilek. Ale včera, když byl V. po asi sto letech na koncertě, na kterej chtěl jít i čtyřletý a před kinem málem spáchal totální scénu, když začal vykřikovat: "Já cu na Půmysovou smt!" (rodičovské okénko: po skoro roce odkladů se mi konečně povedlo ukecat logopedku a máme termín, hurá!). Nekecám, je to jeho oblíbená kapela. Má ji nahranou i v kouzelné tužce. 20 let. Legenda. No, měl smůlu a já taky. Jeli jsme domů, a když jsem děti uspala, tak se u nás doma opravdu, nekecám, ozval cvrček. Začal tak nenápadně, ale dneska už to rozjíždí celkem brutálním stylem. Je asi někde za lednicí, cvrká jako šílenej. Je skoro půlka října a ten cvrček se k nám nastěhoval a teď cvrká. To mám za to, že jsem si v létě říkala, že mi chybí cikády. To mám za to, že jsem si na cvrčka - kdo ví proč - vzpomněla, když jsem měla myš ve špajzce. To mám za to, že jsem V. nechala nastražit tu nehumánní pastičku. Tchán mi dneska dovezl z dalekých krajin nádherný šál a říkal, že cvrčka třeba chytí kočka. Ale nevím, cvrček teď jede svou serenádu a kočka mi vrní na hrudi a o cvrčka nejeví zájem. V. říkal, že to necháme bejt. To se mu to říká, když usnul, ještě než to ten cvrček začal pořádně rozjíždět. Google říká "Noční živočich. Všežravec, který dokáže hladovět až tři týdny. Dává přednost, chlebu, ovoci, zelenině, masu. Škodí na potravinách požerem a kontaminací (patogeny - salmonella, bakterie,roztoče), ale také na materiálech - živí se také plísněmi, zdivem, papírem, atd." Fakt doufám, že ho některá z koček chytne. Teď přišel kocour na gauč a lehnul si. Cvrček cvrká. Cvrček cvrká. Cvrček cvrká. Cvrká cvrček. Cvrček cvrká. Neboj, je maličkej.
Nejsem zde jsem
Nezačnu. Už nezačnu psát. Nikdy neříkej nikdy a taky další pokusy o to začít psát se datují do doby dávné. Život mění život, řeklo by se. Chodím sama tedy jsem. Chodím sama. Už víc jak třicet let. Vlastně spíš tři a třicet let. Protože v roce už jsem chodila. Prý. Inteligentní dítě. Hrozně nadaný. Nesnáším plnit cizí očekávání. Jsem teď za očekáváním. Já od sebe nic nečekám. Rodiče nerozumí mojí práci. Ještěže tak! Jsem spokojená, když plodí stromy, co jsem pomáhala sázet do země. Jsem spokojená, když vyrostou divoký rajčata a moje děti je cpou do pusy a olizujou se. Jsem spokojená, když se na mně usměje můj muž. Jsem spokojená. Jen někdy ne. Protože vím, že se na nás valí pohroma. To vědomí, že se ten svět, kterej známe, zhroutí jako domeček z karet, je někdy k nesnesení. K neudržení. Ale proč se netvářit, jako že se nic neděje. V blízkém městě otevřeli nový nákupák, tchýně každou chvíli doveze dětem nějakou kravinu s obličeji okatých pejsků. Je to trend. Muž mluví o tom, že bychom na ně měli jít s dětmi do kina. Kdy já naposled byla s mužem v kině? Vím to přesně, byl to večer před prvním porodem. Byl to film o jednom bytě, jedněch po desetiletí zamčených dvěřích, jedné silné ženě v patriarchální společnosti, film taky o tom, že hořet nestačí, když jsou všichni okolo tupí a nenasytní. Platí to pořád, jen planeta poněkud hoří. Tchýně pořád neúnavně seká trávu na sedmičku. Vrtím u toho hlavou. Už je zase celá žlutá. Na začátku října, na Vysočině. V noci chladno, přes den teplo. Jako na poušti. Pod náma je jezero, říkali. Tak my to třeba přežijem. Ale jak bude vypadat svět? Ten film byl o válce. V civilizovaným světě. Byla to válka, kterou jsem nechápala jako dítě, pak jsem ji studovala, pak jsem tam jela a ptala se a pak jsem pochopila, že když někdo zná Brno jen kvůli tomu, že tam vyráběla Zbrojovka, asi to nebude úplně samo sebou. I dneska mají zbrojaři žně. Mastěj si kapsy. A mejou si ruce nad krveprolitím. Mejou si ruce krví. Všechny konflikty světa jako jeden velkej byznys několika chlápků v oblecích. Neuvěřitelně maskulinní záležitost ta válka. Vyhazuju dětem plastový tanky, plastový zbraně i plastový vojáčky. Dělá se mi z pohledu na ně špatně. Tchýně u toho vrtí hlavou. Můj muž si celé dětství hrál s vojáčky. Je to ten nejmírumilovnější člověk na světě. Podívej, nic to s ním neudělalo. Než jsem vojáčky po něm vyházela, vyfotili jsme sérii antimilitaristických fotek. Válka není hra. To už je dávno. Jako sen. Státní stádo škrtá školám, škrtá všude, přidává armádě. Aby měli na tančíky. Nemáme sklep. Z přelétajících armádních vrtulníků a stíhaček je mi úzko. Kam jsem se to zase připletla? S časem, s věkem ztrácím soudnost. Umím ještě vůbec psát? Bude to někoho zajímat? Napíšu sem ještě někdy? Něco?