Vždycky jsem si myslela, že cestování není věc pro mě. Neměla jsem své vysněné místo, které jsem chtěla navštívit a jiné kultury mě nijak nezajímali. Jediné, co jsem kdy chtěla vidět, bylo moře, což se mi v mých 10 letech i splnilo. Nikdy jsem však neprahla po tom, procestovat svět. Proč taky? Je to samé vyřizování a cizinci jsou na vás napruzení, že jim ani nerozumíte.
Jenže člověk k tomu cestování asi časem dospěje. Když jsem ještě chodívala na sbor, jezdívali jsme často na výměnné pobyty nebo na zahraniční pěvecké soutěže a já vůbec nevnímala, že je to také cestování. Když jsem odmaturovala, skončilo i zpívání a mě došlo, že mi něco chybí. Dlouho jsem netušila, co to může být. Až s nástupem na další školu, kdy jsme měli možnost jet na výlet do Mnichova mi došlo, že to, co mi celou tu dobu chybí je cestování.
Přišlo mi to divné. Já a cestování? S rodinou jsme nikdy nikam moc nejezdili. Mnichov mě ale utvrdil v tom, že cestování je jedna moje součást. Od té doby jsem plánovala různé dovolené a chtěla jezdit alespoň po Česku, ale většinou to prostě nevyšlo.
A dnes? Jakmile se nabídne nějaká možnost někam jet, neváhám a beru to. Nikdy totiž nevíte, co se může stát, a tak je nejlepší neodkládat nic do budoucna a chopit se příležitosti hned.
Baví mě potkávat cizí lidi a poznávat jejich kulturu, památky a jejich zvyky. Najednou totiž vypnete veškeré složitosti ve své hlavě a poddáte se tomu jinému životu. Neřešíte školu/práci, vztahy ani žádný jiný pitomosti. Jednoduše chytnete nové zážitky za ruku a společně jdete tančit waltz. A tohle všechno mi dává cestování.
pixelskylines
amandla