二 十 七

[letsovverdose-blog]

{praha} 23:47, 8/11/17

Dvacet tri ctyricet sedm a moje prazska garsonka. V pravym rohu veci cloveka, kterej mi dal tu nejvetsi zivotni lekci. Na leve strane pokoje moje porad jeste nevybaleny kufry. Bydlim tady mesic, ale neni to domov. Necitim se „doma" asi nikde.

U postele stoji nedopity vino z vietnamsky vecerky, ktery jsem kupodivu jeste nerozlila.

Kourim. Mentolovy macka. Zapalovac z Tokya.

Paradoxne pro me dospivani znamena, ze je mi cim dal tim vic veci jedno. Ja tady totiz nesmim kourit. Kvuli tomu si platim balkon. Malickost, ale pro mne je to tak osvobozujici. Vztycenej prostrednicek my najemni smlouve. Citim, jak mi v zilach koluje anarchie.

Muze se vubec introvertni asocial citit sam? Kazdy rano se probouzim pritlacena ke kraji my sto sedesatkovy matrace. Nemam se ke komu otocit. Nemam se na koho po ranu podivat a jen se tak lehce usmat, protoze bych snad byla stastna. Aspon na ten malej okamzik, hned po otevreni oci, nez te pohladim po tvari a zase usnu. Nejsem stastna. Neprozivam ani iluzi stesti.

Poslednich par mesicu zpochybnuju vsechno. Uz si nemyslim, ze jsem tak chytra, jako jsem si myslela driv. Nechci ani, aby me tak snad videli ostatni. Inteligentni, pritazliva.. Hnusi se mi lidi. Hnusi se mi jejich uznani. Nikomu neverim. Chci se odpoutat od jejich myslenkovy roviny, od lidsky konvence. Chci neco zmenit - nechci zmenit sebe.

Utekla jsem tak daleko a prezila. Ma to ale hacek, uz se nedokazu vratit zpet. Vytvorila jsem si ideal sveta, existuje jen v my hlave. Nenajdu ho v realite zivota, nepotkam ho v abstrakci jinyho cloveka. Budiz mi souzeno nebyt stastna.

Nenavidim zablesky stesti. Prekvapuje me, kdyz sedim v okne a nechci z nej vypadnout. Nechci ze svyho sveta plnyho tlumenyho svetla a levnyho vina pryc. Kazdej utek je krute potrestan. Kazdej pad zpet je horsi a horsi a ja cekam na ten posledni. Jak hluboko se dostanu priste?

A o depresi se nemluvi.

Neni pocitem smutku, neni probrecenymi nocmi. Je prazdnem. Je nechuti oblect se, socializovat se, vstanout a umyt si oblicej, najist se. Nejde uchopit, ale ty uz vis, ze nema cenu se o to pokouset. Neni lennosti, je vycerpanosti.

Vycerpanosti ze zvratu, z toho kratkeho pocitu, ze vse bude lepsi. Ale ne. Vratis se zpatky, vtahne te znovu.

Tvoje stesti zavisi na nekom nebo necem jinem. Ale lidi odchazi, veci se meni a drogy prestavaji pusobit.

Laska, penize, serotonin, oxytocin, dopamin. Jedna cara, dva prasky, tri sklenky vina a krabicka cigaret. Prazdnej pokoj, destovy kapky padaj na okno a hudba hraje potichu. Propiska a papir.

———

Predne se omlouvam, ze chybi diaktrika, ale celej text je prepsanej na mobilu.

Jak jste si asi vsimli, stylove se tenhle clanek uplne vymyka my klasicky tvorbe na tomhle blogu. Pravdepodobne se ted nejakou dobu budu ubirat spis timhle smerem, prece jenom depresivni texty se pisou nejak lip - shodme to treba na pocasi, nebo tak neco.

Za tu dlouhou odmlku se omlouvat nebudu, to uz snad ani neni vhodny. Kazdopadne znovu dekuju vsem, kteri si nasli cas a napsali mi, at prestanu bejt idiot a zase neco napisu. Jednou ze mne bude urcite ten nejhorsi spisovatel na svete a vsechna nakladatelstvi me budou nenavidet.

V hashtagu budu klasicky uvadet jmeno autora umeleckyho dila nebo proste obrazku, kterej postnu s textem, ale u tohodle clanku zrovna zadnej nebude. Taky v hashtagu najdes, jakej track jsem u psani poslouchala.

Uprimnost textu a jestli mluvim o sobe, nebo jde spis o fikci, nechavam na vas.

Jo a zacala jsem studovat literarni tvorbu. Treba me to donuti psat vic. Ha ha.

[letsovverdose-blog]

Důležitý problémy

Chtěla bych se chvíli věnovat tomu, jak to maj hezký holky v týhle společnosti těžký.. jakoby už jen když to píšu, tak mi to zní jako strašná zhovadilost jo, ale dovol mi to vysvětlit, okej?

Proč si třeba téměř každej člověk myslí, že jsem úplně tupá? Nebudu lhát sobě ani tobě, někdy se mi vypne mozek. Ale tak over-all bych neřekla, že jsem naprostej debil. Hlavně nesnáším tohle zobecňování.. Dyt’ přece to, že jsem se narodila se souměrným obličejem (bože, to je taková lež) ještě neznamená, že mi nepůjde fyzika. A jo, podle procentualní úspěšnosti pochopení fyzikálních problémů určuji inteligenci jedince. Jsem tím pádem takovej silnější průměr. Takže ne úplně blbá!

Taky si každej myslí, že jsem úplně neschopnej řidič. Týpek mi třeba naboural auto a ještě bude říkat, že nemá cenu to spravovat, protože už je tolikrát pot’ukaný nebo poškrábaný.. No jo, ale kvůli koho, ty retarde?! Jsem jako docela pyšná na to, že jsem nikdy nezavinila sebemenší nehodu a to řídím rok a půl (omg, vyježděnej řidič, much skill, bestest driver). A co víc, několika nehodám jsem zabránila, protože voni si někteří řidiči myslej, že asi neznám pravidla a tak mi vjížděj konstantně do cesty.. zábava, děkuju, cením. Můj road-rage je někdy fakt na hranici únosnosti, asi tak stejně jako dovednosti řidičů v mým okolí.  (Taková menší poznámečka - sotva jsem tenhle článek dopsala a sedla do auta, nějakej týpek v dodávce mi na jasně označený křižovatce vjel do cesty a nějak ho to nesralo. At' se ti daří, chlape!)

Což mě přivádí k další problematice - proč mě, do hajzlu, nikdo nebere vážně, když jsem naštvaná? Vždycky je to prej hrozně roztomilý.. Proto jsou malý ženský tak psycho, vy nám prostě nenecháváte žádnou jinou možnost! Dokud nezačneme vážně pěnit, tak nás nikdo nebere vážně. Já se jakokdyby považuju za docela klidnýho člověka (proto se můj blog jmenuje “nasraná veni”, makes sense, huh?), ale taky mám svý momenty vzteku a vážně moc nepomáhá, když se mi někdo posmívá do obličeje, nebo mi, nedej bože, říká, jak je to srandovní, když se naštvu. Můj obrannej mechanismus? Nenasírat se. A když už, tak bejt nekompromisní zmije. Funguje ve většině případů. Doporučuje osm z deseti psychopatů.

Nejvíc se mi ovšem líbí, když se semnou lidi nebaví (“lidi” čti jako většina ženskejch a úplně všechny nehezký ženský), protože jsem od pohledu namyšlená. Kámo, jasný, jo, real shit. Sice jako nechápu ani ten koncept a proč by někdo úmyslně namyšlenej byl, ale cokoliv to v tvý hlavě znamená, tak to jsem. Už ztrácím sílu vést tyhle vnitřní boje s debilitou jinejch.

Doufám, žes aspoň trošku pochopil, jak hrozně těžkej život maj bílý dvaceti letý hezký holky. Fakt to není prdel. White privilege neexistuje, žádný dveře mi nejsou otevřený a jsem na pokraji zhroucení. Takže sbalím macbook, co mi koupil tatík k narozeninám, zaplatím tu nedopitou kávu za kilčo, sednu do svýho auto, který jsem dostala za maturitu a půjdu se vybrečet do polštáře, protože nikdo nechápe, jak reálný jsou mý problémy. Deuces.

[letsovverdose-blog]

10 typů chlapů na Tinderu

Nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem ten typ člověka, kterej řeší jen fyzickou přitažlivost při hledání partnera (jako jsem, ale myslet si to nemusíte), ale i tak se musím přiznat, že stejně tak jako dalších přibližně 50 milionů zoufalců používám Tinder. Pokud se teda za „používání“ dá považovat přetahovat doleva na každýho chlapa a hledat ty největší bizarnosti, který tahle úžasná appka nabízí nebo screenshotovat kamarádkám hezký kluky, když jsem na víkend v Praze.

Neměla bych asi nikdy odvahu jít s někým z Tinderu nebo jiný seznamky na rande (řekla holka, která se se svým bývalým seznámila přes Instagram), protože bych se fakt bála, že mě ten člověk zabije, unese nebo bude škaredej a já se moc neumím vymlouvat a lhát, že najednou musím odejít někoho zachránit nebo podobně.

Za tu krátkou chvíli jsem ale stačila vypozorovat, že hodně profilů je dost podobnejch. Tak třeba..

1.       Pejskař

Jako první fotku si zvolil tu, na který můžeš vidět, že má nějaký zvíře. Z 90% to bude pes. Může to znamenat jen dvě věci – bud’to je to docela fajn chlap pro život, kterej je schopnej postarat se o další živou bytost, nebo je to psychologicky zdatnej sukničkář, kterej si je moc dobře vědom toho, že prostě každý ženský začnou automaticky slzet oči, když vidí štěně a udělá cokoliv pro to, aby si ho mohla pohladit. Hodně štěstí při zjist’ování, na kterýho z těhle dvou si narazila.

2.       Upovídanej

V popisu na jeho profilu je snad všechno. Napsal tam celej svůj životní příběh. Znáš jméno jeho mámy, datum narození nevlastní sestry, kde byl na dovolený v roce 2012, jaký jméno měli jeho rodiče v záloze, kdyby se jim místo něj narodila holčička a na co má alergii. Vlastně se ho na první schůzce nemůžeš ani zeptat na něco, co bys tam už nečetla.

3.       Fitnessák

Hned od začátku je ti jasný, že víc, než tebe, bude milovat svoje tělo a posilovnu. Na každý fotce je bud‘ skoro nahej nebo ve fitku, pravděpodobně oboje dohromady. Jako první rande ti nabídne jakoukoliv sportovní aktivitu a pozvání na steak. Pokud mu napíšeš v pátek nebo sobotu večer, tak ti neodepíše, protože bude zrovna zkoksovanej tančit na nějaký EDM party.

4.       Go-getter

Od začátku dává jasně najevo, že mu jde jen o to, aby si našel někoho na sex. Může to být nenápadným popisem (něco jako „hledám kamarádku“), nebo bez sebemenšího ostychu vyvěsí na svůj profil fotky v latexu. Na Tinderu se opravdu fantazii meze nekladou.

5.       Tajnůstkář

Na profilu má 6 fotek, ani na jedný není on. Jedna z nich je pravděpobně mimoň. Nevím. Nechápu.

6.       Bengoro

Dává si dost záležet na tom, aby bylo poznat, že má prachy. Jestli je má kvůli svým kariérním úspěchům, rodičům nebo obchodu s bílým masem už ti samozřejmě neřekne, za to chce, abys hned věděla, jaký auto řídí a jaký hodinky nosí. Pokud vůbec má nějakou fotku, kde mu vidíš do obličeje, tak ukazuje „peace“ a na očích má sluneční brýle. Pravděpodobně má na prsou vytetovaný něco jako „only God can judge me.“

7.       Cestovatel

Chce ti dát pocit, že s ním procestuješ celej svět. Existujou dva typy Cestovatelů – ten, kterej se fotí v každým luxusním letovisku a ten, kterej jezdí za přírodou. Snaží se vymyslet co nejpoutavější pózu, hlavně aby každá fotka byla jiná. Jednou  drží nějakej monument nebo hory na dlani, potom skáče jakože „jupí“, no a pak už na tý fotce radši vůbec není. V popisu určitě nechybí vlajky všech zemí, který už navštívil.

8.       Stig

Většinou má jen jednu fotku a na té je s někým, abys asi mohla hádat, s kým si potencionálně budeš psát. I když je to skupina sedmi lidí a jen jeden z nich je ošklivej, tak je to právě on.

9.       Model

Všechny jeho fotky jsou z photoshootů a určitě je na nich minimálně bez trika. Moc neovládá češtinu a bude ti pokládat otázky typu „copak právě děláš?“ a „pošleš mi nějakou fotečku?“ Myslí si, že má každou ženskou přečtenou a používá parfém od Abercrombie & Fitch.

10.   Páry, který chcou někoho do trojky

Jo, i tohle se stává.  

art by Texts From Your Existentialist

[letsovverdose-blog]

Osobní realizace

Ještě když jsem bývala malý štěně, řekněme třeba na základce, tak jsem se potýkala s různejma posměškama na mou osobu. Proč taky ne, vid’, když jsem se oblíkala úplně jinak, než ostatní - třeba v desíti jsem si myslela, že jsem hrozný emo (ten, kdo si touhle fází prošel, tak samozřejmě ví, že se to nesmělo říkat nahlas, jinaks byl pozér) a pravidelně jsem chodila do školy ve vysokejch proužkovanejch podkolenkách s lebkama nebo v triku s Jackem Skellingtonem, ve dvanácti jsem si začala barvit vlasy do různejch pestrobarevnejch odstínů a podobně. 

Moje máma byla v tomhle vždycky hrozně tolerantní, i když ji za to ostatní rodiče pomalu lynčovali a nikdy nedokázali pochopit, že mi vlastně jen dovoluje se seberealizovat, za což ji jsem hrozně vděčná.

Když odmala posloucháš trapný poznámky na tvůj vzhled, tak si v tom nejlepším případě vytvoříš skvělou obranyschopnost proti blbečkům. Což se mi taky stalo. V některejch situacích už vážně ale propadám zoufalství - přesněji tomu nepojmenovatelnými pocitu absolutního zastavení mozku z důvodu cizí debility.

Tak třeba mám pět tetování, z toho čtyry docela velký, taky jsem delší dobu měla septum. POKAŽDÝ, přísahám pokaždý, když jsem přišla ke svý gynekoložce, jsem musela poslouchat věty jako “taková hezká slečna a takhle si zničit tělo” nebo “co to máte v tom nose? Nebylo by lepší to vytáhnout? Vždyt’ vám to kazí obličej.” Jako hele, já chápu, že kdybyste neřekla nahlas svůj názor, tak vám může třeba prasknout hlava, ale momentálně na sobě od pasu dolů nemám žádný oblečení a docela je mi jako trapně, tak to nebudem snad dělat ještě horší, ne? “A co na to říkaj rodiče?” Ok, tak to uděláme ještě horší, děkuju.

A když už jsme u toho tetování - proč si každej neznámej (a většinou opilej) chlap myslí, že je dobrej nápad mě popadnout za ruku a začít si prohlížet, co to vlastně mám vytetovaný? Osm z deseti týpků na baru se mnou začne konverzaci poznámkou, že mám hezký tetování nebo otázkou, proč jsem si nechala vytetovat zrovna tohle. Asi si začnu vymýšlet nějakej dlouhosáhlej příběh, kterej bude zahrnovat výklad mý psychický narušenosti nebo přesnej popis scenérie z války, který se zůčastnil můj dědeček.. ale to asi radši ne, vzhledem k tomu, že mám vytetovanýho orla. Ale zase by je to odradilo. Chm.

Další věc, kterou do určitý míry vybočuju, je můj fashion-sense. V tomhle se ale nezavděčí snad žádná holka. Když si vezmu vysoký podpatky a choker, tak jsem “kurva, co si myslí, že patří mezi smetánku” (děkuju za krásnou poznámku, slečno co se nechala oblizovat zvláštním individuem u baru asi ve tři ráno), když si vezmu polobotky a volnej kabát nebo o tři čísla větší džínovou bundu, tak jsem zase určitě lesba, protože se nesnažím zapůsobit na nějakýho chlapa. Nechápu, proč maj neznámý lidi ten pocit, že mě nějak zajímá jejich názor. Nezajímá. Opravdu. 

Docela živě si pamatuju, když jsem asi ve dvanácti ve svým pokoji nahlas poslouchala Santigold (pro ty, který neznaj, tak je to docela ujetá zpěvačka z Philadelphie, která rozhodně není pro každýho), když mi rozrazila dveře kamarádka od mámy a začala se smát tomu, co to jako poslouchám. Abych se přiznala, tehdy mi z toho bylo docela smutno - nechápala jsem, proč by se mě někdo snažil shazovat kvůli věcem, který mám ráda. Takovejch momentů bylo ale víc, třeba když mě chtěl nějakej výrostek se svou kamarádkou zbít v tramvaji vyloženě jen kvůli tomu, jak jsem byla oblečená. Podotýkám, že to bylo zhruba ve třinácti.

Vždycky mi to ale za tyhle debilní momenty stálo. Upřímně budu radši divná, než společensky normální.

(Závěrem bych ještě chtěla věnovat menší poděkování všem, kteří mě tlačí do psaní a jakoukoliv cestou mě podporujou.)

artist unknown (hit me up if you know who drew this, i would gladly tag them)

[letsovverdose-blog]

Páteční

Vždy jsem byla pyšná na to, že znám své limity, nikdy se prakticky neopíjím, o ostatní se starám a nemívám kocovinu. Ach bože, kolik se toho jen změnilo za posledního půl roku. 

Měla jsem krásné období bez alkoholu, které vydrželo asi dva měsíce a myslím, že teď už navždy budu každému říkat, že vlastně na Stodolní nepiju, protože se dokážu bavit i bez alkoholu.. A jako jo, ale ne, díky. 

Můj klasickej pátek vypadá asi nějak takhle. 

Když se probudím, už na mě čeká zpráva od mý holky. Samozřejmě jde rovnou k věci a ptá se, co budem dělat večer. Nechávám si to projít hlavou asi tři vteřiny. Ona ví, že party nikdy neodmítnu. 

Je večer. Jsem pevně přesvědčena, že dnes nebudu pít a tak jedu autem. Po cestě nabírám mou holku a ještě další kamarády. V autě rapujem, kluci si ukazují na zadním sedadle fotky na instagramu a já vůbec netuším, čemu se smějí. Tak se směju taky. 

Jsme na místě a mě trvá circa hodinu, než se rozhodnu, že si dám drink a zase všem vysvětluju, že je to v pohodě, protože to tágo zaplatím. Pak už je to trochu horší. Každý z mých přátel mě zve na bar a ptá se, co vlastně piju. Moje odpověď bývá pokaždé jiná - jäger s redbullem, šampaňské, gintonic,.. Když už se necítím tak odvážně, tak si dávám vodu. A cigaretu. 

Někdo mi sahá na vlasy. Asi je čas jít domů. 

Horší jsou ta rána. Bolest hlavy, naprostá zmatenost (jakože proč jsem šla spát oblečená a čí to mám na sobě svetr?) a sucho v ústech. Sedím 20 minut ve sprše a pak mi dochází, že jsem tam nechala auto. Zase. Achjo. Ještě než se stihnu najíst mi volá moje holka. Mám spoustu otázek, ale zmůžem se jen na smích. 

Další pátek už určitě pít nebudem.

art by anastasia tasou

[letsovverdose-blog]

RANT: Vztahy

Má neutuchající zatrpklost a věčná vytočenost mě přinutily, abych si založila blog. No, tumblr vlastně není tak úplně blog, ale mě to ted’ nějak nesere - jako jedna z mála věcí.

První téma, který přirozeně problesklo mou odbarvenou hlavou, byly vztahy.. vlastně láska in general. Abych tě trochu uvedla do mé situace - od čtrnácti jsem vlastně pořád v nějakým vztahu. Nejdřív to byl sportovec I., pak sportovec II. a naposledy sportovec III. 

Nesnáším sportovce. :)

Každej můj vztah trval dýl, než rok a já si tak nějak zvykla na tohle postavení zadaný mladý holky. Přišlo mi to vlastně úplně přirozený a každej tenhle sportovec plnil svýho času post mýho kluka i mýho nejlepšího kamaráda.

Je hrozně hezký mít někoho, s kým se vyvíjíš a dospíváš, že? AŽ NA TO, ŽE VLASTNĚ VŮBEC. 

Hele možná jsem to jenom já, ale poslední dobou mi začlo docházet, že všichni chlapi (čti jen mí ex, ale ráda zveličuju) očekávaj naprostou oddanost a maj pocit, že jejich život a zájmy jsou daleko důležitější a vlastně strašně zábavný. Jako jo, to je krásný, ale proč mi to cpeš? Proč bych se já měla podřizovat? 

Ještě jsem nepotkala chlapa, kterej by neměl rád něco, co já ráda mám a jen kvůli tomu by tý činnosti nebo věci dal šanci.. Kdežto my, ženský, to děláme prakticky pořád, což většinou vyústí ke ztrátě svý vlastní identity. Odsunujem svý záliby, kamarádky a v horším případě i rodinu na druhou kolej pro člověka, kterej ve finále ani není ochotnej poznat naši osobnost natolik, aby vymyslel lepší narozeninovej dárek, než nějakou píčovinu, kterou viděl na instagramu. Ahoj čtyř metrovej medvěde, kytice růží a náramku z Pandory.

Nebudu až taková lhářka, abych říkala, že je všechno ve vztahu špatný. Třeba jsem prostě nepotkala někoho, s kým bych byla dostatečně kompatibilní. Třeba existuje někdo, u koho by tohle ustupování nebylo ani nutný a naše zájmy a záliby by byly vlastně skoro totožný. Tohle “třeba” ale nezastaví mou nasranost.

Docela chápu ten smutek, kterej s nezadaností přichází, ale taky je strašně fajn nenechat se nikým omezovat. A to nemyslím vůbec tak, že by mě nudilo sdílet noci jen s jedním člověkem. Spíš až ted’ zjišt’uju, kdo vlastně jsem.

Mám ráda umění a spontánnost. Ráda dělám věci bez rozvahy. V noci sednu do auta a poslechnu si to album, na který jsem tak dlouho čekala (díky, Franku Oceane, vážně jsme si mysleli, že se ti něco stalo) a radši to budu dělat sama, než s někým, koho to nezajímá a radši mě změní k obrazu svýmu.

Chci najít rovnováhu.

art by anastasia tasou