A co teda vlastně chci dělat?
Bude mi 27. Jsem žena. Produktivní věk. S trochou vypětí, mírnou dávkou dramatu a odhalením úzkostně depresivní poruchy, jsem nakonec, před dvěma lety, úspěšně dokončila magisterské studium. Jsem. A dostala jsem se asi docela daleko. Mám slušně placenou práci v Praze (btw. nevím co na tom městě všichni máte). V oboru, který jsem studovala. Touhy a sny a obrovský nároky sama na sebe.
Pořád chci víc, víc od sebe. Snažím se přijít na to, kde se to ve mě bere, proč potřebuju být pořád lepší a lepší? Proč se vlastně neumím zastavit, pochválit se, ocenit sama sebe za to, že dělám dobrou práci (?) Vidím na sobě většinou jen to špatné. Jestli vaše děti šikanujou, třeba jen slovně a nenápadně, můžou tak dopadnout taky.
Ok, občas to udělám, uvědomím si, že něco zvládám, umím a dělám dobře, ale je to jen letmý “světlý okamžik”. V porovnání s chvílemi, kdy se cítím, že musím makat víc a z přetlaku vlastních požadavků zase nejsem schopná se ničemu věnovat pořádně.
Možná to v nás vychovala společnost. V nás Mileniálech. Narodila jsem se do svobodné země. Země, která zrovna poznávala kapitalismus a zdá se, že to byla docela divoká párty. A divoké párty mívají svoje následky, že?
Vyrůstala jsem s pocitem, že když budu dost chytrá a šikovná, můžu všechno co si zamanu. Že to, jak budu žít, závisí na tom, jak moc budu chtít. “Když se chce, všechno jde.”, “Slovo nejde neexistuje.” - to mi táta říkal ještě dřív, než tuhle větu někdo zneužil v celostátně milovaném popovém hitu. Ale zpátky do devadesátek. Atmosféra u stolu byla tehdy... no, příznivá. Doma nám bylo dobře a moji rodiče, mě vychovali k pravdě, spravedlnosti, pacifismu a, i když si to možná sami nemyslí, tak i k dříčství. Vychovali mě dobře a já jsem jim za to vděčná.
Společenské klima, ve kterém jsem vyrůstala, samozřejmě ještě v době před světovou hospodářskou krizí,mě asi utvrdilo v tom, že získáš za co bojuješ. Nikdo mě nevaroval, že život není tak jednoduchý, jak vypadá ve filmu. Nikdo mě nevaroval, že lidi umí být svině, že být spravedlivá není nejvíc a že bych měla mít ostřejší lokty. Asi jsem si myslela, že je tady ekonomika nějak víc vyvážená nebo co,.. já nevím, každopádně: Hypotéka čeká, holčičko. Ale ne, ty nejsi zaměstnaná? Děláš na IČO? Tak to prrrr, to my ti nevěříme. A když se necháš zbouchnout, ani s tou mateřskou to nebude žádná hitparáda.
Oslím můstkem do současnosti... Nechápejte mě špatně, sociální systém v Česku je na tom asi hodně dobře a i s tím ičem je to moje svobodná volba. V podstatě. Není to o penězích, i když, kdo by nechtěl víc peněz v době, kdy nám finanční nezávislost otevírá nevídané možnosti. Já mám ale jiné nároky. To co chci říct je, že my všichni v produktivním věku máme na sebe neskutečné nároky. Protože naši rodiče už přeci měli rodinu a v našem věku taky kariéru a vlastní bydlení. O tom nám se může zdát. Ok, dělám kariéru, jestli se tomu tak dá říct. Chodím denně na 8,5 hodin do kanclu, tam čumím do obrazovky, něco píšu, občas mi to nedává smysl. Když vím, že vím víc a ozvu se, vyvolá to spíš nechuť ke změnám, než uznání. To je asi nějakej kancelářskej evergreen. A když nejsem něčí kámoška, asi těěžko se dostanu výš, na pozice, kde člověk mže něco měnit a opravdu tvořit dobrý věci. Jasně můžu využít svou kreativitu, ale naplňuji svůj potenciál? Nemyslím si. Zato cítím společenskej tlak, že ve svém věku mám nejvyšší čas “něco dokázat”. Jaktože se to ještě nestalo? Jsem už přece stará. A co když budu chtít rodinu? Kariéra v reklamě, taková jakou bych si možná přála a aktivní rodičovství... to nejde moc dohromady.
Zdá se, že stojím na podivném rozcestí. Poslední dobou čím dál víc sním o tom, jaké by to bylo, živit se tvorbou. Stejně by to šlo s mateřstvím mnohem líp skloubit. V ideálním světě. Pořád mi to přijde dost naivní. Ilustraci jsem nestudovala, nemám za sebou silné portfolio a v režimu, jakým teď pracuju/žiju, nemám příliš energie na jeho tvorbu. na tvorbu vůbec. Cítím se trochu v kleci. Nájem, poplatky, zálohy, budoucnost, potenciální rodina. Jsem v kleci úhledně poskládané z papírových bankovek. Takhle jsem si to “Když se chce, všechno jde.” nepředstavovala. Asi si to nikdo takhle nepředstavuje a já můžu být vděčná za to, jakou mám práci. Že vydělávám pravidelný peníze, zvládnu i něco málo ušetřit a kdybych neměla ty svý posraný ambice, tak si žiju na svůj věk asi fakt dobře.
“Hele a co teda vlastně chceš dělat nejvíc?”
Potkala jsem bývalého spolužáka a takhle nevinně se zeptal. Myslel to dobře a zarezonolovalo to ve mě. I když se od školy vlastně “neznáme”, instáč máme všichni a lidi z mého okolí vědí o mém zájmu v ilustraci. Jo, ta odpověď byla překvapivě jednoduchá. Chci přece kreslit. Kéž by to bylo tak jednoduché i v reálu, kéž bych dokázala ušetřit dost na to, abych tu ilustrátorskou kariéru mohla aspoň zkusit. Pustit full time, dělat na drobných zakázkách, hustlit peníze a zamakat na portfoliu. Asi se mi o tom může ještě chvilku jenom zdát.
Znáte ten pocit, když chcete něco dělat tak moc, že nemyslíte na nic jiného, a právě proto, že na sebe tak tlačíte, nejste schopni reálně něco dělat? Nemůžu se hnout z místa. Jako zakonzervovaná okurka.
Co chceš je vedlejší, makej a možná jednou, říkám si... Ten kancl pro mě není, ale laťku jsem si nastavila sama a dolů už to nejde. 🤷