Jak se dnes cítíš?
Je to zvláštní, celý den krásně svítilo slunce a ve vzduchu bylo cítit jaro. Blíží se vichřice. Bylo mi trochu divně, tak jsem si k obědu dal jen zbytek těstovin od včerejška a bílý jogurt. Byt od té doby, co jsem tam byl naposledy, opravdu prokoukl. Všemi okny dovnitř proudilo zlatavé odpolední slunce, a konečně působil tak prosvětleným, hřejivým dojmem jako dřív. Když se podíváte z obýváku od dveří na balkon směrem dovnitř, přes chodbu, vidíte až k oknům jídelny a můžete spatřit domy naproti.
Když jsem večer seděl na zadní sedačce v autě mého otce a vyhlédl jsem ven, měsíc v úplňku se zdál tak nepřirozeně velký a plochý, a jeho barvy byly tak měkké; přišlo mi, jako kdyby obloha byla malířské plátno, na které ten měsíc někdo prostě namaloval.
V tuhle chvíli je to přibližně dva roky a dvě hodiny od její smrti.
Čeká mě nelehký úkol, přijmout sám sebe a naučit se se sebou žít, ale když já ani nevím, kdo jsem. Nemám nic, jen svůj nemocný mozek a pár univerzitních kreditů.
Nějak mám chuť se zastavit a odpočinout si úplně od všeho. Spát dva týdny. A pak si něco přečíst.
