Strašně moc jsem se těšila, až můj syn nastoupí do školky. Víte, jak to chodí. Hodně práce, do toho dvě malé děti z nichž druhé vydá za tři. Byla jsem opravdu moc šťastná, když jsem četla rozhodnutí “Přijat”. Jenže… Pak jsem si uvědomila, že to moje mládě bude najednou pryč! Byli jsme spolu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu po dobu tří let. Jak to chudáček zvládne? Vždyť to pro něj bude psychicky strašně těžké! Bude to pro něj regulérní ŠOK! Určitě si bude myslet, že ho odstrkuju a vytvoří to mezi námi jistý citový blok... Začla jsem jej na ten velký den připravovat. Každý večer jsme četli “Prasátko Kulička jde školky”, jednou týdně pouštěli film Bota jménem Melichar, aby viděl, jak se dětem ze školky nechce.
A najednou tady bylo 1. září. A já jsem zjistila, že největší problém ze všech zúčastněných mám já sama. To mně se ráno třásly ruce při chystání snídaně a měla jsem nejistý krok, když jsme mířili k brance. Uvědomila jsem si, že stejnou přípravu jako syn jsem měla absolvovat taky. Protože jsem absolutně nezvládla to, co přišlo potom! On mi dal totiž pusu, zamával a šel. A já? Stála jsem u té branky ještě půl hodiny, brečela a smrkala do už mokrého kapesníku. Vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že to vlastně dopadlo úplně nejlíp, jak mohlo a měla bych se dmout pýchou!
Od té doby mám neustále na mysli, že jednou odejdou tak nějak definitivněji. A snažím samu sebe přesvědčit, že to zvládnu. Ale víme své...
P.S. Mimochodem, ten den jsem přišla o těch inkriminovaných 30 minut u branky později na schůzku s klientem. Já, která ze srdce nesnáším nedochvilnost! Takže opravdu, všechno je jednou poprvé... :-)
Když se narodilo moje první dítě, vše bylo růžové a zalité sluncem. Byla jsem vybavena veškerou dostupnou literaturou jak pečovat o novorozence a bylo mi jedno, že si některé tituly někdy dost protiřečily. Hlavně být připravena na všechny možné alternativy prdíků, nespavosti, řevu a stolice! Psychomotorický vývoj kojenců jsem měla nastudovaný tak, že jsem si z fleku mohla otevřít ordinaci fyzioterapie pro děti a dorost a laktační poradkyně by mne s mými znalostmi a “pro” přístupem určitě taky rády přivítaly mezi sebe...
Bedlivě jsem zapisovala kdy a kolik toho syn vypil, kolik měl denně počůraných plen, jak často a jakou barvu měla stolice. Vypravit se ven znamenalo hodinové vybírání vrstev oblečení a následná konzultace se stejně “postiženými” kamarádkami.
Po narození dcery, která přišla na svět přesně za dva roky po prvním porodu, jsem najednou zjistila, že děti jsou od přírody vybaveny k přežití. Když nechtějí jíst, tak nechtějí, hlady stejně neumřou. Že ani sebepřísnější kojící dieta někdy prostě na prdíky nezabere, takže je úplně jedno, co jíte (chci tím říct, že opravdu nemusíte jíst jenom dva dny staré rohlíky!). Že vydrží zacházení svých starších sourozenců i neohrabaných přátel. Je jim jedno, jestli je overal ze sekáče nebo značkového shopu, protože se na obojí blinká stejně dobře. A když venku mrzne, stačí je oblíknout do něčeho, v čem by bylo teplo i mně samotné.
Druhé dítě mne neuvěřitelně osvobodilo. Od předsudků a zaběhlých „pravd“ ostatních i mých vlastních. Taky jsem se naučila být víc sobecká a krást si nějaký ten čas jenom sama pro sebe. Jinak bych to nemusela přežít já!
