Když se dějí zázraky
Většina z nás se snaží na přelomu starého a nového roku bilancovat. Co bylo špatného a co bude nepochybně lepší. Nikdy jsem na bilancování moc nebyla, zvlášť, když posledních několik let bylo pro mě těch nejlepších. Jasně, vždycky se našel nějaký černý mrak, který to plutí na obláčku trochu znesnadnil, ale naštěstí se vždycky rozjasnilo a bylo zase fajn. Poslední tři roky jsem si tak na svém obláčku vesele plula a plnila si nejeden ze svých snů. Rok 2019 ale byl přeci jen o fous výjimečnější. Byl doslova zázračný. Stala se ze mě máma. Narodila se nám Zoe, nový život. Náš život. A za ten chci poděkovat roku 2019.
Štěstí přeje připraveným
Na to, abych se připravila na příchod nového človíčka, jsem měla plus mínus devět měsíců, což jsem teoreticky celkem zvládla. Ale člověk se může připravovat jak chce, stejně ho to všechno nové zaskočí. Život se obrátí vzhůru nohama. Přichází únava, strach a obavy, obrovská zodpovědnost a zároveň velké štěstí a láska. Všechno se musíte učit, v mém případě hlavně to, jak se srovnat sama se sebou. Společně s naším skřítkem k nám totiž zavítala nezvaná a naprosto nečekaná návštěva, která se u nás zabydlela na docela dlouhou dobu - poporodní deprese. Fyzickou bolest po porodu (u mě nakonec SC) překonáte, protože prostě chcete a musíte, ale tu psychickou, s tou to jde o dost hůř.
Když i úsměv bolí...
Na roli mámy jsem se nikdy nechystala, bylo to pro mě něco jako sci-fi. Milovala jsem svůj život takový, jaký byl. Práce, cestování, kultura, přátelé,… a to všechno bylo najednou pryč. Život se scvrknul do třech do nekonečna se opakujících činností - přebalování, kojení, uspávání. A to mě přivádělo k šílenství. Nemohla jsem jíst, spát, číst si, bála jsem se být sama, vyjít ven a mluvit s lidmi. A co hůř, bála jsem se být s naší malou, aby se jí něco nestalo. Na jednu stranu jsem se bála být mámou, na druhou jsem ale věděla, že se musím postarat, protože ten malý skřítek je na mě naprosto závislý a za nic nemůže. Horší dny občas vystřídaly světlejší chvilky, ale ty se brzy vytratily. Nepoznávala jsem sama sebe a nepřála si nic jiného, než být zase “normální”. Soužití s troskou, která se ze mě stala, muselo být i pro mého muže očistcem. Byl statečný a zvládl to. Nikdy mu za jeho podporu (a oporu, kterou v něm mám) nepřestanu být vděčná.
Že jsem dítě přece chtěla a musela počítat s tím, že se život změní? Jasně! Ale absolutně jsem nepočítala s tím, co se mi může stát, jak se hormony dokážou zbláznit. Že pohled na tu naši princeznu mi bude přinášet víc bolesti než radosti, že mě i úsměv bude bolet…
Když jsem se snažila vlastními silami z té letargie dostat, zarazil mě fakt, že poporodní splín nebo deprese potkává hodně rodiček. Jen se o tom moc nemluví. A to je chyba. Když zjistíte, že se to neděje jen vám, že nejste jediná “divná, která snad nemá ráda vlastní dítě”, ale že jsou na tom některé maminky ještě hůř, psychicky to aspoň trošku pomůže. Co pomůže stoprocentně, je svěřit se a nebýt v tom sama. Není totiž za co se stydět. Nehrát si na hrdinku. A vybrečet se. Hodně se vybrečet. Kamarádce, mamince, partnerovi… a hlavně, nechat si pomoct. S pomocí se dá všechno zvládnout a překonat tu kritickou dobu šestinedělí, kdy se vám celý svět doslova postaví na hlavu.
Mraky se přeženou...
... a šestinedělí naštěstí taky. Zdálo se to jako nekonečně dlouhá doba (mnohem horší než čekání na Ježíška), ale stal se další zázrak. Postupně jsem se zbavila úzkostí, srovnala jsem se se svou novou rolí a konečně si to užívám. Jsem máma se vším všudy. Jsem neskonale vděčná a šťastná za to, jakou máme holčičku a že na mě těch prvních několik týdnů “počkala”. Vím, že budu dělat ještě hodně chyb, ale taky vím, že se budu snažit být tou nejlepší mámou, jakou budu umět. Nejen v roce 2020.
