Když se narodilo moje první dítě, vše bylo růžové a zalité sluncem. Byla jsem vybavena veškerou dostupnou literaturou jak pečovat o novorozence a bylo mi jedno, že si některé tituly někdy dost protiřečily. Hlavně být připravena na všechny možné alternativy prdíků, nespavosti, řevu a stolice! Psychomotorický vývoj kojenců jsem měla nastudovaný tak, že jsem si z fleku mohla otevřít ordinaci fyzioterapie pro děti a dorost a laktační poradkyně by mne s mými znalostmi a “pro” přístupem určitě taky rády přivítaly mezi sebe...
Bedlivě jsem zapisovala kdy a kolik toho syn vypil, kolik měl denně počůraných plen, jak často a jakou barvu měla stolice. Vypravit se ven znamenalo hodinové vybírání vrstev oblečení a následná konzultace se stejně “postiženými” kamarádkami.
Po narození dcery, která přišla na svět přesně za dva roky po prvním porodu, jsem najednou zjistila, že děti jsou od přírody vybaveny k přežití. Když nechtějí jíst, tak nechtějí, hlady stejně neumřou. Že ani sebepřísnější kojící dieta někdy prostě na prdíky nezabere, takže je úplně jedno, co jíte (chci tím říct, že opravdu nemusíte jíst jenom dva dny staré rohlíky!). Že vydrží zacházení svých starších sourozenců i neohrabaných přátel. Je jim jedno, jestli je overal ze sekáče nebo značkového shopu, protože se na obojí blinká stejně dobře. A když venku mrzne, stačí je oblíknout do něčeho, v čem by bylo teplo i mně samotné.
Druhé dítě mne neuvěřitelně osvobodilo. Od předsudků a zaběhlých „pravd“ ostatních i mých vlastních. Taky jsem se naučila být víc sobecká a krást si nějaký ten čas jenom sama pro sebe. Jinak bych to nemusela přežít já!
