#pointa

[slovy-vyjadreno]

Pointa vraždy.

[onespacewithyurko]

God Is the Programmer — And You’re the Whole Game | Real You Perspective

What if the universe isn’t chaos… but code?

Here’s a perspective that hit me today — and maybe it will shift something inside you too.

God is the Programmer. Life is the programming environment. A human being is the program.

And the Real You? You’re not stuck inside the code — you’re the one playing the entire system. The bugs, the features, the updates, the tech support, the whole user experience.

Every “problem” you face isn’t a punishment — it’s a patch you’re testing. A new version of yourself running in real time.

And the insane part?

You wrote the rules. You built the terrain. You placed every lesson exactly where it needed to be.

You’re not here to survive the Game. You’re here to play it consciously.

So breathe. Return to Point A. Feel the Real You behind everything.

This is where the whole Game unlocks.

— Yurko Real You | Business Game

👉 Book your private 1-1 session: https://forms.gle/UuccV7nKoZy4oJje6

[majawriter]

Ostrov, který ožil

Přečtěte si ukázku z připravované knihy Ostrov žije. Vstupte spolu s Agrimony a Kite do jejich magického světa.

Agrimony měla ráda příběhy, které jí její sestra vyprávěla.

Některé jí připadaly trochu smyšlené, trochu neskutečné. Přesto je chtěla slyšet znovu a znovu, pořád dokola. Jako ten o životě, který Kite vedla, když byla Agrimony moc malá na to, aby si něco pamatovala.

„Ostrov protínaly rovné, široké cesty, po kterých se proháněla auta,“ vyprávěla jí Kite.

Agrimony viděla ta její auta. Daleko v lese. Ráda si v nich hrála, schovávala do jejich zákoutí svoje poklady. Vytvářela si svoji vlastní skrýš, takovou, kde by ji ani Kite nenašla.

Jak by se mohla někdy prohánět závratnou rychlostí, jak jí tvrdila Kite? Seděla zapadnutá hluboko do hlíny, v pevném sevření břečťanu. Agrimony si neuměla představit, jak se kdy mohla pohybovat.

„V zátoce s námi žili naši rodiče. Náš dům měl dvě patra a mnoho pokojů, a samotná zátoka byla posetá dalšími barevnými domy a náš maják blikal do tmy, aby ochránil lodě daleko na moři.“

Na jejich ostrově bydlelo tisíce lidí.

„Tisíce? Kolik to je?“

„To je tolik, kolik je oblázků na pláži.“

Ani tomu nemohla Agrimony uvěřit.

Vesnice a velká města, tisíce lidí a velké cesty, rychlá auta, lodě, které se plavily na obzoru, velké jako stovka domů naskládaných na sebe.

„A co zvířata? Co ta dělala? Jaká byla?“

O těch Kite nemá skoro žádné příběhy.

„Zvířata si žila svůj příběh, daleko od nás. Potřebovali jsme jen některé z nich.“

Jak by mohla žít daleko od nich? Všechno, co žilo, bylo součástí Agrimonina světa. Ale Kite vyprávěla častěji o věcech, které nežily. O lodích, které někdo řídil, o autech, která byla jen schránkou pro lidi. O obchodech plných mrtvých zvířat a rostlin. O mrtvých vysokých domech, o mrtvých lidech.

Často se jí zdálo, že ten předchozí život Kite byl plný mrtvých věcí.

To proto ráda poslouchala o soumraku. To bylo něco, co si dokázala představit. Soumrak, kostel v Bonchurch, zahrada narcisů a rytíř. Takový příběh byl skutečný. Živý. Voněl.

Jednou jí řekla, „Ten tvůj život předtím musel být strašně smutný.“

A Kite se na ni překvapeně podívala, v očích smutek. „Ne, byl krásný a svobodný a plný bezpečí a lásky,“ odpověděla.

„Byl ale plný samých mrtvých věcí. Rychlých, velkých, ale mrtvých věcí. V takovém světě bych žít nechtěla.“

Kite se na ni shovívavě podívala. Řekla jí, „Mluvíš o věcech, které jsi nikdy nepoznala.“ A potom jí přestala vyprávět úplně, odešla nebo se k ní otočila zády a kvůli jejímu pohledu už Agrimony víckrát nezopakovala, co si myslela. To proto, když poslouchala její příběhy, už nikdy neřekla, co si doopravdy myslí.

Když mohla, vytrácela se sama do lesa, hrála si v troskách těch velkých neživých domů a aut.

Hrála si s vránou, vyměňovala si s ní svoje poklady.

Běhala s liščaty, šplhala po stromech, kradla ptákům vajíčka, povídala si se stromy.

Kite o tom ale neřekla.

Kite by bylo z jejího života smutno. Možná by ji mrzelo, že ona sama se narodila a vyrůstala ve světě, který umíral, zatímco ona, Agrimony měla svůj život strávit ve světě, který se teprve rodil.

[majawriter]

Týden první

Karanténa pro mě není žádnou novinkou. Podnikám ji dobrovolně zhruba od střední školy. Jediné, co mě na ní deprimuje je to, že si nemůžu zajít na kafe a do knihkupectví. A pak ty roušky. Zdá se mi o nich a o prázdných regálech v Albertu, noc co noc. Nic není tak strašlivé jako nedostatek droždí. Ale stejně mě změní. Ta karanténa. I když se pro mě nic nemění, mám najednou pocit, že musím něco udělat! Něco jinak. Když se mění svět, musím se přece taky změnit.

Proto se rozhodnu vydat knihu. Není to nic nového, snažím se o to, více či méně aktivně, od svých šestnácti. Některé roky nedělám vůbec nic, jen se lituju, že mi kniha ještě nevyšla. Jiné zase aktivně obesílám české nakladatelství a potom se lituju, že nedostávám odpovědi. To mě většinou zdeprimuje ještě víc, proto se můj život skládá převážně z těch let, kdy nedělám nic. Tento rok je ale jiný. Řádí pandemie a svět se mění. Tento rok potřebuju udělat něco úplně jinak. Proto to nebude email panu nakladateli, ani účast v soutěži Knižního klubu, ze kterého mi přijde email, že se jim kniha líbila, ale stejně ji nevydají. Tentokrát chci výsledky. Něco hmotného. Pocit, že něco dělám. Vždycky to věčné NĚCO. Pointa.cz. Už rok se na ní poočku dívám. Trochu s ní flirtuju, ale neodvažuju se jí oslovit. Ale virus se prohání planetou a já si řeknu, že do toho praštím a pak vyberu jeden z těch rukopisů, co píšu jako maniak, i když mě nikdo nějak zvlášť neprosí, abych je psala a vytvořím si projekt. A nebudu lhát. Je to stres. Lituju toho hned, jak zmáčknu “uložit”. Takže tady jsem. Zveřejněný projekt. Teď nastává ta těžší část. Přiznat se svým blízkým, že jsem vlastně spisovatelka a ne jen věčně švorc, věčně nezaměstnaná, s patnáct let starým autem osoba. Přiznat se, že všechny ty roky pokoutných prací v kavárnách, call centrech, knihkupectvích, všechny ty emigrace, podřadné práce placené načerno, podivné překládání na volné noze, že to všechno je vlastně jen přestrojení, jen maskování. Jsem spisovatelka. A vím, co dělám. A to je úkol mého prvního týdne. Přiznat to svému okolí. A přiznat to sama sobě.

[silverminx925]

View this post on Instagram

#firespinning #firesword #sword #fire #practise #progress My last lesson with Tim at #pointa now I gotta put my practice to use.

[worldofjarranzen]

#frontflipfriday All the cats turning out to flip in a line. #natalaide #pointa #freerunning (at Henley Beach, South Australia, Australia)

[jkimblog]

Point A: Bring back your focus -Less planning & More doing

The first version of Point A is now downloadable worldwide on the App Store!

What is Point A?

Point A is an app that integrates conventional note taking & timer apps and adds to it by incorporating detailed analytics to help you document your progress on your projects, studies, or whatever you are working on.

The central idea of Point A is to keep you motivated and focused on your work – not by making more plans or setting unmanageable goals, but by documenting & analyzing what you’ve actually accomplished.  

Join me on my journey today – My app is available to everyone for free of charge & there are no ads.

Download Point A: http://apple.co/1M0hKTn

( OR search on app store for POINT A PROJECT )