Maja

Living the writing

[majawriter]

Ostrov žije

O obyvatelích Steephill Cove se vždycky povídalo, že jsou podivíni. Ta holka, Kite, tančí v lese nahá a jeho, Grasse, viděli za úplňku lovit divokou zvěř. Betony, která žije v bezpečí hlavního města, těm povídačkám nevěří. Její život je poklidný, dok

Ostrov ožil a je právě v prodeji!

[majawriter]

Rozhovor s Kite

Kite se mi podařilo zastihnout až na konci příbehu. Změnila se. Chtěla jsem, aby mi vyprávěla, proto jsme se posadily na útes a čekaly na soumrak.

Ahoj Kite, ty prý ráda vyprávíš příběhy.

Dá se to tak říct. Proč se ptáš? Taky si myslíš, že jsem blázen?

Ne to vůbec ne. Kdo to tvrdí?

Spousta lidí tady v zátoce…

Opravdu?

Povídají, že jsem teď jako Ash, co zmizela. Že jsem se zbláznila, jako ona.

To jsem nevěděla. Myslela jsem, že si z lidí nic neděláš.

To možná ne. Ale stejně nechci, aby sis ze mě dělala srandu. Jestli ti mám nějaký příběh říct, tak mě musíš brát vážně. Já si totiž nevymýšlím…

Věřím ti…

Věděla jsi, že je soumrak puklinou mezi světy? Že když najdeš ten správný okamžik, můžeš tu puklinu najít a skočit do ní? A že potom se ocitneš v tom jiném světě? Kde platí docela jiné zákony? Kde je všechno takové, jaké je doopravdy? Vše tam dostane skutečnou podobu, nemůžeš tam nic skrývat…

Ty jsi tam byla?

Ano. Byla. Ale všichni si myslí, že si to vymýšlím. Že jen blábolím.

Já myslím, že si chci poslechnout ten tvůj příběh…

No dobře…

Byla jedna zátoka, Steephill Cove se jmenovala…

...taky si chcete poslechnout příběh Kite? Kupte si knížku Ostrov žije na webu Pointy! Vychází Leden 2021!

[majawriter]

Grass

S Grassem jsme si povídali na moři. Mě se z houpání ve vlnách dělalo trochu špatně, on si toho vůbec nevšímal. Nemusela jsem se ho ani ptát, začal sám vyprávět o té osudové noci, kdy ho odvlekli ze zátoky Steephill Cove.

Tak tedy dobře. Stalo se to v noci. Ne příliš pozdě v noci, spíš, když padl soumrak. Byl jsem v zátoce jako každý večer a čistil jsem svůj denní úlovek. Pamatuju si otce i matku, seděli vedle mě na pláži, ona mžourala do zapadajícího slunce a on si pískal, zatímco vyřezával z naplaveného dřeva jednu ze svých sošek.

Najednou jsem uslyšel výkřik. Podíval jsem se odkud přichází a všiml jsem si, že se k nám blíží několik černě oděných mužů. Šli pomalu, ale rozhodně, v rukou drželi silné, opracované větve. Hned jsem si pomyslel, že přišli, aby nás zavraždili. To bylo to první, co mě napadlo.

Řekl jsem matce: Utíkej, sám jsem se zvedl a sevřel pevně nůž. Otec se vydal směrem k moři, pamatuju si, že jsem na něj křičel, aby šel pro pomoc. Potom jsem ucítil silnou ránu do hlavy zezadu. Všechno se zatočilo. Setmělo se.

To je všechno, co vím.

A Kite, kde byla Kite v tu chvíli?

To nevím. Občas se večer vytrácela ze zátoky. Lovit. Sbírat.

A potom, co se stalo potom?

Probudil jsem se v soutěsce. Nic víc si nepamatuju.

Grassi, kdybys mohl, co bys změnil? Co bys udělal jinak?

Nenechal bych se překvapit. Nebyl bych tak lehkovážný. Postaral bych se o svoji rodinu. Bránil bych je víc. Nenechal bych Kite chodit za soumraku ven samotnou.

Potom jsme už jen v tichosti seděli na loďce. Víc mi neřekl.

Předobjednejte si knihu Ostrov Žije na webu Pointa.cz.

[majawriter]

Rozhovor s Betony

Ani rozhovor s Betony nebyl zrovna snadný. Zastihla jsem ji trochu rozrušenou. Měla jsem to vědět, byla to tak trochu moje vina. Čekala zrovna na soumrak a musela se soustředit, aby nezmeškala tu správnou chvíli, kdy je soumrak puklinou mezi světy... to proto vznikl jen velice krátký rozhovor...(Betony je trochu komplikovaná/ý, tak se nelekejte...)

Betony, před pár dny jsem si povídala s Ash a moc jsem toho z ní nevytáhla, říkala jsem si, jestli bys mi nepomohla alespoň ty…?

NEPOMOHL. NEPOMOHL alespoň ty!

Eeeh, jasně, promiň.

A navíc, doufal jsem, že už budu mít pokoj, nenapomáhal jsem se už dost?

Jen pár otázek… jen mi řekni něco o sobě. Kdo jsi…

Kdo jsem? Moc vtipný. Nějaký čas jsem byla Betony, ta holka z města, co ji nikdo neměl rád. Teď už jsem sám sebou. Už se nejmenuju Betony, tak mi tak ani neříkej. A kdo jsem? Jsem ten, co to všechno musí vyřešit proti své vůli, ten, co se na něho všichni obrací a žádají ho o pomoc, i když si předtím o mě neopřeli ani kolo.

Ty máš ale náladičku…

Hele, něco ti řeknu. Já jsme si jen chtěl žít svůj život. Copak můžu za to, že zrovna já najdu puklinu mezi světy, vrhnu se do soumraku a budu muset zachránit celý ostrov a Kite a Grasse a všechny ostatní? To jsem si nevybral.

Hm… hrdinové si málokdy vybírají svůj osud. Prostě se jim stane. Je jim jaksi…předurčen…?

Mám z toho mít radost?

No dobře, ale řekl bys, že si…teď šťastný? Když je po všem?

(zamyslí se…) Víš ty co?  To si povíme někdy jindy. Už musím jít, padá soumrak.

[majawriter]

Rozhovor s Ash

Posadily jsme se na pláži v zátoce Steephill Cove vedle sebe. Ona měla dlouhou sukni a rozcuchané vlasy. Nedívala se na mě, spíš někde na moře, občas vytáhla svoje tarotové karty a míchala je, trochu nepřítomně. Chtěla jsem se jí zeptat na to, odkud do mého příběhu přišla. Ona se ale rozesmála a řekla, že záhady jsou od toho, aby je nikdy nikdo nepochopil...

Řekni mi něco o sobě, Ash? Jsi tak trochu tajemná postava, nikdo neví, odkud ses v zátoce Steephill Cove vzala, ani proč…

Lidi by pořád chtěli všechno chápat. A přitom nechápou, jak jsou záhady důležité. Někdy, když věci pochopíme, ztratí své kouzlo. Nemyslíš?

Takže mi o sobě nic neřekneš?

A co bys chtěla vědět? Občas vídám věci. Cítím je, když přichází. Někdo by tomu říkal vize. Jedna z nich mě zavedla do zátoky Steephill Cove, když byly Kite s Grassem ještě malé děti. A to je celé.

Když se přestaneš ptát, vyložím ti karty, nechceš?

Ne, nechci. Vyložíš mi snad, jestli ten příběh, ve kterém jsi, vyjde jako kniha?

(rozchechtá se) Vyložím ti spíš, jestli když se to stane, budeš konečně spokojená nebo vymyslíš zase další sen, za kterým se hnát.

O mě tady nejde. S tebou jsou často problémy, Ash.

Způsobuješ si je sama. Nesnaž se mě pochopit. Hraju ve tvém příběhu určitou roli. Pomáhám Kite, aby pochopila, co má udělat, vedu ji za ruku na té její bláznivé cestě za Grassem. Trochu pomáhám i Betony, aby našla tu svoji vnitřní sílu, o které neví, že ji má. Jsem takový duch, tak trochu skutečná, tak trochu ne. Možná patřím do soumraku, možná přímo z něj přicházím.

Tak mi alespoň řekni, koho máš radši. Kite nebo Betony? Přece jen se přátelíš s oběma.

(znovu se rozchechtá) Koho mám radši? Někdy si říkám, jak si ten náš příběh vůbec mohla napsat ty. No dobře, Kite je pro mě jako dcera. Chápeš? Nejde o to, jestli ji mám radši nebo ne. Viděla jsem ji vyrůstat a i když ti to neřekli, starala jsem se o ni. A Betony…

(ošije se, nervózně zašátrá v kapse sukně)

A Betony?

(nakloní se směrem ke mně a usměje se)

Víš co, místo otázek ti vyložím karty ….

[majawriter]

Povídání o obrazech

Malíř Aleš Zapletal je tím, kdo stojí za magickými ilustracemi ke knize Ostrov žije. Je to právě jeden z jeho obrazů, který najdete i na obálce. Aleš, shodou okolností můj bratranec, si udělal čas, aby povyprávěl o svém tvůrčím procesu a o malbách, které v knížce najdete.

Jakým způsobem probíhá tvůj kreativní proces? Stavíš se k plátnu už s konkrétní představou nebo tě nápady napadají až se štětcem v ruce?

Tvůrčí proces je dlouhodobá, každodenní život prostupující aktivita, která v mém případě podstatným způsobem zahrnuje ateliér - místo v němž pracuji a v němž se vracím ke svým obrazům a další zdánlivě jen „technické“ náležitosti.

V poslední době se proměňuje způsob, jímž maluji – snažím se k obrazu přistupovat bez velkého plánování a přípravných skic, kterými jsem dříve trávil mnoho času. Zjišťuji, že nemohu přímo ovlivnit kvalitu, originalitu, objevnost mých prací, ale mohu postupně modelovat samotný tvůrčí proces, aby samotná tvorba byla co nejvíce přímá a tím věci vznikaly „samy“ – nedá se vlastně nic vymyslet.

Jeskyně, 2016, olej na plátně

Knihu Ostrov žije doprovází několik ilustrací. Spadají do jednoho tvůrčího období nebo jsou na sobě nezávislé? Co bylo tvoji hlavní inspirací při jejich tvorbě?

Ilustrace ke knize Ostrov žije původně nebyly ilustracemi – nevznikly k textu. Vznikly jako samostatné obrazy v rámci surrealisticky „landartové“ série Earthworks.

Teprve má sestřenice, autorka knihy, je k textu vybrala a tak z nich ilustrace učinila. Tato proměna je pro mě zábavná a inspirativní. Možností brát umělecká díla jako ilustrace v budoucnosti potenciálně vzniklého textu, textu ztraceného, textu ještě nenapsaného atd. se dlouhodobě zabývám a proto vzniklé spojení neberu jako náhodu.

Při čtení samotného rukopisu navíc žasnu nad podivně povědomou estetikou a motivy, které jsou mi nějak blízké, jako bych je snad v jiném životě sám formuloval, či zažíval.

Tu fascinaci hypotetickým momentem, kdy si hmota a příroda bere od civilizace zpět, co jí patří, kdy všechny moderní výdobytky proroste tráva a hraje se od znova, aby každý ukázal, co v něm je, s Veronikou asi sdílíme, i když jsme o tom spolu v posledních letech moc nemluvili.

Monument in reverse 3, 2017

[majawriter]

Ostrov, který ožil

Přečtěte si ukázku z připravované knihy Ostrov žije. Vstupte spolu s Agrimony a Kite do jejich magického světa.

Agrimony měla ráda příběhy, které jí její sestra vyprávěla.

Některé jí připadaly trochu smyšlené, trochu neskutečné. Přesto je chtěla slyšet znovu a znovu, pořád dokola. Jako ten o životě, který Kite vedla, když byla Agrimony moc malá na to, aby si něco pamatovala.

„Ostrov protínaly rovné, široké cesty, po kterých se proháněla auta,“ vyprávěla jí Kite.

Agrimony viděla ta její auta. Daleko v lese. Ráda si v nich hrála, schovávala do jejich zákoutí svoje poklady. Vytvářela si svoji vlastní skrýš, takovou, kde by ji ani Kite nenašla.

Jak by se mohla někdy prohánět závratnou rychlostí, jak jí tvrdila Kite? Seděla zapadnutá hluboko do hlíny, v pevném sevření břečťanu. Agrimony si neuměla představit, jak se kdy mohla pohybovat.

„V zátoce s námi žili naši rodiče. Náš dům měl dvě patra a mnoho pokojů, a samotná zátoka byla posetá dalšími barevnými domy a náš maják blikal do tmy, aby ochránil lodě daleko na moři.“

Na jejich ostrově bydlelo tisíce lidí.

„Tisíce? Kolik to je?“

„To je tolik, kolik je oblázků na pláži.“

Ani tomu nemohla Agrimony uvěřit.

Vesnice a velká města, tisíce lidí a velké cesty, rychlá auta, lodě, které se plavily na obzoru, velké jako stovka domů naskládaných na sebe.

„A co zvířata? Co ta dělala? Jaká byla?“

O těch Kite nemá skoro žádné příběhy.

„Zvířata si žila svůj příběh, daleko od nás. Potřebovali jsme jen některé z nich.“

Jak by mohla žít daleko od nich? Všechno, co žilo, bylo součástí Agrimonina světa. Ale Kite vyprávěla častěji o věcech, které nežily. O lodích, které někdo řídil, o autech, která byla jen schránkou pro lidi. O obchodech plných mrtvých zvířat a rostlin. O mrtvých vysokých domech, o mrtvých lidech.

Často se jí zdálo, že ten předchozí život Kite byl plný mrtvých věcí.

To proto ráda poslouchala o soumraku. To bylo něco, co si dokázala představit. Soumrak, kostel v Bonchurch, zahrada narcisů a rytíř. Takový příběh byl skutečný. Živý. Voněl.

Jednou jí řekla, „Ten tvůj život předtím musel být strašně smutný.“

A Kite se na ni překvapeně podívala, v očích smutek. „Ne, byl krásný a svobodný a plný bezpečí a lásky,“ odpověděla.

„Byl ale plný samých mrtvých věcí. Rychlých, velkých, ale mrtvých věcí. V takovém světě bych žít nechtěla.“

Kite se na ni shovívavě podívala. Řekla jí, „Mluvíš o věcech, které jsi nikdy nepoznala.“ A potom jí přestala vyprávět úplně, odešla nebo se k ní otočila zády a kvůli jejímu pohledu už Agrimony víckrát nezopakovala, co si myslela. To proto, když poslouchala její příběhy, už nikdy neřekla, co si doopravdy myslí.

Když mohla, vytrácela se sama do lesa, hrála si v troskách těch velkých neživých domů a aut.

Hrála si s vránou, vyměňovala si s ní svoje poklady.

Běhala s liščaty, šplhala po stromech, kradla ptákům vajíčka, povídala si se stromy.

Kite o tom ale neřekla.

Kite by bylo z jejího života smutno. Možná by ji mrzelo, že ona sama se narodila a vyrůstala ve světě, který umíral, zatímco ona, Agrimony měla svůj život strávit ve světě, který se teprve rodil.

[majawriter]

Ostrov Wight

Ostrov Wight si kdysi vybrala britská královna Viktorie za své zimní sídlo, v šedesátých letech se na jeho nejvýchodnějším cípu tajně testovaly britské vesmírné rakety a při procházkách po lesích a útesech ostrova se jistý Lewis Carroll inspiroval k napsání Alenky v říši Divů.

Vydejte se se mnou za dobrodružstvím největšího ostrova patřícího k Británii, ostrova, který se stal předlohou pro můj román, Ostrov žije, nadechněte se zhluboka jeho kokosové vůně hlodášů. Slyšíte ten šepot? To je dech dračice, která pod ostrovem tiše spí.

Isle of Wight leží na jihu Britských ostrovů a nejsnáze se k němu dostanete trajektem z pevninského města Portsmouth. Zhruba po čtyřiceti pěti minutách plavby vás trajekt vyplivne v malém přístavišti jménem Fishbourn.

Ostrov má zhruba 142 000 obyvatel, hlavním městem je Newport, největším potom Ryde. Celý ostrov je prohlášen za Biosférickou rezervaci UNESCO a vyznačuje se výjimečně mírným klimatem. To proto na něm jen zřídka sněží a jarní počasí začíná už v lednu. Najdete na něm dokonce značně středomořské druhy rostlin a stromů, palmy lemující ulice jsou běžným jevem.

Ostrov lemuje síť značených pobřežních stezek o celkové délce 113 km. Mě se ho podařilo na etapy projít za dva měsíce.

Ostrov Wight je unikátní nejen svým netradičním, zcela nebritským počasím a úžasným přírodním bohatstvím, ale i svou bohatou historií.

„Jediný ostrov na světě…“

Bylo to právě zde, kde si jedna z nejznámějších britských panovnic, královna Viktorie vybudovala své zimní sídlo Osbourne House, který je dodnes možné navštívit a projít si jeho unikátní interiéry. Díky přítomnosti královny Viktorie, se ostrov rychle přetvořil v oblíbený prázdninový cíl a začali se na něj sjíždět desítky známých osobností a umělců.

Unikátní prostředí ostrova inspirovalo řadu umělců, mezi nimiž rozhodně vyniká Charles Dickens. Ten na ostrově napsal větší část svého románu David Copperfield. Za zmínku stojí i viktoriánský básník Alfred Lord Tenyson, kterému je na nejvyšším místě ostrova vztyčen pomník. Je z něj krásný výhled na celý ostrov skrz Solent až na břehy Anglie.

Blízkost ostrova k velkým městům jako Portsmouth nebo Southampton (ano, odtamtud vyplouval Titanic), jeho snadná dostupnost a příjemné klima nalákalo i další umělecké duše, které potom o ostrově psali nebo ho použili jako inspiraci. Jane Austenová ve svém díle Mansfieldské panství nechává slovy jedné ze svých hrdinek vyjádřit svou lásku k tomuto magickému místu:

„Nemyslí na nic jiného než na Isle of Wight a říká mu Ostrov, jakoby to byl jediný ostrov na světě.“

Vzhůru do vesmíru…

Isle of Wight je něco víc, než jen prázdninovým útočištěm pro umělecké duše. V padesátých a šedesátých letech se na jeho jihozápadním výběžku testovaly vesmírné rakety a to ve vší tajnosti, zuřila přece jen studená válka. Místo raketových testů je také možné navštívit, pro zájemce je zde připravena výstava o britském raketovém programu a je možné si i prohlédnout tehdejší přístroje, které britští vědci používali.

Jehlice, neboli The Needless, nabízí ještě jednu úchvatnou podívanou. Přírodní vápencové skály vystupující z moře, které tvoří tvz. jehlice a nebo, chcete-li, také dračí ocas. Ale k drakovi se ještě dostaneme.

Jelikož ostrov Wight zabírá velice strategickou pozici při obraně Anglie, byla právě zde v blízkosti The Needles vybudována vojenská pevnost, kterou je také možné navštívit dodnes.

Dinosauří Ostrov

Jižní pobřeží ostrova je jedním z nejlepším nalezišť dinosauřích fosilií v Evropě. Některé vápencové skaliska si ještě pamatují dobu obřích dinosaurů, kteří se kolem nich proháněly.

Dodnes je možné na plážích v okolí zálivů Campton bay a Brook Bay nalézt fosilie, zkamenělé pozůstatky dinosauřích stop. Kdo nemá štěstí a na nic nenarazí, může si takové prohlédnout v četných obchůdcích v okolních vesnicích.

Ne nadarmo se ostrovu říká Dinosauří. Ale nejen proto, že obsahuje jejich pozůstatky. Legenda praví, že celý ostrov je vlastně dračice. S hlavou na východě a ocasem na západě. Jen se podívejte na jeho tvar, no není to opravdu drak?

Ostrov Wight je místem, kde si přijdou na své milovníci kultury, historie, přírody i mysticismu. Říká se, že kdo ostrov jednou navštíví, znovu se vrátí. Jeho magnetická síla vás nakonec k sobě přitáhne, kousek jeho magie si vždy ponesete sebou.

Já jsem se ten malý kousek magie, který jsem si z ostrova odnesla, pokusila přetvořit v knihu Ostrov žije. Až si jí přečtete, třeba vás k sobě ostrov také přitáhne a vy objevíte jeho nekonečné, liduprázdné pláže, bílé vápencové skaliska, tajemné lesy  a divoké rozbouřené moře.

[majawriter]

Románová zátoka Steephill Cove

Většina děje románu Ostrov žije se odehrává v zátoce jménem Steephill Cove.

O té zátoce se na ostrově leccos povídá. Lidé, kteří ji obývají, se dobrovolně odřízli od civilizace. Prý jsou to divoši, své děti nechávají běhat nahé po lese, živí se rybolovem a nemají ani mobilní telefony. Cesta do zátoky Steephill Cove vede skrz temný vlhký les, stezka není označená a už se stalo, že ti, kteří se do ní vydali, nedorazili.

To všechno se v knize Ostrov žije povídá o zátoce Steephill Cove.

Existuje ale doopravdy? Mohli byste ji najít?

@photocredit steephill-cove.co.uk

Na Steephill Cove jsem narazila při svých toulkách ostrovem Wight u jižních břehů Anglie, kde celý román vznikl.

Zátoka je skutečně dostupná jen pěšky, žádná auta se k ní nedostanou. Ve skutečném světě leží mezi vesnicemi  Ventnor a Niton a do kostela v Bonchurch, kam se hrdinka Kite tak ráda prochází, vede ve skutečnosti mnohem delší cesta.

Zátoka je jen pár set metrů dlouhá, skutečně v ní leží jen pár rybářských chatek v červenomodrých barvách a jeden bílý maják. Ten, u kterého se Kite a Grass tak rádi setkávali za nocí v úplňku. V našem románu nakonec skončí spálený na popel, ve skutečnosti si v něm můžete dokonce zamluvit ubytování a strávit v něm noc s dokonalým výhledem na moře.

Steephill Cove má jednu restauraci, obchůdek, otevřený jen během léta a privátní možnost ubytování v domku jménem Crow´s Nest, v románu vystupujícím pod jménem Vila Cove.

Zátoka je skutečná perla ostrova, romatické místečko z dosahu cilizace a když jsem ji před sebou spatřila, věděla jsem, že tady se musí odehrávat příběh, který na ostrově Wight napíšu.  

Vlnolam, oblázková pláž i bílé vápencové útesy jsou samozřejmě skutečné a pokud se vydáte do lesů nad zátokou, kdo ví, možná tam na vás opravdu vyskočí Kite a Grass přestrojení za lesní příšery.

 Více o zátoce najdete pod tímto odkazem.

[majawriter]

Proč bys měl číst Ostrov žije

…a proč já chci, aby vyšel… a proč já vlastně píšu, když mě o to nikdo neprosí...

 Jak napsala Virginia Woolfová, spisovatel se potýká nejen s nedostatkem financí, času a prostředků, ale také s tím, že o jeho dílo vlastně nikdo nestojí.

Příběhy, které za spisovateli chodí, chodí sami. Nepříchází s návodem na to, jak se dostat do světa, ke čtenářům, ani s balíkem peněz na vydání knihy. Prostě si jen tak přijdou. A řeknou: tak jsem tady, napiš mě.

A stejně. Některé příběhy jsou tak naléhavé, že prostě nemůžeš jinak, než si sednout a vyzvracet je na papír. Někdy vypotit, to ty méně vlezlé, ale převážně vyzvracet.

Co potom? A proč vlastně?

Nemůžu jinak, než psát. Prostě to jinak nejde. Snažila jsem se dělat leccos, ale nakonec se stejně ukázalo, že jsem to dělala jen proto, abych o tom mohla napsat.

Když se někdo zeptá, většinou řeknu, že proto, že chci, aby někdo, kdo si přečte, co napíšu, pocítil štěstí. Nebo vzrušení. Nebo aby se zamyslel. Aby ho něco napadlo. A když jsem hodně odvážná řeknu: aby se začal na svět dívat trochu jinak.

Aby v něm ten příběh chvilku pobyl, něco přeskupil, nebo ho jen potěšil.

Proto píšu.

A proč chci, aby vyšel Ostrov žije?

Protože je o silných ženách a mužích, kteří se nebojí žen, ani své ženské podstaty. Protože je o těch, kteří si myslí, že nikam nezapadají, a proto se chtějí měnit, i když jsou dokonalí takový, jací jsou. Protože je o naší zemi. O zemi, které jsme součástí a ze které se po staletí oddělujeme. Jako bychom na sobě nebyli vzájemně závislí.

Ostrov žije je dílem lásky k matce zemi, k přírodě, k Bohyni. Ostrov žije je voláním magie, která je všude kolem nás a kterou jsme součástí. My jsme magie a to je to, co chce moje kniha říct.

I ty si magie. A až si přečteš Ostrov žije, chci, aby sis na chvíli myslela: Magie je všude kolem nás. A já můžu být, kým chci. Dokážu cokoliv.

To všechno je něco, co jsem vždycky potřebovala vědět a proto chci, aby Ostrov žije vyšel.

[majawriter]

Týden Druhý

Téměř přes dva týdny existuje můj projekt na stránce Pointa.cz a já zatím nepociťuji velkou změnu. Osciluju mezi manickými stavy, kdy si myslím, že možné je cokoliv a všechno se povede a stavy, kdy se chci na všechno vykašlat, protože si myslím, že ať už udělám cokoliv, možné to nebude ani trochu.

Podařilo se mi domluvit se se třemi beta čtenáři, i když povolený je jen jeden.

Podařilo se mi oslovit příliš mnoho lidí a pak o všech ztratit přehled.

Podařilo se mi informovat skoro všechny ve svém okolí o svém plánu a pak se nechat jejich reakcí zdeptat.

Daří se mi vymýšlet nové a nové způsoby propagace každou hodinu a pak jít místo toho péct chleba.

Daří se mi, ano.

A je to vzrušující. Něco se učím, neustále.

Třeba, jak rychle se internet vyčerpá z předplacené karty, když se snažíte vést marketingovou kampaň na svůj dosud nevydaný román z domku uprostřed hor bez wifi.

Nebo, že když pod těsto na chleba, co kyne, umístíte nahřívací lahev, vykyne v rekordním čase a vyleze z mísy.

A ze čtení knížky #jak na site jsem se naučila, že průměrný uživatel sítě je znuděný, tupý, jmenuje se Karel a zajímá se jen o sebe, takže ani tento vstup na blog nemá vlastně smysl psát.

Ale taky jsem se naučila, že lidé jsou překvapivě naklonění i úplně bizardním nápadům a ne všichni vás pošlou do prdele, když jim své bizardní nápady prezentujete. Proto děkuji Hnutí Duha za krásný email a rady. Pomohl mi načerpat sílu na další týden!

[majawriter]

Týden první

Karanténa pro mě není žádnou novinkou. Podnikám ji dobrovolně zhruba od střední školy. Jediné, co mě na ní deprimuje je to, že si nemůžu zajít na kafe a do knihkupectví. A pak ty roušky. Zdá se mi o nich a o prázdných regálech v Albertu, noc co noc. Nic není tak strašlivé jako nedostatek droždí. Ale stejně mě změní. Ta karanténa. I když se pro mě nic nemění, mám najednou pocit, že musím něco udělat! Něco jinak. Když se mění svět, musím se přece taky změnit.

Proto se rozhodnu vydat knihu. Není to nic nového, snažím se o to, více či méně aktivně, od svých šestnácti. Některé roky nedělám vůbec nic, jen se lituju, že mi kniha ještě nevyšla. Jiné zase aktivně obesílám české nakladatelství a potom se lituju, že nedostávám odpovědi. To mě většinou zdeprimuje ještě víc, proto se můj život skládá převážně z těch let, kdy nedělám nic. Tento rok je ale jiný. Řádí pandemie a svět se mění. Tento rok potřebuju udělat něco úplně jinak. Proto to nebude email panu nakladateli, ani účast v soutěži Knižního klubu, ze kterého mi přijde email, že se jim kniha líbila, ale stejně ji nevydají. Tentokrát chci výsledky. Něco hmotného. Pocit, že něco dělám. Vždycky to věčné NĚCO. Pointa.cz. Už rok se na ní poočku dívám. Trochu s ní flirtuju, ale neodvažuju se jí oslovit. Ale virus se prohání planetou a já si řeknu, že do toho praštím a pak vyberu jeden z těch rukopisů, co píšu jako maniak, i když mě nikdo nějak zvlášť neprosí, abych je psala a vytvořím si projekt. A nebudu lhát. Je to stres. Lituju toho hned, jak zmáčknu “uložit”. Takže tady jsem. Zveřejněný projekt. Teď nastává ta těžší část. Přiznat se svým blízkým, že jsem vlastně spisovatelka a ne jen věčně švorc, věčně nezaměstnaná, s patnáct let starým autem osoba. Přiznat se, že všechny ty roky pokoutných prací v kavárnách, call centrech, knihkupectvích, všechny ty emigrace, podřadné práce placené načerno, podivné překládání na volné noze, že to všechno je vlastně jen přestrojení, jen maskování. Jsem spisovatelka. A vím, co dělám. A to je úkol mého prvního týdne. Přiznat to svému okolí. A přiznat to sama sobě.

[majawriter]

Žije Ostrov?

Konečně jsem se rozhodla pokusit se o vydání své knihy. Děje se to? Potřebuju podporu, hodně podpory, jen kde ji najít? Pokouším se o crowfundingovou kampaň na webu Pointa.cz pro jeden ze svých románů, který se jmenuje Ostrov žije. Ale žije?

V lednu 2019 jsem ve svém patnáct let starém Renaultu odjela na ostrov Wight do Anglie. Snažila jsem se dát dohromady po dvou náročných letech, hledala jsem trochu klidu a hodně moře. To, co jsem našla byla starodávná magie ukrytá v anglické půdě a jeden příběh o zátoce Steephill Cove. Kdosi o ostrově Wight napsal, že člověk by musel být hluchý a slepý, aby při dlouhých procházkách po pobřežních stezkách nenašel inspiraci, aby k němu nějaký příběh nepřišel. Ten kdosi měl pravdu.

Příbeh o Kite, Grassovi a Betony, o divoké zátoce a rozzlobené zemi, která ostrov proměnila v divočinu, ke mě opravdu přišel. Kdesi tam na bílých vápencových skalách, při poslechu narážejících vln do pobřeží a v temném lese, při dlouhém hledání skutečné zátoky Steephill Cove. Není to jen můj příběh. A určitě mi nepatří. Patří tam do větrem bičovaných skal, kde kokosově voní hlodáš a kde luna v úplňku přivádí člověka k šílenství. Patří na Ostrov Wight, kterému bije srdce, divoce, bum bum, slyšíte?

[majawriter]

Steephill Cove

Její otec sbíral staré rezavé hřebíky od svých sousedů ve Steephill Cove, aby je potom na své miniatury připevňoval jako komíny, jako žebříky na molu, jako stojany na prádlo.

Jednou týdně během hlavní letní sezóny, jen jedenkrát za měsíc na jaře a na podzim, nikdy v zimě. Tolikrát chodila Kite do Ventnoru cestou přes Bonchurch a vždycky se zastavila v kostele na kopci.

Domů se vrátila, až po západu slunce.

Protože jen malý kousek před Steephill na útesu svažujícím se prudce k mořské hladině, mohla se Kite posadit do trávy a čekat na soumrak.

To, co v něm viděla, nikdy nikomu neřekla.

[majawriter]

Proud. Happy. Satisfied. One of my short stories I so obstinately keep writing and sending has been published in an online magazine Stonecrop Review. The topic is Roots/Routes. My story called Lime Tree deals with Roots both physically and metaphorically. Read the whole story and other interesting stories on the web here.

[majawriter]

Chameleon

dvoudílný román o hledání, swingu a snech

Maiju vyrůstá jen s matkou a otcem, v domě na předměstí Helsinek obklopeném lesy a jezery, v domě plném lásky a tance, v domě, kde nikdy nepřestane hrát gramofon swingové desky, kde matka nepřestává kouřit cigarety na dlouhých špičkách, zatímco sní o minulosti, o tom lepším světě plném gentlemanů a kvalitního vína.  

To matka si ji vybojovala. Když už se zdálo, že je příliš pozdě na to mít děti. Silou svojí vůle, svými kouzly a tancem na břehu ledového jezera. Všechno je v pořádku, dokud celá rodina neodjede do Afriky. Možná za to může příliš silné slunce, příliš málo ticha, moc zářivých barev, možná za to může nepřizpůsobivost její matky, možná změna v chování jejího otce. Něco se stane, něco se stane v Africe, a když se po letech vrátí domů, Maiju už není tím malým bezstarostným dítětem.  

Někoho hledá. Ale koho? A co se vlastně stalo v Africe? 

[majawriter]

Chameleon

Můj první vlastní literární projekt. Dvoudílný román Chameleon. V roce 2015 mě inspirovalo vyprávění dvou žen. Jedna z nich žila jako malá v Africe, ta druhá utekla z Finska před svoji psychicky nemocnou matkou. To byl počátek Chameleona. Ditmas od Mumfords and Sons byl potom jeho vyústění. Chvíli jsem tápala s koncem, nevěděla si rady s pointou a potom jsem uslyšela tuhle píseň. Její lyrics mi poradili, jak s příbehem naložit.