Přečtěte si ukázku z připravované knihy Ostrov žije. Vstupte spolu s Agrimony a Kite do jejich magického světa.
Agrimony měla ráda příběhy, které jí její sestra vyprávěla.
Některé jí připadaly trochu smyšlené, trochu neskutečné. Přesto je chtěla slyšet znovu a znovu, pořád dokola. Jako ten o životě, který Kite vedla, když byla Agrimony moc malá na to, aby si něco pamatovala.
„Ostrov protínaly rovné, široké cesty, po kterých se proháněla auta,“ vyprávěla jí Kite.
Agrimony viděla ta její auta. Daleko v lese. Ráda si v nich hrála, schovávala do jejich zákoutí svoje poklady. Vytvářela si svoji vlastní skrýš, takovou, kde by ji ani Kite nenašla.
Jak by se mohla někdy prohánět závratnou rychlostí, jak jí tvrdila Kite? Seděla zapadnutá hluboko do hlíny, v pevném sevření břečťanu. Agrimony si neuměla představit, jak se kdy mohla pohybovat.
„V zátoce s námi žili naši rodiče. Náš dům měl dvě patra a mnoho pokojů, a samotná zátoka byla posetá dalšími barevnými domy a náš maják blikal do tmy, aby ochránil lodě daleko na moři.“
Na jejich ostrově bydlelo tisíce lidí.
„To je tolik, kolik je oblázků na pláži.“
Ani tomu nemohla Agrimony uvěřit.
Vesnice a velká města, tisíce lidí a velké cesty, rychlá auta, lodě, které se plavily na obzoru, velké jako stovka domů naskládaných na sebe.
„A co zvířata? Co ta dělala? Jaká byla?“
O těch Kite nemá skoro žádné příběhy.
„Zvířata si žila svůj příběh, daleko od nás. Potřebovali jsme jen některé z nich.“
Jak by mohla žít daleko od nich? Všechno, co žilo, bylo součástí Agrimonina světa. Ale Kite vyprávěla častěji o věcech, které nežily. O lodích, které někdo řídil, o autech, která byla jen schránkou pro lidi. O obchodech plných mrtvých zvířat a rostlin. O mrtvých vysokých domech, o mrtvých lidech.
Často se jí zdálo, že ten předchozí život Kite byl plný mrtvých věcí.
To proto ráda poslouchala o soumraku. To bylo něco, co si dokázala představit. Soumrak, kostel v Bonchurch, zahrada narcisů a rytíř. Takový příběh byl skutečný. Živý. Voněl.
Jednou jí řekla, „Ten tvůj život předtím musel být strašně smutný.“
A Kite se na ni překvapeně podívala, v očích smutek. „Ne, byl krásný a svobodný a plný bezpečí a lásky,“ odpověděla.
„Byl ale plný samých mrtvých věcí. Rychlých, velkých, ale mrtvých věcí. V takovém světě bych žít nechtěla.“
Kite se na ni shovívavě podívala. Řekla jí, „Mluvíš o věcech, které jsi nikdy nepoznala.“ A potom jí přestala vyprávět úplně, odešla nebo se k ní otočila zády a kvůli jejímu pohledu už Agrimony víckrát nezopakovala, co si myslela. To proto, když poslouchala její příběhy, už nikdy neřekla, co si doopravdy myslí.
Když mohla, vytrácela se sama do lesa, hrála si v troskách těch velkých neživých domů a aut.
Hrála si s vránou, vyměňovala si s ní svoje poklady.
Běhala s liščaty, šplhala po stromech, kradla ptákům vajíčka, povídala si se stromy.
Kite by bylo z jejího života smutno. Možná by ji mrzelo, že ona sama se narodila a vyrůstala ve světě, který umíral, zatímco ona, Agrimony měla svůj život strávit ve světě, který se teprve rodil.