Do Falmouth

Ahoj! Jmenuju se Kristýna Hřivnáčová a tenhle blog jsem začala psát proto, že jsem chtěla nějak zaznamenat své zážitky jako mezinárodní student ve Falmouth (Anglie). Od té doby jsem taky psala z pohledu erasmáka ve Švédsku a operky ve Španělsku; teď učím angličtinu v Japonsku. Vítejte v mém cestovatelském zápisníku a pokud máte nějaký dotaz, pošlete ho přes "Dotaz?" v menu!

[cz-goingfalmouth]

7 momentů z japonské základní školy

Už na základce učím skoro čtyři měsíce a ráda bych vám pověděla o sedmi vtipných, zvláštních či zamyšlení hodných chvilkách.

1. Někteří kluci v mých hodinách nosí trička s nápisem babydoll, což bych přeložila přibližně jako roztomilá holčička. Samozřejmě nechci nikomu ublížit, ale jistě rozumíte, proč je občas těžké udržet ten smích vevnitř.

2. Studenti používají hrozně často pravítka, třeba když kreslí stoly nebo sešity na pracovní listy, když chtějí něco podtrhnout nebo, což mě zarazilo nejvíc, když spojují odpovědi v těch cvičeních, co jsou rozdělené do dvou sloupců. Kdo by se s něčím takovým u nás zdržoval.

3. Japonština je založená na slabikách a existuje v ní taková věcička, které říkáme výslovnost podle katakany – z tower (věž) se stane tawaa, ze Soul souru a z Harry Potter harii pottaa. Jednou se mě děvenka ptala, jak se v angličtině píše kiyui. Po pěti minutách nechápavosti jsem to vzdala a zeptala se japonské paní učitelky. Kiwi. Je to kiwi.

4. Často hrajeme verzi tiché pošty, kde místo šeptání posíláte zprávu pomocí pantomimy – třeba plavání, džudo nebo hru na klavír. Tak jsme jednou vyslali slovo vaření, a ačkoli přišlo pár správných odpovědí, objevil se taky badminton a kendo – japonský sport s meči.

5. Zdá se, že na základkách se v angličtině moc testů nepíše, ale při těch několika, co jsme měli, si všichni ti studenti, co skončili dřív, vytáhli knížku nebo komiks a do konce testu si četli. Představte si mé překvapení a čiré nadšení.

6. Psali jsme o letních prázdninách a jeden klučina napsal jako vzpomínku I slayed Hiroshima – Zabil jsem Hirošimu. Chtěl říct I stayed in Hiroshima (Navštívil jsem Hirošimu), ale musím uznat, že verze číslo jedna je mnohem víc cool a stálo mě hodně přemáhání, abych ho opravila.

7. Vyslovit mé příjmení není pro cizince žádná sranda, ale můj nejoblíbenější pokus je zatím páťačka, která z Hrivnacova udělala haribokuma – medvídek Harribo.

 Tady to pro dnešek utnu, ale stavte se zase někdy – třeba už budu mít novou zásobu okamžiků.

[cz-goingfalmouth]

První návštěva japonské domácnosti

A jak se situace vyvíjela z vcelku hrozné do docela příjemné.

(Fotka nemá s tématem vůbec co dělat, protože z důvodů, které jistě brzy pochopíte, jsem si na pořizování ani nevzpomněla. Díky za fotku patří Fathme!)

Pár týdnů zpátky mě moje učitelka japonštiny pozvala na oběd ke svým kamarádkám. Na plánu byla příprava suši a popíjení čaje, přičemž bych já mohla trénovat japonštinu a ony angličtinu. Super, ne?

Řekla bych, že problémy začaly večer předem, když jsem si uvědomila, že nemám dárek. Asi bych měla zmínit, že co se návštěv Japonců týče, pravidel je spousta, ale dvě hlavní jsou: přineste pěkně zabalený dárek a přijďte v čas. Po extra-rychlém výzkumu na internetu a několika pokusech zklidnit nervy jsem se rozhodla, že si přivstanu, a zajdu koupit kvalitní čokoládu.

Přivstala jsem si. Koupila jsem čokoládu, ale neměli dárkové tašky, což bylo v pohodě, skočím do dalšího obchodu, ještě mám nějaký čas navíc.

Žádné neměli.

Další obchod.

Zavřeno.

Tou dobou už jsem byla cca 3 minuty za plánem, ale taky jsem věděla, že přinést nezabalený dárek by bylo horší než nepřinést žádný, protože to by znamenalo, že sem věděla, co se sluší, ale vykašlinkala jsem se na to. A taky už jsem se duší zavázala k tomu, že já ten dárek přinesu, tak jsem se otočila na patě, zašla so posledního možného obchodu, koupila tašku a pak – v sukni, svátečních botách a s deštníkem, protože samozřejmě pršelo – jsem se rozběhla ke stanici.

Na setkání s mou učitelkou jsem dojela deset minut pozdě, kvůli čemuž jsme do domu její kamarádky dojely deset minut pozdě. V hlavě se mi přehrávaly fráze, které se používají při prvním setkání a při předávání dárků (jistěže na to má japonština speciální větu). Zastavily jsme, vylezly z auta, prošly brankou. Jak jsem ji zavírala, za něco se mi chytil deštník.

Ve stresu, ani jsem nad tím nepřemýšlela a zatáhla.

A stáhla jsem květináč.

Dopadl mi k nohám i s představou toho, jak se bez problému představím.

Po pěti vteřinách nevěřícného ticha jsem se začala omlouvat. A moje učitelka se začala omlouvat za mě. Komedie, co se budem. Vešli jsme dovnitř a já, celkem v šoku, jsem se pokusila svůj vyběhaný dárek náležitě předat – špatné osobě. Japonština se mi vykouřila z hlavy a přibližně půl hodiny jsem prakticky mlčela; celá naše čtyřčlenná skupinka toho moc nevyžbleptala. Napětí by se dalo krájet.

Někde mezi krájením řas a chystáním stolu ale něco povolilo, díky bohu, a zbytek návštěvy proběhl bez potíží. Udělaly jsme čiraši suši (poněvadž jsem vegetariánka), snědly jakýsi japonský zákusek a povídaly si o cestování, škole a dokonce i politice, což bych nečekala. Odcházela jsem nevěříc tomu, že jsme to dotáhly až do konce, i když si nejsem úplně jistá, jestli mi ty potíže byly odpuštěny.

Tak či jinak, přežila jsem. A příště bude připravená nejméně dva dny dopředu.

[cz-goingfalmouth]

Rychlé shrnutí: BLM protest, sezóna rozkvetlých růží a učitelování na základce

Ještě stále jsem na živu. Překvápko?

Ze všech zajímavých věcí, co se za poslední čtyři týdny udály, vystupují do popředí tyhle tři okamžiky:

 1. Protest za Black Lives Matter

V neděli 7. června se přibližně tisícovka lidí shromáždila u městské radnice v Ósace, aby vyjádřili podporu hnutí Black Lives Matter. V životě jsem se protestu nezúčastnila a nejvíc jsem byla ráda za to, že jsem si přinesla vodu, čepku a kamarádku, protože jinak bych to v tom davu asi nedala.

Víc než cokoli jiného si pamatuju přednesy černochů o jejich zážitcích jak v USA, tak v Japonsku, a jak moc se lišily od toho, co zažívají ostatní lidé – lidé, jako já. Celý pochod je zaznamenaný na Instagramu a na konci jsou odkazy. Pokud můžete, pomozte.

2. Sezóna rozkvetlých růží

Přeskočím na úplně jinou notu, protože růže nemůžu jen tak vynechat. Měla jsou možnost je vidět v Suma Rikyu Park (já to místo zbožňuju; celá Insta story tady) a co mě zaskočilo nejvíc, bylo kolik různých lidí se sešlo jenom kvůli květinám: dámy a pánové všeho věku, v obleku nebo na pikniku, sami, na rande, ve skupině. Je krásné vidět, na kolik si právě těch malých věcí lidé cení.

3. Práce na základce

Protože se mnoho ALT (asistenti výuky angličtiny) nemohli v téhle situaci dostat do Japonska, školy na rychlo sháněly dočasné náhrady – a tak jsem se stala dočasnou náhradou na malé základní škole, kde dvakrát týdně pomáhám učit angličtinu ve 3. až 6. třídě (věk cca od 8 do 12 let). Celý květen jsem byla na home office a poprvé děti potkala teprve 15. června, ale přestože jsou to jen dva týdny, můžu s čistým svědomím říct, že se mi ta práce zamlouvá.

Ostatní učitelé jsou fajn, studenti nesmělí, ale taky pěkně zvědaví, nechávají mě hrát na klavír v hudebně a minulý týden jsem přihlížela vítání prvňáčků. Vše, co se školy týče, mi přijde trochu jako obřad, trochu jako slavnost. Ale o tom až jindy.

 A tady pro dnešek končím. Vyhlížejte další příspěvek, je čas na krátký příběh.

Držte se!

[cz-goingfalmouth]

Test spolubydlících

Za posledních pár let jsem žila s různými lidmi, ať už je řeč o národnosti, pohlaví nebo úrovni ponocování. A s ohledem na to, co jsem se během té doby naučila o tom, co mě dokáže vytočit, jsem sepsala Test spolubydlících, který bych s úsměvem předložila při první příležitosti.

1. Seskládej tohle nádobí na odkapávací plochu, prosím.

Jestli jsou hrnky a misky postavené normálně, tak tě neberu. Jak to má uschnout, když se na dně sbírá voda?

2. Zrovna jsi vylezl/a ze sprchy. Co teď?

Správná odpověď: Vytáhnout vlasy z odtoku. Nechat dveře sprchového koutu otevřené a otevřít okno nebo dveře koupelny. Tvoříme tu domácnost, ne nové druhy plísně.

3. Jsou dvě ráno a přišel čas na svačinku. Na videa se při jídle díváš se zvukem, nebo bez?

Chyták. Pokud utřeš drobky, je mi to fuk.

4. Zrovna jsi dovařil/a. Co teď?

Špatně: Nechám sdílené hrnce a pánvičky špinavé ještě týden, aby je nikdo nemohl používat.

5. Jak by měl vypadat příchod po večeru v hospodě?

Další chyták. Nezapomeň zhasnout a všechno je dobrý.

6. Co to slyším? Zvonek?

Tož se zvedni a podívej se, kdo je u dveří. Řekla bych, že všichni očekávají nejméně jednu donášku z Amazonu.

7. Došel toaletní papír.

To asi nastal čas vyměnit rolku. A když už jsi u toho, ten vnitřek patří do koše.

Sedmička je nejmocnější magické číslo, ne?

Pokud jsme spolu někdy žili a pár bodů zní povědomě, tak bych vás jenom chtěla ujistit, že si vás pořád převelice vážím. Pokud jste mě někdy přistihli při porušování vlastních pravidel, tak se ze srdce omlouvám. A pokud si někdo říká: „Uff, není ta holka nějak náročná?“, no.

Stoprocentně jsem.

[cz-goingfalmouth]

Korona-volno: Pokračování 2.0

První prodloužení mělo skončit, ale nafasovali jsme další měsíc. Prý nás pustí do kanclu 1. června, tak uvidíme. S tou kupou volného času bylo a je třeba nějak naložit a o tom to dneska je: v čem se tady nimrám, od obouručnosti k předlouhým live streamům.

(Čas od času z toho baráku teda vylezu.)

1. Posilovaní

Nevím, jestli tomu můžu tak říkat, když si po třicetivteřinovém planku připadám na umření, ale cvičím cca 45 minut každý den, což je pro mě naprosté vítězství.

2. Japonština

Počet kanji (znaků) mi pěkně roste, gramatika taky, a přidala jsem do repertoáru krátké články. Pořád mi z toho maličko hrabe (některá slovíčka jsem hledala tak často, že mi je Google nabízí při zadání prvního znaku), ale lepší se to!

3. BangBangCon

Koukla jsem na dvanáctihodinový stream BTS koncertů (dvakrát) a zároveň sjížděla Tumblr, protože buďme upřímní, vyšilovat s kupou lidí na internetu se počítá jako sociální interakce. Super víkend.

4. Obouručnost

Už dlouho jsem se chtěla naučit psát levou rukou, takže teď znovu koukám na Supernatural a zapisuju přitom dialog. Písmena U a V vypadají prakticky stejně, a to ani nemluvím o C a O. Ale přes to se dostanem.

5. Hovory s opravdovými lidmi

Napsala jsem lidem, se kterými už jsem měsíce nemluvila, volám s rodinou, přes Skype jsem s kamarádkami z výšky udělali kvíz. Nestěžuju si.

6. Přípravy na výšku

Našla jsem si magisterské obory na příští rok a snažím se nasáknout tolik informací, kolik jen můžu, protože plánuju přeskočit z žurnalistiky a psaní na mezinárodní vztahy a politiku. Začala jsem japonskou a ruskou historií. Jestli má někdo tipy na učení nebo materiály, dejte vědět.

7. Krasobruslení

Bruslařská unie vysílala světový šampionát v Saitamě (to bylo krásných šestnáct hodin na netu), zítra začínají Helsinky a já se NEMŮŽU DOČKAT. Myslím, že jsem za poslední měsíc viděla/načetla asi sto hodin bruslařských materiálů a nelituju jediné minuty.

(A pro takové žblepty teď žiju. „Jo. Možná to některé lidi překvapí, ale celkem pravidelně brečím, ačkoli to nikdy není nijak závažné.“ - zdroj)

8. Dračák

Sesedli jsme se na další dvě kola dračáku a ačkoli si pořád myslím, že nejsem ideálním hráčem, já tu hru žeru.

9. Filmový seznam

Pokud jste mi někdy doporučili film, tak jste nejspíš taky slyšeli frázi: „Přidám to na seznam.“ No, teď na ten seznam konečně došlo a viděla jsem Tvář vody (pořád nevím, co si o tom myslet), začala jsem Aquaman (a vzdala to o patnáct minut později) a Fantom opery je na řadě další.

 Myslím, že stačilo.

Držte se!

[cz-goingfalmouth]

Korona-volno: Pokračování

Skončilo vůbec? Nabízím vám na stříbrném podnose krátké shrnutí posledních tří týdnů, včetně vyhlášení stavu nouze.

S časovou osou se to má následovně. První Korona-volno trvalo od 3. března do 22. března. V pondělí 23/3 jsme nakráčeli do práce, ale jak jsem zmínila v poslední příspěvku, se studenty se to nijak valně nemělo. Pak 24/3 se oficiálně vyhlásilo odložení Olympiády a hle, najednou jsme měli všude plno nakažených. Nejlepším příkladem je, řekla bych, Tokio. Koukněte na tyhle grafy, jestli vám z čísel ještě není zle a nevadím vám angličtina. Povšimněte si prosím, jak se stavy krásně zvedly od 24/3.

Náhoda? Nemyslím si.

O víkendech 28-29/3 a 4-5/4 bylo lidem doporučeno (ne nařízeno, doporučeno) zůstat doma. Kancl mi zavřeli, celkem na poslední chvíli, ale což, dostala jsem zaplaceno. Pak 7. dubna byl v Tokiu a sedmi dalších prefekturách, včetně mě v Kóbe, pref. Hjógo, vyhlášen stav nouze, a to na měsíc.

Co to znamená? Nic moc. Vláda, jak to tak vypadá, nemůže lidem nakázat skoro nic. Pěkně to vysvětlili v tomhle článku v Japan Times (volně přeloženo, zkráceno, zdůraznění má vlastní):

Díky stavu nouze mají guvernéři (ti, co šéfují prefekturám) pravomoc zavést taková opatření, která považují za nutná. Mohou pokutovat podniky, které mají co do činění se zdravotnickými potřebami a nutným zbožím, pokud se nepodvolí nařízením. Mohou také bez svolení majitele zabrat půdu či budovy ke zdravotnickým účelům.

Prefektury mohou vyhlásit i jiná opatření, ty ale zapadají spíše mezi žádosti a ti, kteří se jimi nebudou řídit, nečekají ani pokuty, ani zatčení. Prefektury žádají občany aby necestovali a vyhýbali se davům, od sportovních a kulturních akcí by se mělo upustit, lidé by se neměli zdržovat ve školách.

Ale,

Vyhlášení stavu nouze nedává policejním složkám pravomoc k prosazování zavření veřejných a soukromých zařízení; nemohou zastavovat auta směřující z nebo do zmíněných prefektur za účelem inspekce. Guvernéři nemají pravomoc vyhlásit zákaz vycházení. Lidé mohou být na veřejných místech zastaveni dotazem o jejich počínání, ale nikdo nebude pokutován za to, že nezůstal doma.

 Tak. Krátce řečeno bych neměla dělat vůbec nic, ale taky se nic nestane, když něco dělat budu. Jsou ta opatření dostatečná? Osobně nesouhlasím, ale tomuhle státu já nešéfuju.

Kancl je na měsíc zavřený, proto „Korona-volno: Pokračování“, ale můžu vám slíbit, že tentokrát to nebude ani zdaleka tak zajímavé. Příspěvek o Kjótu sepíšu, protože to bylo super, a časem bych vám chtěla říct i o své nové/druhé práci, protože se těším, ale uvidíme, jak se situace vyvine.

Doufám, že jste všichni v pořádku. Držte se!

[cz-goingfalmouth]

Korona-volno 3: Návrat do práce

Slyšeli jste správně. Po třech týdnech sluníčka, nehorázného množství čaje a poměrně vysokého počtu přečtených stránek jsem zpátky u katedry. Pomoc.

(Výhled z Gošikizuka v Maiko.)

Zatímco první dva týdny volna byly naplněny aktivním typem nicnedělání, například výlety, posledních pár dní se zvrátilo v pasivní nicnedělání – posezení v parku s knížkou nebo v kavárně s učebnicemi japonštiny. Jak se na to zpětně koukám, myslím, že jsem se snažila vystřískat co nejvíc z těch posledních okamžiků ticha před nevyhnutelnou bouří.

Práce.

Po třech týdnech, kdy jsem šéfovala svému rozvrhu na sto procent, mi v celku nepřekvapivě přišlo nosit kostýmek a štrachat se ke kanclu asi tak přirozené, jako velikonoční vajíčka na vánočním stromku. Trošičku jsem se těšila na ostatní učitele a studenty, větší byl ale strach z toho, že jsem vypadla z pedagogických kolejí. Ta obava se během první hodiny rozrostla do takového obsahu adrenalinu v krvi, jaký jsem nepocítila od svých počátečních hodin někdy v listopadu, a tak trochu bych se chtěla omluvit právě tomu studentovi, protože buďme upřímní, nepředvedla jsem mistrovskou práci.

Kromě toho se GABA (moje škola) rozhodla zavést několik preventivních opatření, mezi nimi i to, že všichni musí v prostorách školy nosit masky. Chápu jejich rozhodnutí, ale upřímně doufám, že od něj budeme moct brzy upustit, a to proto, že za a) vypadáme, jako bychom natáčeli katastrofický film, a za b) se mi z toho mlží brýle, což je celkem na prd.

No a nakonec, stejně jako u mnoha dalších společností, i u nás je o zákazníky nouze. Obvykle za týden odučím kolem 35 hodin, tento týden to ale zatím vypadá na 15. Samozřejmě se očekává, že se věci časem zlepší, nikdo si ale není jistý, jak brzy to ‚časem‘ přijde. Tak nám popřejte štěstí, a já vám nějaké posílám zpátky. Držte se a pokud jste zavření doma, nevyvádějte ptákoviny – a když už, tak se aspoň podělte o fotky.

[cz-goingfalmouth]

Korona-volno 2: Ósaka, túra a planetárium

Školy jsou stále zavřené a dovolenou mi o týden prodloužili, tak bych se chtěla podělit o tři super okamžiky posledních osmi dní.

Na začátku je Ósaka. Už jsem ji navštívila několikrát, ale tentokrát jsem, myslím, našla své nejoblíbenější místo – park Nakanošima. Leží na ostrově uprostřed řeky Tosahori a najdete v něm všechno od pečlivě udržovaných zahrad po rozlehlé trávníky ideální na pikniky nebo, jako v mém případě, rychlou svačinku. Taky se pak můžete projít podél vody kolem magistrátu až k parku Nakanošima-šikinóka a Národnímu muzeu umění, což je úžasná procházka.

Po objevování jsem se dvěma kolegy/přáteli zašla na oběd a konečně navštívila Umeda Sky Building (perfektní výhled). Klukům patří velké díky za to, že mě zase provedli kouskem Ósaky!

(Jak se zdá, v parku jsem nefotila. Ups.)

Za druhé, túra (jestli se jedenácti kilometrům může říkat túra). Konečně jsem přišla na to, jak tu funguje autobusová doprava (ale co nervů mě to stálo!), tak jsem se vrátila k Futatabi, tentokrát z druhé strany. Bylo páteční ráno a v lese kromě mě nebyla ani noha až k vyhlídce na hoře Nabebuta, což bylo úžasné.

Pak ve Futatabi jsem tentokrát došla až ke Kobe Foreign Cemetery (hřbitov určený výhradně cizincům). Není tady úplně co navštívit kromě balkónku, ze kterého je vidět celý hřbitov, usazený v dolíku obklopeném lesnatými kopci. Je to asi to nejklidnější místo, jaké jsem v poslední době navštívila, a až to se mnou jednou sekne, najděte mi prosím podobný plácek (fotky nemám, přišlo mi to neuctivé).

(Výhled z hory Nabebuta; víc fotek je na Insta story.)

A nakonec město Akaši a planetárium. Vesmír, to já můžu, takže jsem tuhle šanci nemohla promeškat – vždyť měli i představení! Všechno bylo v japonštině, takže jsem zaznamenala asi tak 10 %, ale měli obrázky a projekci noční oblohy a taky teď vím, jak se řekne Jupiter (mokusé!), a výhled ze čtrnáctého patra stál za to. 

Body si získal i městský park, který díky jezeru celkem připomíná londýnský Hyde Park. Jsou v něm divočejší lesnaté části, tichá zákoutí a zbytky hradu. Perfektní.

A tím pro dnešek končíme! Zanedlouho tu bude příspěvek o konci dovolené – jestli nám ji tedy znova neprodlouží!

[cz-goingfalmouth]

Dovolená! Karaoke, nákupy z druhé ruky a dračák

Kvůli koronaviru mi zavřeli kancl a vyhlásili dva týdny placené dovolené. Teď jsme zrovna v půlce a zatím to bylo supiš. Kromě nepočetných hodin spánku a čtení, které jsem si náležitě užila, se taky objevilo pár zajímavějších chvilek: karaoke, nákupy z druhé ruky a dračák

Zaprvé, karaoke. Jelikož je zavřená celá škola, všichni učitelé mají volno ve stejnou dobu, což se jinak nikdy nestává. Tak jsme si vyšli na jídlo (řetězec Torikizoku, velmi levné, naprosto doporučuju). A pak, karaoke.

Jankara v mnoha městech provozuje karaoke místnosti, které si pronajmete buď jen pro sebe, nebo pro celou skupinu. Nabízí něco k jídlu a pití a samozřejmě taky působivý výběr anglických, japonských a korejských (a čínských, myslím?) písniček. Bez ostychu se nechám slyšet, že jsme zpívali všechno od My Heart Will Go On z Titaniku, přes Lvího Krále a Super Bass od Nicki Minaj až po Bang Bang Bang (K-pop). Jak bych to tak řekla – no prostě, žili jsme si.

Další tu máme nákupy z druhé ruky. Jak v Anglii, tak v Česku jsem si navykla nakupovat v second handu (levnější, lepší pro životní prostředí, nezvyklé kousky), ale v Japonsku se mi dobrý obchod hledal těžko. Pak jsem našla Second Street, zamilovala se a teď mám ve skříni o dvě sukně, blůzku a dlouhý krajkový svetřík (?) víc než předtím. A všechno za cca ¥4000 (850 Kč). V normálním obchodě by mě to stálo dvakrát až třikrát tolik. Láska na první pohled.

A nakonec, dračák (Dungeons & Dragons, D&D). D&D je hra, kde si vytvoříte fiktivní, obvykle fantasy postavu, a společně s ostatními fantasy postavami se vydáte na výpravu. Jakožto naprostý nováček jsem byla většinu hry docela ztracená, ale navzdory tomu jsem si svou postavu velmi oblíbila (lesní elf, druid) a nechám si ji do dalšího kola. Buďme upřímní, mám v krvi dostatek nerdské krve na to, abych do tohohle kouzly naplněného, dobrodružného blázince skočila po hlavě.

Málem bych zapomněla! Před třemi dny jsem ztratila měsíčník, protože jsem pako, a tak jsem na nádraží vyplnila formulář o ztrátě. Nejenže byla paní velmi milá, ale taky mi obvolala okolní stanice a vyslala lidi, aby koukli do vlaku, jestli tam někde ten měsíčník není. Našli, pánové, našli? Nenašli. Tedy to jsem si aspoň myslela do dnešního rána (nedělního!), kdy mi zazvonil telefon. Někdo ten měsíčník odevzdal do ztrát a nálezů, místo aby si užil týden cestování zdarma. Přineslo mi to sluníčkovou náladu jakoby lusknutím prstů.

A toť vše. Nechte oči otevřené, zprávy z druhého týdnu dovolené přijdou brzy!

[cz-goingfalmouth]

Přežila jsem první daňové přiznání!

Jelikož nejsem tak úplně zaměstnanec, povinnost přiznat daně spadá na mě. A jelikož jsem zrovna vylezla z výšky, neměla jsem nejmenší tušení, jak se to dělá.

Informací o daních v Japonsku je na internetu spousta, to ale celkem nepřekvapivě znamená, že během dvou vteřin sedíte na horské dráze, která vede pouze dolů, a kolem vás se rychlostí blesku míhají matoucí a občas rozporuplné rady a popisky. Právě proto jsem zvolila možnost B a rýpala do svých kolegů, dokud mi někdo nesvětlil, jak na to.

Tak jsem skončila se složkou plnou účtenek, tabulek s výdaji a příjmy, stvrzenek ze zdravotního pojištění a bankovních výpisů. S tím, a doslova všemi ostatními papíry, které vypadaly byť jen malinko důležitě, jsem se vydala na daňové.

Abychom v tom měli jasno, tohle byl můj první rok, a tudíž jsem neměla ponětí o tom, kam se postavit, jaké formuláře si vyzvednout a jak dlouho to bude trvat. Nijak mi nepomohlo, že první zaměstnanci, které jsem potkala, mluvili anglicky jen málo nebo vůbec. Daním sotva rozumím v češtině nebo angličtině. V žádném případě bych je nezvládla v japonštině. Personál nám čekajícím pořád něco vysvětloval, a já nerozuměla ani slovu. O dvacet minut později jsem stěží potlačovala záchvat paniky.

A pak mě poslali o dvě patra výš a zjevil se můj zachránce. Hašimoto-san by měl dostat metál, ale taky šálek čaje a týden dovolené, protože myslím, že pomáhat mi všechno vyplnit mu přivodilo stresu za přibližně celý rok. Vypsat tři lejstra a přihlásit mě k elektronickým daních zabralo asi půl hodiny, v čemž jsou započítány jeho otázky v nejisté angličtině a moje přehrabování ve složkách, jak jsem hledala to sedmdesáté páté důležité číslo. Opravdu doufám, že si pak zašel aspoň na přestávku. Bůh ví, že já si musela sednout.

Ale mám to z krku! Letošní daně jsou historií a já jen doufám, že příští rok bude jednodušší.

[cz-goingfalmouth]

Sólo výlety: Ósaka

Uprostřed rušného týdne byl tenhle den darem z nebe – ráda se o něj podělím. Se spoustou fotek, jak jinak.

Ve čtvrtek (13. února) jsem se spakovala a dopřála si jednodenní výlet do Ósaky. Nejsem si úplně jistá, proč říkám ‚dopřála‘, když cesta do Ósaky trvá asi tak půl hodiny, ale v každém případě jsem vyfasovala skvělé počasí (krátký rukáv!), sezónu rozkvetlých švestek v plném proudu (ta vůně, kámoši, ta vůně) a celkem málo turistů (to bude tím korona virem).

(Chrám Ikasuri)

Ósaka je během dne k cestovaní jako stvořená, zaprvé proto, že na menu se skví přibližně stovka různých chrámů, a to se ještě držím. Já jsem se doštrachala předně do chrámů Tsuyeten, Temmangu, Ikasuri a Namba, z nichž bych doporučila především Tsuyeten, protože je usazený mezi mrakodrapy a ten kontrast fakt stojí za vidění.

(Chrám Temmangu)

Pak je tu samozřejmě Ósacký hrad; mluvit o Ósace bez toho, abyste zmínili hrad, prostě nejde. Postaven v 16. století, je obklopen příkopy a parky, třešňovou a švestkovou zahradou a hrad samotný se blyští jako klenot.

Jakmile padne tma, Ósaka se promění ve směs světel a vůní. Amerikamura je malá část města přecpaná americkými obchody, ale v japonském stylu, a také je to místo, kde se (stylově ohození) mladí lidé scházejí a kecají. 

(Obě fotky: Dotonbori)

Shinsaibashi, Dotonbori a Namba jsou pestrobarevné, životaplné čtvrti, které se prostě musí vidět v noci. Nachází se tu asi tak tisíc restaurací všeho druhu, a ačkoli nabídka japonské kuchyně vás láká na každém kroku, já prohlašuji vítězem palačinkárnu/kavárnu Belle Ville – při vzpomínce na jejich horu palačinek se mi ještě teď sbíhají sliny.

A tímto povídání o Ósace končím, ale nemějte strach, na plánu je toho mnohem víc!

[goingfalmouth]

Suma Rikyu Park, Feb 12, 2020

Suma Rikyu is a park and botanical garden with a greenhouse, and currently, it’s plum blossom season. I wish I could send you the scent because honestly, that would have been the best part of this trip if it weren’t for one, a super-nice slide I was allowed to go down on, and two, this old Japanese lady who came up to talk to me (needless to say, I have to study Japanese harder).

[cz-goingfalmouth]

Suma Rikyu Park, 12. 2. 2020

Suma Rikyu je park a botanická zahrada se skleníkem a touto dobou je v plném proudu sezóna rozkvetlých švestek. Vážně bych si přála, aby existoval způsob, jak vám poslat tu vůni, protože zcela upřímně, právě to by byla nejlepší část tohoto výletu, nebýt toho, že za A, v parku byla i moc pěkná skluzavka, kterou jsem si mohla sjet, a za B, si se mnou přišla popovídat postarší japonská dáma (snad ani není třeba zmiňovat, že na japonštině fakt potřebuju zapracovat).

[cz-goingfalmouth]

Plusy a mínusy práce instruktora angličtiny

Už jsou to čtyři měsíce. Mám dostatek zkušeností na to, abych soudila? Ne. Ale zkusím to? No samozřejmě.

Info: Pracuju ve škole anglické konverzace, která nabízí hodiny jeden na jednoho komukoliv od dětí po inženýry v důchodu.

1. Rozvrh

Rozvrh si volím sama, což je naprosto perfektní. Každý měsíc vypíšu hodiny, které jsem v následujícím měsíci schopná učit, a protože nejsem zrovna ranní ptáče, jednoduše si navolím odpoledne a večery. Stejně tak když si chci vzít volno a někam vyjet, no hle, prostě ty dny nechám volné a je to.

Na druhé straně ale musím dávat pozor na to, abych si navolila hodiny v době, kdy studenti mají většinou čas, tedy po škole/práci a o víkendech. Kromě toho je občas na nic to, že si nemůžete jen tak zničehonic vyjít na jedno nebo přijmout nečekané pozvání, protože musíte plánovat na měsíc dopředu.

2. Rezervace

Zvlášť o víkendu se hodiny plní jedna radost. Otevřu jich deset, deset lidí vyplní rezervaci, no a to je čtvrtina mého pracovního týdne sfouknuta.  

Nikdo vám ale nezajistí, že se rezervace pohrnou, a v některé dny, především úterky, skončím s okny nicnedělání, protože mi studenti přijdou 13:00-14:30 a pak až 17:30-21:00. Což je pěkně na nic.

(Sem chodím, když nastane okenní situace.)

3. Studenti

Potkávám tolik různých osobností, až se mi z toho někdy točí hlava. Máme středoškoláky, ženy v domácnosti, byznys pány i dámy. Učila jsem kardiologa, zemědělce a tanečnici z povolání, lidi, co se zajímají o muzikály, motorky a nejnovější výrobky od Applu. Většina studentů je motivovaná, chtějí se učit a mají toho tolik co říct.

Sem tam se přirozeně najde někdo, kdo nemá zrovna chuť si povídat nebo je mu to jednoduše jedno. Pro mě jsou ale nejhorší lidé, kteří vám nerozumí, ale nepřiznají to. U těch jde všechno z kopce tak rychle, že to málem běží.

(Přestávky na oběd jsou stejně nejlepší.)

4. Nezávislý dodavatel

Google povídá, že „independent contractor“ je v češtině „nezávislý dodavatel“, a já tomu budu věřit. Ve zkratce jsem svým vlastním pánem. Ve škole máme poradce, který mi pomůže, když mám s něčím problém, a taky mi může navrhnout, co zlepšit; nakázat mi ale nemůže nic.

Samozřejmě se musím držet pravidel, pokud chci ve své pozici zůstat (smlouvu podepisujeme každých šest měsíců), a musím vypadat profesionálně, abych zajistila, že u mě studenti zůstanou a že se objevím na seznamu lidí, co dostanou přidáno. Jako nezávislý pracant si taky musíte sami platit zdravotní pojištění, postarat se o daně a zajistit, abyste odpracovali tolik hodin, aby to vyšlo na nájem.

(Výhled ze školy/kanclu.)

Krátce řečeno, máme tu kupku mínusů a kupku plusů. Rezervace jsou občas na nic, dny jsou jednou napěchované a jednou prázdné, nemůžu se jen tak zvednout a někam si vyjít, a víkendy jsou mé nejlepší pracovní dny, takže se nedostanu na spoustu akcí. Naproti tomu stojí to, že si sama vypisuju rozvrh, takže si v pohodě můžu zmizet na čtyři dny do Kjóta, a až naplánuju tu Koreu, projde to taky bez problému. Obvykle nemusím brzo vstávat, potkávám neskutečné množství lidí (což dělá zázraky s mým psaním) a navíc pracuju s učiteli z celého světa, což je prostě perfektní.

Je to ideální zaměstnání? Zaručeně ne. Ale nejspíš proto, že jsem zrovna vylezla ze školy a jsem zvyklá spíš na brigády než na plný úvazek, mi teď tohle instruktorování sedí tak akorát.

[cz-goingfalmouth]

Jak se dostat přes kulturní šok: Základy

Kulturní šok se nejlíp vysvětluje pomocí filmu Sám doma. Představte si, že jste malý Kevin. Ze začátku jste nadšení, můžete si dělat, co se vám zlíbí, a život je perfektní. Pak vám na dveře začnou klepat problémy a vy jste první zmatení, pak trošku vystrašení a pokud situaci nedostanete rychle pod kontrolu, skončíte zabarikádovaní v domě. Tak to ale být nemusí.

(Čínská čtvrť v Kóbe, vyzdobená na Nový rok.)

Žít v zahraničí je úžasná a oči otevírají zkušenost, jakmile se však počáteční nadšení rozplyne, přihlásí se o pozornost fakt, že už nejste doma. Ten moment může nastat kdykoli – možná je to vtip, který vám nedochází, tradice, o které jste nevěděli, koření, které nemůžete najít. Něco schází a je jen a jen na vás rozhodnout se, jak dlouho se budete v tom pocitu topit. Proto bych se ráda podělila o pár tipů, které skok přes kulturní šok mohou zjednodušit.

1. Udělejte svůj pokoj domovem

Váš pokoj/byt je vaším královstvím a nejspíš v něm budete trávit dost času, proto zařiďte, abyste se tam cítili jako doma. Mělo by to být místo, kde můžete v klidu být sami sebou a přijdete si tam vždycky vítáni. Já obvykle cestuju se svým červeným budíkem, polštářem, několika fotkami a světýlky z Ikey. Těch pár věcí okamžitě přemění jen tak nějaký pokoj v můj pokoj.

2. Sežeňte si lidi na tlachání

V první řadě sedí spolubydlící, pokud je máte. Budete s nimi bydlet kdoví jak dlouho, proto se hned ze začátku chovejte tak, jako vždycky, a buďte upřímní o tom, jací jste. Není nic horšího než muset předstírat, že jste někdo jiný, když jste doma. To samé platí o spolužácích a lidech v práci.

Pokud víte o někom, kdo je z vaší země a bydlí poblíž, spřátelte se. Pokud v okolí žije jen několik málo cizinců, zkuste je najít. Jestli je ve městě nějaký spolek, kde se lidé žijící v zahraničí scházejí, přidejte se. Ti lidé ví, čím si procházíte, a mohou vám pomoct. S Čechy jsem si ve Falmouth moc nepokecala, ale Slováci (Slovenky, abych byla přesnější) byli skvělí – mluvit vlastním jazykem neskutečně pomáhá.

(Vyšli jsme si na okonomiyaki, takový rozmarný bramborák.)

3. Užijte si svou kulturu

Nikdy jsem moc neposlouchala českou hudbu nebo byla velkým fanouškem českých filmů. V zahraničí se k nim ale obracím celkem často, protože se v nich odráží náš humor a způsob myšlení. Nedávno jsem se dívala na S tebou mě baví svět a neskutečně jsem se nasmála.

Do téhle kategorie počítám i jídlo a svátky. Pokud jste zvyklí na určité tradice, tak se jich držte; jestli máte chuť na českou klasiku, tak si ji udělejte a náležitě si ji užijte. 

Pokud chcete, můžete všechny tři kroky smotat do jednoho klubka a zařídit si ‚den volna‘. Stanovte si datum, kdy si uvaříte, poslechnete pár šlágrů, kouknete na film, zavoláte domů nebo se sejdete s ostatními lidmi z vaší země. Najděte si těch dvanáct hodin a napěchujte je domovem.

A nakonec je třeba zmínit: nemějte strach, pokud vám domov neskutečně chybí nebo pokud jste nezapadli do nových kolejí rychle a bezbolestně. Je normální, když vám nové kultury, tradice, jazyky lezou na nervy, a že se vám stýská po rodině, kamarádech, jídlu a nadávkách. Jenom nedovolte, aby podráždění přerostlo v odpor a stýskání v samotu.

[cz-goingfalmouth]

S čím se v zahraničí nejhůř vyrovnává

Žít v cizině je jako balíček 1+1 zdarma, s jedním menším rozdílem. V první části se nachází kupa skvělých zážitků; v té druhé stojí švédský stůl s prvotřídním výběrem bolístek a občasného utrpení.

Slunečné stránky života v zahraničí už jsem několikrát zmiňovala, a navíc jsem si jistá, že poznáte pozitivní zkušenost, když o ní čtete. Obloha bez mráčku však není na pořadu každého dne a tenhle blog by představoval velmi zkreslený pohled na věc, kdybych nezmínila i ty stinné části.

Začněme zlehka u rodiny a přátel a uvidíme, kterým směrem se tohle klubíčko bídy rozvine.

Pokud si nejste s rodinou a přáteli právě blízcí, tak gratuluju, přesun do zahraničí bude v pohodě. Ale pokud si blízcí jste, tak to bude pěkně těžké. Prvních několik týdnů se bude nejspíš skládat převážně z úžasu, nadšení a (velké) hrstky adrenalinu. Jakmile prach usedne, život se začne zamotávat.

K vybudování vztahů a důvěry je potřeba čas, čas, kterého se vám v nové zemi zatím nedostalo. Okamžik, kdy vám dojde, že poblíž není jediný člověk, kterému můžete – se vším všudy a bezvýhradně – věřit, se dostaví velmi nečekaně. Jakmile se tak stane, měli byste být připravení čelit několika problémům, a když říkám problémům, myslím tím, že budete panikařit nad maličkostmi, dost možná ztratíte chuť k jídlu, večer se bude těžko usínat a ráno těžko vstávat. A ani nechci načínat, co to udělá s vaší motivací; říjen v prváku byl vysloveně peklo a dodnes nevím, jak jsem tím semestrem prolezla. (Nejspíš to bude tím strachem z neúspěchu.)

Nebojte se to prostě vybrečet. Už jsem slzela do kapesníčků kdoví kolikrát, zaručeně si popláču i v budoucnu, a po breku je mi vždycky líp. Jako by se ten tlak prostě rozplynul. A jakmile je pryč, můžete se v klidu vrátit k obdivování té úžasné příležitosti, která se vám naskytla. Není třeba cítit se špatně. Nemůžeme být silní každý den, každou minutu.

Pokud vám není do zpěvu, držte se dál od sociálních médií. Časem jsem přišla na to, že koukat, jak se má rodina a přátelé schází, oslavují, chodí na jedno, není právě nápomocné. Není horšího pocitu, než když je vám už tak pod psa, protože vám někdo chybí, otevřete Instagram a vyleze na vás fotka právě toho človíčka, jak si užívá života s ostatními známými. Je to právě v ten okamžik – už tak docela emočně nakřáplý okamžik – kdy vám dojde, že kdybyste neodjeli, nejspíš byste v té hospodě seděli taky. A najednou se vynoří všechno, co vám uteklo, všechny narozeniny, hospody, neplánované večery a náhodné výlety – pro mě je vždycky nejhorší, když mi uteče něco z letních táborů, jednoduše proto, že právě s tábory mám spojeno tolik skvělých zážitků. A hle, situace je náhle šedesátkrát horší.

Bolí to, samozřejmě že to bolí, a nejen ve vaší hlavě. Stáhne se vám hrdlo; máte pocit, že vám na hrudi postavili věžák. Zalijí se vám oči, roztřesou ruce, schopnost se soustředit vám zamává sbohem. Jídlo chutná divně, máte sucho v krku, ale nemáte žízeň, jste unavení, ale zároveň roztěkaní. Tip: Pokud můžete, nechte všeho. Den to počká. Já si většinou seženu čokoládu a zmrzlinu, možná pizzu, a kouknu na animák, protože ty vždycky skončí dobře (takže jestli jste mě někdy našli, jak zachumlaná pod dekou koukám na Disneyho, jídlo na dosah ruky, jo, to byl nedobrý den, díky za vaši trpělivost).

Myslím, že tady to utnu. Ve zkratce můžu jen říct, že žít v zahraničí je občas zatraceně těžké. V příštím příspěvku bude pár rad o tom, jak si stěhování zjednodušit, takže pokud se chystáte do ciziny a máte obavy, stůjte v pozoru. Odzkoušené metody přežití tu budou co nevidět.

[cz-goingfalmouth]

15 dalších poznatků o Japonsku

Chvíli poté, co jsem dorazila do Japonska, jsem napsala příspěvek s mými prvními patnácti dojmy. Jelikož čas o něco pokročil, ráda bych pár věcí dodala.

(Zcela nesouvisející obrázek chrámu Minatogawa na Nový rok.)

1. Japonci neradi mluví přímo. Proto mi nespíš jedna paní zcela vážně řekla, že se možná narodila v Kóbe.

2. Japonsko vždycky vypadá jako ráj technologického pokroku, ale věřte mi, milují tady papír. Během svého prvního měsíce jsem vyplnila víc formulářů a obdržela víc dopisů než za celý svůj předchozí život.

3. Spousta aut vypadá tak nějak krabicovitě a jsou celkem malá. Nejspíš proto, že symetrická vozidla se jednodušeji parkují, zvlášť, když jsou jich stovky.

4. Muži často nosí dámské tašky. Já vím, já vím, tašky nemají preference, co se pohlaví týče, jenom mi to vždycky přijde zvláštní, když vidím byznysmeny středního věku v obleku a s kabelkou, kterou by si koupila moje máma.

5. Když už jsme u byznysmenů, golf je u nich populární. Bylo mi sděleno, že starší zaměstnanci (chlapi) často zvou nové, mladší zaměstnance (taktéž chlapi) na víkendové partičky golfu.

6. Poledne se nepíše jako 12:00 ale 0:00. A tak můžete při obědě sledovat zprávy, zatímco televize hlásí:

7. Obchody s CD a DVD stále existují a je jich všude plno. Jeden mám asi pět minut od domu a přijde mi to vyloženě vtipné.

8. Minule jsem říkala, že spousta lidí jezdí na kole. Ráda bych dodala, že kdekdo si fičí po ulici s nosem v telefonu, nebo, pokud prší, s deštníkem v ruce.

9. Chrámy jsou někdy vyloženě obklíčeny moderními budovami, a tak občas narazíte na chrám, jako je tenhle, vtlačený mezi Ikeu a lékárnu.

10. Lidi přes víkend chodí vyloženě ve svátečním. Pokud si zajdete do centra v sobotu odpoledne, budou davy vypadat, jako by měly namířeno buď na svatbu nebo do divadla.

11. Když už jsme u oblečení, bundy a kabáty v jakékoli barvě jiné než hnědé nebo šedé budou razit. Moje pastelová růžová září, a co teprve ta vínová bunda.

12. Nevím, jak tomu je v jiných městech, ale v Kóbe můžete nachodit kilometry a zajít nakupovat, aniž byste vylezli na čerstvý vzduch. Mnohé stanice a nákupní centra jsou propojena tunely a uzavřenými můstky.

13. Minule jsem říkala, že v Japonsku je velmi čisto. To platí i o veřejných záchodcích, takže pokud někdy potřebujete použít WC, klidně vlezte do těch v parku nebo na pláži. V 95 % případů budou naprosto v pohodě.

14. Je přijatelné, pokud muži vypadají žensky a nosí make-up v televizi, ale v běžném životě, jak mi jedna studentka sdělila, by jim to vysloužilo pozvednutá obočí. Zajímavé.

15. Postarší Japonky se nebojí ničeho. Nebojí se smrti, když přecházejí ulici bez rozhlédnutí, a nebojí se úrazu, když cyklista z protisměru dělá, co může, aby se jim vyhnul. Kdykoli takovou dámu vidím, naplní mě to obdivem a zděšením.

[cz-goingfalmouth]

První Vánoce mimo domov

Stručně řečeno, mám smíšené pocity.

(Santové ve čtvrti Kitano, Kobe)

Během posledních tří let, ačkoli jsem studovala v Anglii, se vždycky objevila jedna příležitost, kvůli které jsem se vracela domů – Vánoce. Letos tomu bylo jinak. Protože jsem do Japonska dojela teprve na konci října, přišlo mi z finančního i časového hlediska nerozumné vracet se tak brzy. A tak přišly moje první Vánoce mimo domov.

Abych pravdu řekla, proběhlo to klidněji, než jsem si představovala. Jelikož se jen asi 1 % Japonců hlásí ke křesťanství, tenhle svátek tu není z nejpopulárnějších. Ve vzduchu nevisí nedočkavá atmosféra, výzdoba se ukáže jen sem tam (ačkoli Luminarie: Festival světel, obrázek nahoře, stál za to) a v televizi z toho taky nejsou právě na větvi. Vánoce se blížily, ale tváří v tvář tomuto nedostatku nadšení jsem si sotva všimla.

Když ale přišel den D (V?), písnička se maličko změnila. Na snídani jsem si udělala palačinky, zašla na výlet na Venušin most (výhled byl úžasný, fotka nahoře) a pak splácala jakous takous verzi vánoční večeře, ke které jsem si pustila, jako správný Čech, Popelku. No a bylo to. Protože na Popelku se díváme vždycky jako rodina, hned jakmile je dojedeno a dárky dootvírány, koukat na ni o samotě bylo jako kbelík studené vody.

Došlo na slzy, na čaj i na čokoládu. Myslím, že jsem v té bublině utrpení strávila asi deset minut, ale jako obvykle, po breku se mi ulevilo. Rodinka zavolala asi hodinu potom a v té době už jsem byla jen nesmírně spokojená, že je vidím.

Těžko se mi vysvětluje, jak zvláštní zážitek to byl. Vánoce u mě trvaly asi šest hodin. Šla jsem do práce dvacátého třetího a pátého, a jakmile jsem dotelefonovala s rodinkou dvacátého čtvrtého, vánoční atmosféra se vytratila. Myslím, že kdybych byla na Vánoce sama v zemi, kde se svátky opravdu slaví, bylo by všechno mnohem těžší, ale tady mi to přišlo jako jeden jediný krátký závan vůně jehličí. Neříkám, že to bylo snadné. Jak už jsem zmínila, navštívily mě slzy a kdoví kolikrát jsem si nadávala za to, že jsem nejela domů za rodinou a příteli. Ale na druhou stranu jsem opravdu čekala, že to bude mnohem horší.

Šla bych do toho znova? Spíš ne. Ačkoli nejsem ani oddaná křesťanka ani zatvrzelá fanynka Vánoc, svátky jsou stále časem, kdy jsme všichni doma, vidím se s celou rodinou a potkávám se s kamarády, které jinak přes rok nepotkám. Teď už vím, že Vánoce zvládnu i o samotě, a za to jsem ráda, ale pokud všechno vyjde, jak má, příští rok budu zaručeně doma.