Už jsou to čtyři měsíce. Mám dostatek zkušeností na to, abych soudila? Ne. Ale zkusím to? No samozřejmě.
Info: Pracuju ve škole anglické konverzace, která nabízí hodiny jeden na jednoho komukoliv od dětí po inženýry v důchodu.
1. Rozvrh
Rozvrh si volím sama, což je naprosto perfektní. Každý měsíc vypíšu hodiny, které jsem v následujícím měsíci schopná učit, a protože nejsem zrovna ranní ptáče, jednoduše si navolím odpoledne a večery. Stejně tak když si chci vzít volno a někam vyjet, no hle, prostě ty dny nechám volné a je to.
Na druhé straně ale musím dávat pozor na to, abych si navolila hodiny v době, kdy studenti mají většinou čas, tedy po škole/práci a o víkendech. Kromě toho je občas na nic to, že si nemůžete jen tak zničehonic vyjít na jedno nebo přijmout nečekané pozvání, protože musíte plánovat na měsíc dopředu.
2. Rezervace
Zvlášť o víkendu se hodiny plní jedna radost. Otevřu jich deset, deset lidí vyplní rezervaci, no a to je čtvrtina mého pracovního týdne sfouknuta.
Nikdo vám ale nezajistí, že se rezervace pohrnou, a v některé dny, především úterky, skončím s okny nicnedělání, protože mi studenti přijdou 13:00-14:30 a pak až 17:30-21:00. Což je pěkně na nic.
(Sem chodím, když nastane okenní situace.)
3. Studenti
Potkávám tolik různých osobností, až se mi z toho někdy točí hlava. Máme středoškoláky, ženy v domácnosti, byznys pány i dámy. Učila jsem kardiologa, zemědělce a tanečnici z povolání, lidi, co se zajímají o muzikály, motorky a nejnovější výrobky od Applu. Většina studentů je motivovaná, chtějí se učit a mají toho tolik co říct.
Sem tam se přirozeně najde někdo, kdo nemá zrovna chuť si povídat nebo je mu to jednoduše jedno. Pro mě jsou ale nejhorší lidé, kteří vám nerozumí, ale nepřiznají to. U těch jde všechno z kopce tak rychle, že to málem běží.
(Přestávky na oběd jsou stejně nejlepší.)
4. Nezávislý dodavatel
Google povídá, že „independent contractor“ je v češtině „nezávislý dodavatel“, a já tomu budu věřit. Ve zkratce jsem svým vlastním pánem. Ve škole máme poradce, který mi pomůže, když mám s něčím problém, a taky mi může navrhnout, co zlepšit; nakázat mi ale nemůže nic.
Samozřejmě se musím držet pravidel, pokud chci ve své pozici zůstat (smlouvu podepisujeme každých šest měsíců), a musím vypadat profesionálně, abych zajistila, že u mě studenti zůstanou a že se objevím na seznamu lidí, co dostanou přidáno. Jako nezávislý pracant si taky musíte sami platit zdravotní pojištění, postarat se o daně a zajistit, abyste odpracovali tolik hodin, aby to vyšlo na nájem.
(Výhled ze školy/kanclu.)
Krátce řečeno, máme tu kupku mínusů a kupku plusů. Rezervace jsou občas na nic, dny jsou jednou napěchované a jednou prázdné, nemůžu se jen tak zvednout a někam si vyjít, a víkendy jsou mé nejlepší pracovní dny, takže se nedostanu na spoustu akcí. Naproti tomu stojí to, že si sama vypisuju rozvrh, takže si v pohodě můžu zmizet na čtyři dny do Kjóta, a až naplánuju tu Koreu, projde to taky bez problému. Obvykle nemusím brzo vstávat, potkávám neskutečné množství lidí (což dělá zázraky s mým psaním) a navíc pracuju s učiteli z celého světa, což je prostě perfektní.
Je to ideální zaměstnání? Zaručeně ne. Ale nejspíš proto, že jsem zrovna vylezla ze školy a jsem zvyklá spíš na brigády než na plný úvazek, mi teď tohle instruktorování sedí tak akorát.
Staying in a foreign country is a package deal. It comes with a whole bunch of amazing experiences – but a buffet of pains and hurts, too.
I’ve talked about the positives of living abroad before, plus I’m sure you can recognise a nice, enriching encounter when I write about it. It’s not all sunshine and rainbows, though, and this blog would be painting a pretty inaccurate picture of what living abroad is if I didn’t bring up the downsides as well.
Let’s start with family and friends and see which way this thread of misery uncoils.
If you are not particularly close to your friends and family, congrats, going abroad will be fine. If you are, though, it will be pretty damn hard. Your initial few weeks will probably be filled with excitement, amazement and a healthy dash of adrenaline. Once the dust settles, things will get difficult.
Relationships and trust take time to build, time you haven’t had yet in the new country. The moment where you realise there’s no one to run for help to – no one you fully trust, anyway – comes very abruptly. When that happens, you should be prepared for a few serious blows, and when I say blows, I mean you will freak out over little things; you might lose appetite; falling asleep could be difficult and the same goes for getting up. And don’t even get me started on motivation. The October of my first year was literal hell and I’m still not sure how exactly I got through those deadlines. (The fear of failure, probably.)
Don’t be afraid to cry it out. I’ve cried countless times by this point, I’ll definitely cry some more in the future, and I always feel better afterwards. It drains the tension out of you. Once that stress is washed away, once you let that emotion out, you can go back to appreciating the wonderful opportunity you’ve got. Don’t feel bad about it. No one can be strong all the time.
If you feel down, stay away from social media. One thing I’ve realised by now is that seeing my friends and family getting together, celebrating and going out is not particularly helpful. Nothing feels worse than missing people, opening your Instagram and seeing those exact people hanging out. At that moment – and it’s a pretty vulnerable moment already – it hits you that if you didn’t leave, you’d very probably be in that photo too. It makes you remember all the other events you’ve missed, all the birthdays, pub runs, random encounters, trips – for me, the worst ones are summer camp meetings, simply because there are so many amazing memories attached to them. And ‘lo and behold, the situation is suddenly sixty times worse.
It hurts, sure it does, and not just mentally. Your throat goes tight; your chest feels as if there’s a house sitting on it. Your eyes water and your hands get shaky and your focus is shot to hell. Food tastes wrong, you’re thirsty and not thirsty at the same time, both restless and tired. A pro-tip: Just give up for the day if you can. I usually get chocolate and ice cream, maybe some junk food, and watch an animated movie because those always end well (so if you’ve ever seen me watching Disney with a blanket and some snacks, yeah, that was a rough day, thanks for being nice).
I’ll stop here. In short, living abroad can be so damn hard sometimes. Next, I’ll be writing about the ways that can make the adjustment easier, so if you’ll be staying abroad soon and are worried, keep your eyes peeled; my tested and tried methods of staying sane are coming up soon.
