O2perace Neposlušný zákazník
“Dobrý den, tady (už si nepamatuju její jméno) ze společnosti O2...” Ozvalo se z telefonu. Mé zklamání, že nejde o úžasnou pracovní nabídku, posílilo to, že mi volala pracovnice telefonního operátora konkurenční společnosti mého poskytovatele služeb. Nestihla jsem se ani vzpamatovat a už se mě paní na druhém konci ptala, jestli potvrzuji převedení svého telefonního čísla, a že tedy budu platit tu a tu úžasnou nízkou částku za tarif.
“Ano?” Dotázala se podle připraveného scénáře. Musela jsem okamžitě zasáhnout proti jejímu proudu myšlení a téměř dokonalému únosu.
“Počkejte, počkejte, já mám ale u Vodafonu smlouvu ještě na jeden rok. To bych přece musela platit poplatek, že přecházím k jinému operátorovi.” Tudíž její výhodná nabídka není zas tak výhodná. Částka by byla nakonec podobná a já bych musela vysolit pár tisíc v době, kdy vážně nemůžu takové rozhazování penězi provést. Žena na druhém konci se ale nenechala odradit. Začala počítat, přivolala k sobě manažera a začali společně kouzlit s čísli a pokaždé z toho vyšlo, že v dlouhodobém horizontu přece ušetřím až 16 tisíc za 2 roky! Jejich myšlenkový tok a počty jsem upřímně nestíhala sledovat vzhledem k únavě po náročném a intenzinvním tanečním semináři, z kterého jsem právě dorazila. Jedno ale bylo jasné. Bylo mi to nepříjemné.
“Já jsem tu měla jeden takový případ. Mluvila jsem s jednou paní a ta byla taky u Vodafonu a to je hrozný, co oni si dovolujou. Ona je u nich od úplnýho začátku a oni po ní chtěli takový částky. No volaly jsme spolu asi hodinu a to jejich chování mě tak rozčílilo, že mě to úplně rozbrečelo. Jak je to možný, že když jste u nich tak dlouho, že vám ani nedají slevu! Vždyť za takovou dobu by měla mít snad volání zadarmo! Já vám předám pana manažera, on vám přesně vysvětlí ty čísla.” Nestihla jsem na to nic říct a už si převzal telefon pan manažer a klidným hlasem promluvil.
“Dobrý den, kolegyně musela jít ven na vzduch, jak byla rozrušená. Jak vám mohu pomoci?”
Naprosto nechápu, jak je možné, že s nimi ještě stále telefonuji. Možná právě ona únava mi nedává sílu je poslat o dům dál. Možná tajně doufám, že by se dokázali zbavit těch poplatků za přestup od Vodafonu. Ale naštěstí začínám velmi silně projevovat nevůli k jejich přesvědčování. To ale pana manažera rozvášní a začíná používat nepříjemné techniky přesvědčování.
“Tak to pardon, kolik, že jste říkala, že platíte měsíčně?” Říká a směje se. “Tak to mě omluvte, ale když už se tady takhle spolu bavíme, tak takový člověk, který by nepřijal naši nabídku od úžasného O2 by musel být pěkně hloupý.”
To byla poslední kapka. I kdyby mi někdo takový nabízel tarif s milionem giga, tak prostě nemá jedinou šanci na úspěch. Marný pokus o manilupaci se zákazníkem byl vyhrocený do té míry, že se pak manažer pokoušel zahrát na city. Přece bych já nebyla tak hloupá. Nechci aby si o mně něco takového někdo myslel. Něco takového ode mě ale očekávat nemohl... Použité metody vygradovaly do takové míry, že jsem nemohla jinak, než udělat s lehkým úsměvem na tváři panu z O2 přednášku o chování k zákazníkům. Že nejzákladnější chyba je dělat z lidí blbce a že se zrovna telefonuje s člověkem, kdo způsoby manipulativní komunikace studoval na vysoké škole. Že by se měl nad svým přístupem zamyslet. A že i kdyby mi nabízel tarif zadarmo, tak na to nepřistoupím.
Muž neměl co říct a já se s ním slušně rozloučila.
Třeba za rok a možná levněji...