Zpověď
“Venku pršelo, ale byla to vlastně úleva Čerstvý vzduch naplňoval plíce...” Pokouším se začít psát příběh. Dost často přemýšlím o tom, že bych měla něco napsat, něco kvalitního, co bude mít hlavu a patu. To, co mi ale hlavně vyvstává na mysl, jsou mé pocity.
Je zajímavé, jak se člověku dokáže změnit pohled na sebe samotného. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem si před rokem a půl skoro fotila head shoty, jak jsem točila reklamu, byla schopná se vyfotit a nepřipadat si ošklivá nebo přímo trapně, že se o to focení vůbec pokouším.Trochu mě děsí, že se bojím vidět s lidmi, se kterými jsem se dlouho nesešla. Mám strach, že to budou v hlavě řešit, bavit se o tom s dalšími lidmi, kritizovat to. To, že jsem jiná, že jsem přibrala.
Dokonce se mi zdála noční můra, kdy kluci z gymplu měli k mému přibrání poznámky. Je to vlastně něčím uhozený. Způsobila jsem si to sama, jsem s tou skutečností smířená a pracuju na tom, ale moc se za to stydím a moc mě to trápí. Je to dost těžké se překonat, jíst jinak než ostatní, vše si chystat, protože když to neudělám, je šance “selhání” větší. Zní to jako výmluvy a možná, že to výmluvy jsou, ale každý, kdo tím někdy prošel, ví, že to není lehké.
To nic nemění na tom, že jsem si to způsobila já sama. Nikdo mě násilím nevykrmoval. Psychika ale dělá svoje. Nedostatek spánku, stres a vlastně všechny ty “prohřešky” jsou vlastně nezdravým životním stylem. Někdo je rezistentní, někdo ne. Já si na všechno musím dávat větší pozor. Jak moc dobře všichni víme, každý jsme jiný.
Nezbývá proto nic jiného, než zatnout zuby a makat. Vždyť už se mi to podařilo a hlavně si zase opakovat: jsem SuperSoňa, jsem SuperSoňa, jsem SuperSoňa, jsem SuperSoňa...