Jak empatická je empatie? Jak inkluzivní je inkluze?
Docela rychle bychom si měli uvědomit, že ti nejtalentovanější z nás nemusí a dost často nejsou empatičtí a nezáleží jim na tom, jestli při cestě za hledáním léku na rakovinu, tvorbě nových tranzistorů nebo stavění kvantových počítačů někoho naštvou. Jejich práce je mnohem důležitější než to, že jejich morálka v daném období není košer a politicky korektní.
Fyzik a laureát Nobelovy ceny William Shockley je dobrý litmus test. Přesvědčením eugenik, ale bez něj bychom nemohli 24/7 hejtovat na kapitalismus, posílat memy svým ideologickým bratrům a sestrám a ukazovat na instagramu své nejlepší fotky, které nám zvyšují SMV (sexual market value). Důvod? Bez něj by neexistoval tranzistor, a tudíž možná ani počítačový průmysl jako takový.
Empatie a inkluze jsou fajn. V designu, architektuře, škole, politice, filosofii, vlastně všude. Ale jsou jedna strana mince. Samy o sobě nás nikam nedostanou. Jsou atributy toho, jak se dostat k cíli. Nemohou být cílem samotným.
V rámci inkluze by tedy mělo být možné přijmout i lidi, kteří se chovají jako hovada, ale jejich práce mění celé lidstvo k lepšímu.
Nezapomínejte, že existuje miliónů lidí, kteří mají s empatií problémy kvůli svým kognitivním diverzitám - například autisté.
Je empatické a inkluzivní být neempatičtí a neinkluzivní vůči autistům, kteří chtějí být empatičtí a inkluzivní, ale nemohou? Trochu limerik, ale chápete, že?
Pokud empatie je pouze pro empatické, tahle kumbaya skončí tím, že se ko-evoluce biologie a kultury o to postará sama.
A to píšu jako empatický člověk, co rád učí a spolupracuje s Diakonií (můj vlastní virtue signalling).
