V uplynulých dnech jsme v práci řešili mezinárodní projekt zaměřující se na well-being, spokojenost, dobré bytí, prostě na to, aby si člověk hleděl toho, že si hledí sebe a okolí. Pod slovem well-being se mi vždy vybaví distinguovaný úsměv skrývající tajemství spokojenosti. A často pouze skrývající. Ututlávající.
Vtipné a smutné na tom je, že během posledního týdne, kdy jsme projekt začali plánovat, vidím, jak se lidem kolem mne třesou základy. Základy, které, jak jsem si vždy myslela, spojuje zejména spokojenost z bytí samotného, a opravte mne, zda se mýlím, ale já se stejně opravit nenechám. Mám kolem sebe náhle tolik ukázek toho, jak vznešená definice slova well-being nemá vypadat. Neříkám, že se mi dramaticky hroutí kolegové a blízké osoby v životě. Netvrdím ani, že se hroutím já. I když na každém šprochu pravdy trochu a čas, který získal, chudák, přízvisko neúprosný, nám konstantně šlape na paty a vůbec už včera bylo pozdě a zapište to do google kalendáře a vyplňte už, šmarjapano, ten dotazník k šablonám a vůbec, máme spoustu možností na sebevzdělání a získání více peněz, tak jedem jedem, ať je nám lépe!
A malý ptáček zvedl hlavu, zatřepal křidélky a jemně hvízdnul: Ale mě už je dobře teď...to je špatně?
Orel tuhle odpověď nečekal, cvaknul mocným zobákem a plně se nadechl se do hrudníku, aby jeho obsah viditelně zvětšil, což vytvořilo nad ptáčkem zlověstný stín.
Ano, je to špatně! Takhle to nikam nedotáhneš. Musíš se vzdělávat, posouvat a neustále se vytlačovat z pohodlí svého hnízda. Jedině nepohodlím se mnoho naučíš, to mi věř, chlapče!
Orel nebyl nejmladší ani nejstarší a rozhodně by sám o sobě neřekl ani to, že je ve středním věku, protože to by mu se mu ptactvo mohlo pošklebovat tím, že trpí krizí středního věku. Orel byl, jak sám rád tvrdil, v období růstu a největší produktivity. A nehodlal to zastavit. Na vše říkal ano, nebál se létat z koruny na korunu, byť riskoval, že strom bude seschlý. Tak větev praskne, no a co, vždy to přinese novou situaci a náhled na nová řešení. Hlavně neusnout na vavřínech, ne ne ne!
Malý ptáček trochu zmateně zamrkal a zahleděl se na stín, který jej objal a skrýval jej před vlídnými paprsky slunce.
Ale co když, začal opatrně, se potom nedokážu zastavit? Co když budu chtít stále víc a víc?
Orel se zasmál: Ty hlupáku, jistě, že se pak nedokážeš zastavit, protože nechceš! Víš, jak je to nádherný pocit? Nemít komfortní zónu, mít neuhasitelnou žízeň po novém a dokázat všem a hlavně sobě, že TO dokážeš, ať je to cokoli? Být flexibilní v každé situaci, ulovit myš i se zavřenýma očima, narazit do skály a rychle se zase otřepat a letět dál... Ano, i pády k tomu patří, to nepopírám, ale jde o to, že se zvedneš! Ptáčku, čeho se stále tak bojíš, život ti otevírá náruč, tak už to přijmi!
Ptáček se rozhlédl. Za hranicí surového orlího hnízda se tyčily pískovcové útvary skal, jejichž bílé vrcholky v povzdálí už jen opatrně vykukovaly zpoza temných borovic.
Borovice měl ptáček ve velké oblibě. Ne kvůli výšce, ne kvůli majestátnosti ba ani kvůli jejich vůni.
Měl je rád pro jejich kůru.
Měla mnoho barev a mnoho vrstev, dala se lehce sloupnout a čím více jste odlupovali, tím jemnější a tenčí kůru jste mohli nalézt. Sám to nedokázal a neměl k tomu ani důvod, takhle zasahovat do stromů, ale často zahlédl veverky, jak zběsilostí svého konání a přeskakováním ze stromu na strom odlamují kusy kůry a odhalují tak slabost borovic.
Nebo borovice samy svou slabost odhalují tím, jak se dohodly s Vesmírem o způsobu růstu jejich kůry? Často měl takové úvahy a ztrácel se v ních i sám v sobě. Hleděl přitom před sebe a neviděl nic, ptal se na otázky a nevyžadoval odpověď, protože tušil, že přijde sama. I kdyby přišla ihned, nevěřil by jí. A kdyby byla řečena hlasem někoho druhého, nevnímal by ji jako odpověď na svoji otázku.
Orel si všimnul ptáčkova nepřítomného výrazu a to ho rozčílilo, neměl rád, když takhle zmizel sám v sobě. Měl přitom takový samolibý úsměv a přimhouřené oči a Orlovi pak připadalo, že se mu tiše vysmívá. Mocnými drápy proto zaťal do spletence větví a bahna pod ssebou, rozepjal křídla a hnízdem úmyslně zatřášl. Udělalo mu dobře, když ptáček zpozorněl, vykulil oči a snažil se chytit balanc.
Slyšíš co ti říkám? Čeho se pořád tak bojíš? Uč se pozorně, zahálkou nikdy na nic nepřijdeš, příjmej výzvy života! Příležitosti jsou všude, slyšíš, všude, tak je přijmi všechny!
A jelikož už mu bylo trochu trapně ze svého řečnění a sám si začal připadat zahálející, využil toho, že má křídla již rozepjatá a vylétl z hnízda. Nevěděl sám kam letí, ale určitě někam, kde to ještě nezná, kde je to jiné, divné, něco nového nabízející. Tento cíl-necíl měl Orel nejradši. Musel však kvůli tomu často měnit své hnízdo, prostor kolem ho velice brzy začal nudit, míval pocit, že již vyčerpal všech možností, které mu nabídl. Tak ukaž, světe, co tu pro mě máš dál!
Ptáček měl stále ještě zrychlený srdeční tep. Nelétal už skoro dva týdny, od doby, kdy jej Orel našel a přivedl k sobě do hnízda. Chvíli hleděl za Orlem a cítil se být rozčilený, protože tyto věty slyšel mnohokrát. Měl pocit, že je nedostačující. Rozpjal levé křídlo a prohlédl si ranku. Již zarostla drobným peřím. Rozhodl se párkrát projít po obvodu hnízda a mával přitom křídly, jako když se dítě učí plavat na souši. Bylo to komické na pohled, ale pro ptáčka po chvilce uspokojivé. Při asi pátém kolečku mu v hlavě opět zazněl Orlův hlas a přinutil ho zastavit v polovině pohybu:
Čeho se stále tak bojíš, život ti otevírá náruč, tak už to přijmi!
Nakrčil čelo. Nezdálo se mu, že nepřijímá dary života a už vůbec se mu nezdálo, že se bojí.
Vždyť právě teď přijímá lekci, vlastně neustále k němu samy přicházejí a to, že je nevyhledává, nikdy nebral jako něco negativního.
Až tento extrémně aktivní a produktivní dravec, kterého mu osud zavál do cesty, mu dal do hlavy pocit nedostatečnosti.
Tím, jak se často zadumával, měl však naopak pocit, že dokáže vidět mnoho lekcí zpětně, ty, které prožíval a procházek, aniž by si to uvědomoval v danou chvíli.
Vylezl na okraj hnízda, vítr mu čechral jemné peří a slunce se na obzoru už už loučilo. Hnízdo bylo vskutku surové, plné děr a vlekých klacků, ale uplynulé dny mu posloužilo jako bezpečný domov. Opět zamyšleně přimhouřil oči a to, co se mu v tu chvíli dělo v hlavě, jaké otázky si v ní kladl a na jaké zpětné lekce přicházel či zda v ní vůbec něco mohl mít, mi není dáno, abych s vámi sdílela. Vy by jste tomu, a omlouvám se, pokud se někoho dotknu, ale není to nic osobního, vy by jste tomu stejně tady a teď nerozuměli.
To byla ptáčkova chvíle na uvědomění, ne ta vaše.
Orel se vrátil za svítání do prázdného hnízda. Chvíli hledal mezi klacky, byl unaven nočním hledáním nových lekcí a také lovem, který nebyl dvakrát úspěšný, jelikož ho neukončený rozhovor s ptáčkem rozhodil a on se nemohl soustředit. V duchu mu za to nadával, ale rozhodl se nevrátit dříve, než s prvními paprsky slunce, aby si ptáček prožil samotu a byl rád, že se mu vrátil jeho učitel.
Orlova hruď se rychle zvedala a klesala a nebylo to rychlým letem. Mrkal a nerozuměl. Bezcílně hrabal do hroudy hlíny pod sebou, až se téměř prohrabal na dno hnízda. Byl jako malé ztracené dítě. Samotného ho toto uvědomění prudce rozčílilo a opět rozepjal křídla, rozhodl se nadobro odletět z již tak dost ubohého hnízda a najít si nové, lepší místo, nové a lepší lekce, nové a lepší kořisti, nové a lepší...malé ptáčky?
Ztuhnul s polo-zdviženými křídly a doširoka otevřel zamračené oči. Zmrznul na pár nekonečných vteřin, během nichž mu křídla začala pomalu klesat. Díval se na neurčité místo a s neurčitým zabarvením v pohledu. Vlastně to bylo naprosto uvolněné, neutrální, paralyzující. Měl stejný pohled, jaký jej rozčiloval u malého ptáčka. A v tu chvíli to k němu samo přišlo. Přišlo ...to...samo.
Ráno jsem snědla přezrálé mango, zavřela notebook, abych už nepracovala, a rozhodla se udělat něco jinak. A už jen v tom rozhodnutí jsem se zachovala stejně. Očekávala jsem sama od sebe, že svůj (konečně) volný den naplno využiji spontánním a radostným jednáním, tam si dám kávu, tam někoho potkám, vyrobím to a to a půjdu si zaběhat a všechno to bude jinak.
Už jen tímto jsem se ale tak vysílila, že jsem vycházela z domu celá zmatená, kam to vlastně jdu a co to vlastně chci a co vůbec ve skutečnosti potřebuju. Protože v posteli mi bylo dobře a nic jsem k tomu nepotřebovala. Ale proválej volnej den, žejo.
Naproti kavárny Era je knihkupectví. Malé, staré, dokonalé. Paní majitelka ztracena mezi haldami krabic z Uloženky a nezařazenými knihami. Usmívá se a hodně mrká. Tak si vyzvednu balík a koupím tátovi knihu, což...
Strávila jsem tam snad hodinu a půl, dotýkala se knih, psala jsi jména spisovatelů, které mezi řečí zmiňovala a povídala si s ní o jednoduchosti v životě. Nechce moc a dobře si uvědomuje, že už tak toho dokázala hodně. Dělá malé věci pro okolní komunitu a ty větší sama pro sebe, ale ty větší vidí jen ona. Každý má jinou definici toho, co je velké, co je extrémní, co už je moc a co málo. V našem rozhovoru se střídaly chvíle ticha, během nichž jsme se zamýšlely nad otázkami, co nám přišly na jazyk, chvíle smíchu, tlachání o nakladatelích a dětské literatuře... Ale v podstatě není podstatné, o čem jsme se bavily.
Dala mi skoro dvě hodiny prožité jinak.
