lékárník Vojtěch Šofr potají randí s magistrem Boučkem. v této eseji
KDE JE TA ESEJ OP????
CHCI TU ESEJ
kurňa to mě vůbec nenapadlo
Děj Cimrmanovy hry DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU se odehrává v letech 1908-1909, jak dokládá deník, který vede v průběhu hry pomocný učitel Václav Poustka. Podle tohoto deníku samotnou výpravu navrhnul podolskému svazu otužilců právě lékárník magistr Vojtěch Šofr. Proč?
Projděme si některá fakta. Zákon byl v té době stále ještě ovlivněný rakouským trestním zákoníkem z roku 1852, který smilstvo proti přírodě (do této kategorie patří smilstvo se zvířaty a smilstvo s osobou stejného pohlaví, go figure) stále bere více méně jako politický prohřešek a trestem za ně může být vězení od jednoho do pěti let (přičemž, pokud se nemýlím, do té doby byl jeden rok nejvyšší hranicí. Rakousko se s tím holt nepáralo.). Tento problém vyvstal veřejně na povrch kolem roku 1868, kdy anonymní nešťastník (podepsaný jako “Tvůj zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí“, což budu odteď používat jako rozloučení v e-mailech) poslal osobní dopis Janu Evangelistovi Purkyněmu, ve kterém ho prosí o pomoc ve jménu vědy a ptá se, proč by tito nešťastníci nemohli požít ochrany, a proč se nemůžeme raději soustředit na jejich dobré vlastnosti. Tento dopis v linku níže a prosím, přečtěte si ho, bolí mě z něj celý srdíčko. Purkyně pro něj nic moc udělat nemohl, ale nechal dopis otisknout a o kriminalizaci homosexuálů se začalo alespoň trochu hovořit. Bohužel tehdejší lékařská ani jiné vědecká časopisecká uskupení si s tímto problémem nevěděla rady, jelikož vlastně nikdo nevěděl (tak jako doteď), proč je to herdek špatně??? Došlo na několik podivných esejistických odpovědí, které, ačkoliv nic na situaci nezměnily, musely mít pro tehdejšího homosexuála velikou cenu.
V návaznosti na tento dopis ovšem vychází například (podivná, leč) vědecká studie Václava Bělohradského, ve které třebas řeší, proč se judikatura zabývá jen případy, kdy došlo k análnímu styku, když za homosexuální expresivitu se dá považovat jakýkoliv projev lásky mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. Upozorňuje tím na to, že judikatura byla velice vágně sepsaná a špatně aplikovatelná. Dále rozlišuje mezi homosexuální aktivitou, které se dopouští jinak heterosexuální jedinec, který si chce zpestřit život *wink wink* (přičemž jde o zavrženíhodné jednání a tento jedinec by měl být potrestán tak, jak zákon praví), a na tu, které se dopouští čistě homosexuální jedinec (v tomto případě pak jde o psychickou poruchu a člověk by trestán být neměl, měl by být léčen). Další vlna negativity přišla s procesy s Oscarem Wildem. Češi ho vlastně neznali, ale začalo se o něm psát z důvodu jeho perzekuce a pisálci v časopisech jeho skandálními výroky dokazovali, jak jsou homosexuálové zkažení. Byl z toho docela slušný beef, který si můžete přečíst v dole přiloženém linku!
Dalším stěžejním vyjádřením je práce advokáta, doktora Václava Boučka, které vyšlo v roce 1902, a kde se snaží vysvětlit, že kriminalizace homosexuality je k ničemu, když se těchto “zločinů” děje tolik a procesů je tak málo. Proti kriminalizaci jako takové se vyloženě nevyslovuje, ale sděluje své obavy o to, jestli je účelná, a přiklání se spíše k názoru, že by bylo lepší homosexuály léčit, než je trestat. Ještě bych rád dodal, že popisuje homosexuální život v Praze tak, že “pražští urningové mají své korso na josefském náměstí a v pozdních hodinách večerních v městském parku. (…) Značný jest počet mužských ‚nevěstek‘ (v Praze mají přezdívku ‚buzerant od teplé sestry‘), ale ještě větší je počet jejich navštěvovatelů.“ (viz link na konci).
Jak se tím vším dostaneme zpátky k magistru Vojtěchu Šofrovi? Právě v roce 1908 se zdvihla další vlna statí o trestnosti homosexuality, které vychází z německého politického skandálu, kdy důvěrník císaře Viléma II. údajně udržoval vztah s vojenským velitelem hlavního města. Všichni psali, všichni vyvozovali závěry, ale nikdo se za homosexuály výslovně nepostavil. A v této chvíli už mohl magistr Šofr mít všeho opravdu dost.
Magistr Šofr podle všeho žil sám, jelikož neměl žádné “rodinné důvody”, kvůli kterým by se výpravy nemohl zúčastnit, a jediné, po čem se mu stýskalo doma, byla jeho lékárna. Magistr Bouček (prosím neplést s Václavem Boučkem, který byl německý profesor a advokát!) bydlel zřejmě také sám, jinak by mu dveře neotvírala bytná (předpokládám, že kdyby měl rodinu, spíš by jim dveře otevírala hospodyně nebo služebná nebo tak něco). Býti starým mládencem v této době nebylo tak jednoduché, když se vás rodiče snažili od narození vyženit/vyvdat a ve dvaceti bylo pozdě. Vůbec nepočítám celkovou homosexuální auru celé Jednoty podolských otužilců, ve které se skupina chlapů chodila máchat do řeky. Dalším náznakem homosexuálních tendencí magistra Šofra budiž jeho promluva o Fryštenském: “Třeba ty jeho hýždě. Tuhle jsem to nevydržel, a když jsem ho vypřahal ze saní, tak jsem si ho poplácal.“ Vztah Šofra s Boučkem zdá se navíc býti vcelku rozverný a blízký, viz.: “Tohle až budu vyprávět magistru Boučkovi. Už ho slyším, jak říká: Ech, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose.” (btw. pro mé vlastní účely by mne zajímalo, jestli si navzájem oba tykají, nebo jestli mu i v soukromé konverzaci Šofr vyká). Zde ale přichází na řadu otázka - pokud byl magistr Šofr spokojený, měl svou lékárnu, měl svého pana Boučka, se kterým mohl pravidelně chodit “hrát šachy”, proč by odjížděl na polární výpravu?
Mým skromným dohadem je, že dlouhodobý vztah magistra Šofra a magistra Boučka, jakkoli se snažili své pocity veřejně skrývat, vyvstal v jistých kruzích na povrch. Troufnul bych si říct, že to bylo proto, že se Šofr někde prořekl, protože je knedlík. Však si jen spočítejte, kolikrát o Boučkovi mluví v Dobytí. Co v takovou chvíli dělat? Mohli buďto vše přiznat a dát se všanc veřejné perzekuci, nebo zapírat, přičemž by se trestní stíhání protáhlo, ale výsledek by byl s největší pravděpodobností stejný. A nebo mohl Šofr rychle vymyslet plán na naprosto nesmyslnou cestu na severní pól, která by zabrala několik měsíců, během kterých by situace doma vyčpěla, a během kterých by si všichni doma říkali, že buzerant by přece nejel na severní pól. S největší pravděpodobností počítal s tím, že se v půli cesty trudomyslností otočí a pojedou zpět. Nicméně, vyvedené dobytí severního pólu zajisté vyústí v to, že se vrátí domů do Podolí nejen ke své lékárně, ale i k magistru Boučkovi a jeho neskonalému uznání.
Děkuji, že jste přišli na můj TED talk.
Strýček Mýval
Link na diplomku, ze které jsem čerpal info o kriminalizaci homosexuality v českých zemích je ZDE, přečtěte si to, je to moc zajímavý!
po dlouhé debatě přidávám ještě poznatek svého vědeckého kolegy z Brna, Dominika:
“Nelze také přehlédnout metaforu s kamny, kdy se magistr Šofr v deliriu ze zimy baví se svými spoluputovníky a v tomto podroušeném duševním stavu vzpomíná na krásné a hřejivé dny v náručí magistra Boučka, které díky konverzaci o kamnech, přirovnává k malým bubínkovým kamnům. V jeho analogii se tyto ‘rozpálená kamna’ zmenšují, jelikož se propadají do podlahy, což v reálném světě symbolizuje právě tento jejich vztah, který by mohl tragicky skončit Šofrovou smrtí na této výpravě.”
